Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Řepíková (* 1925  †︎ 2024)

• narodila se 16. května 1925 v obci Malovaná okresu Dubno na Volyni

• v roce 1944 zverbována do československé armády

• na vojnu odešla s otcem a svým snoubencem

• na frontě sloužila v týlu, v kanceláři na výdej oblečení

• po válce v domácnosti

• doprovázela svého muže Vladimíra Řepíka

• kolem roku 1970 odjeli do Moskvy v Sovětském svazu

• zemřela 8. února 2024

Emilie Řepíková se narodila 16. května 1925 v obci Malovaná v okrese Dubno na Volyni. Měla dva bratry, kteří zemřeli před válkou, jeden na černý kašel a druhý na zápal plic. Žili na statku, jak říká – měli jsme všeho dost – masa, obilovin. Chodila do české obecné školy v Lucku. Na prázdniny jezdila domů, kde pracovala na poli, sklízelo se ovoce.

V roce 1943 jí hrozilo, jako celému ročníku, nucené nasazení do Říše, rodiče ji vzali ze školy zpátky. O rok později do kraje přišla československá armáda spolu s Rudou armádou a konaly se nábory. „K nám do stavení přišel jeden důstojník, jmenoval se pan Mesner, chodil s mojí kamarádkou Lidkou Réblovou, to byla dcera učitele. Obcházeli po těch našich staveních. A ta Liduška se mě ptala: ,A půjdeš taky do armády?‘ Byla oblečená v uniformě, měla vázanku, bílou košili a mně se to tak líbilo! A tak jsem říkala, že půjdu. A maminka začala, že nikam nepůjdu. A já jsem samozřejmě začala brečet. Já jsem si vždycky tím brekem všechno vymohla,“ směje se Emilie Řepíková a dodává, že dnes své mamince velmi dobře rozumí, proč ji nechtěla pustit. Její maminka se rozhodla, že odjede do Lucku za příbuznými a zjistí, zda i oni pustili svoji dceru do armády. Po celodenním výletu do Lucku se k večeru vrátila, že i Emilku Bečkovou její rodiče pustili: „Maminka plakala, že Emilka už je pryč, já juchala, měla jsem sbaleno, protože bych šla, i kdyby mi to nedovolila. Maminka plakala, že ji tatínek zabije.“ Emilie Řepíková jela náklaďákem, který objížděl vesnici po vesnici a nabíral holky do armády. Cestou chtěli zpívat, Emilie je prosila, aby zpívali až za vesnicí, protože cítila, že by to bylo až moc bolestivé pro jejich maminky.

V kanceláři na výdej oblečení

Emilie byla zařazena k 1. brigádě. V armádě sloužil její otec (jako pucák některého důstojníka) a snoubenec, její kluk – Vladimír Řepík. Otec se velmi zlobil, když zjistil, že v armádě slouží i jeho dcera. Kontroloval všechny, kdo se kolem ní pohybovali, velmi jí doporučoval, aby se držela svého kluka z vesnice, Vladimíra. Protože měl Vladimír Řepík maturitu, byl zařazen do důstojnické školy do města Rjazaň v SSSR. Když přijel, vypadal prý velmi zbídačeně – pobledlý malárií, dohola ostříhaný, vyzáblý. Podle vyprávění svého pozdějšího manžela Emilie popisuje, co prý jedli v SSSR: „Jak se dělá třeba ten ruskej boršč, natrhali řípu, jen ty mladé listy, hodili je do kotle, vařili je a potom to jedli jako polévku. Na dně v ešusech měli, když dojedli, bahno. V lesích hledali houby, ty pak opékali na klacku nad ohněm, jeden z nich se tam takto otrávil.“ Když se ale pak Vladimír Řepík vrátil, fasoval v armádě jídlo jako důstojník, víno, čokoládu, cigarety, sem tam prý něco dovezl i své milé. I její otec pro ni vozil konzervy, měl jako pucák „své zdroje“. Pamětnice vypráví, že měla v armádě tři věrné kamarádky, se kterými nepohodlí snášela. Nedostatek prý bylo cukru, když už nějaký vyfasovaly, sypaly si ho na chleba, čaj pily hořký. 

Emilie Řepíková sloužila v kanceláři výdeje oblečení, uniforem, velmi se těšila, až se sama navlékne do vojenského, její otec ji od toho naopak zrazoval a chtěl ji poslat domů. Nakonec ho umluvili vojáci, kteří byli ve stejné situaci. Emilie sloužila u oděvního skladu u nadporučíka Šmída. To otce uklidnilo, protože Šmíd nebyl pohledný muž, směje se pamětnice, která při vyprávění ukazuje, že měl dlouhý nos.

Bojovali za svobodu, zatím byli doma okradeni

Zatímco otec s dcerou sloužili v čs. armádě, na Volyni jim Sověti zkolektivizovali statek a polnosti. Napsala jim to jejich maminka, která s tím prý byla spokojená, protože už není na všechno sama, chodí s ostatními ženami na společné pole, povídají si… Otec se rozčiloval, ale nevyčítal jí to.

Emilie, na vojně si nechala říkat Milča, pracovala v kanceláři k výdeji oblečení. Kancelář byla situována nedaleko skladu, kde pracovali starší vojáci. Ti už na frontu nemuseli. Podle pamětnice zde pracoval například jistý pan Zich, který měl v armádě dceru, která za války zemřela. Když se to dozvěděly dívky ve skladu, truchlily s jejím otcem, protože – i když ji neznaly – připadalo jim to, jako by zemřel někdo z nich. Dívky na vojně prý držely spolu.

Sklad a kancelář se stěhovaly tak, jak postupovala fronta. Emilie měla za úkol zapisovat výdeje a příjmy oblečení. Vojáci si chodili pro rukavice, kalhoty, saka, části uniforem, jindy naopak přivezli oblečení. „Když někdo zemřel, tak se ty šaty balily a posílaly domů, tedy pokud nebyly nějak znečištěný, hlavně nějaký fotografie, to, co po něm zbylo. To se posílalo jeho rodičům, to bylo smutný, když jich už bylo moc, jako na té Dukle, tak už se to nedalo.“

Emilie postupovala s armádou až na Duklu. Vzpomíná, že tam docházelo ke zmatkům. Řekli jim, že se už mohou sbalit a postupovat za vojskem dál, ale ukázalo se, že není kam, museli se vrátit.

Po večerech se scházela se svým snoubencem, který – jak říká – se jí už tak nelíbil, koukala i po jiných.

Jednou se šla projít s kamarádkami kousek za vesnici, kde měli sklad. Najednou po nich někdo začal střílet, dívky skočily do zákopu, kde ležely snad celou hodinu. Nakonec je vysvobodil štábní kapitán Beran, který je hledal. To je jedna z mála historek, kterou si pamětnice vybavuje.

Vzpomíná si, že na konci války armáda dorazila do Ružomberoku, dívky našly nějaký opuštěný byt, s ložnicí, peřinami. Tam tři kamarádky zalezly a prý se báječně vyspaly.

Emilie Řepíková se mužům na vojně vyhýbala, měla Vladimíra Řepíka, otec ji také prý hlídal. Líbili se jí ale „zápaďáci“, důstojníci z Anglie, mazáci, zkušenější. Otec ji ale varoval: „S nikým si nic nezačínej, nevíš, kde má rodinu.“

Brzo po válce se s Vladimírem Řepíkem, který sloužil za války jako styčný důstojník mezi československou a sovětskou armádou, vzali. Zůstal na ministerstvu obrany.

Raději se neptej…

Své ženě – Emilii – prý o své práci nic neříkal, prý se jen bál, a když se vyptávala, odsekával jí, že má být ráda, že nic neví. Zmiňoval se o Reicinovi, před kterým se prý kdekdo klepal.

O tom, co se dělo v 50. letech, o procesech, si moc nemyslela, souhlasila s režimem a považovala dobovou propagandu za pravdivou.

Invazi sovětských vojsk do ČSSR v roce 1968 však s manželem odsuzovali, to jim ale nebránilo, aby odjeli, celá rodina, do Moskvy – manžel se stal vojenským vyslancem ČSSR při společenství zemí Varšavské smlouvy: „Měli jsme se tam dobře. V paneláku jsme měli krám pro cizince, jen pro nás. Měli jsme tam všechno – kuřata, maso na šašliky, ryby, kaviár, Nescafé, všechno, co jste ve městě nekoupili. Lidé za námi chodili a prosili: ,Kupte mi, prosím, to či ono...‘ Nikdo to nesměl vidět. Ale kupovali jsme jim to. Oni to ale stejně věděli.“