Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Řepíková (* 1925  †︎ 2024)

• narodila se 16. května 1925 v obci Malovaná okresu Dubno na Volyni

• v roce 1944 zverbována do československé armády

• na vojnu odešla s otcem a svým snoubencem

• na frontě sloužila v týlu, v kanceláři na výdej oblečení

• po válce v domácnosti

• doprovázela svého muže Vladimíra Řepíka

• kolem roku 1970 odjeli do Moskvy v Sovětském svazu

• zemřela 8. února 2024

Narodila se jako volyňská Češka v polské vesnici Malowana (Malovaná). Její předkové v Čechách obtížně sháněli živobytí, proto pradědeček rozhodl, že odejdou za levnou půdou na východ. Podnikli náročnou cestu a usadili se v cizím prostředí. Příští generace tu vyrostla, vzmohla se, dařilo se jim a Emiliin tatínek začal skupovat pozemky. Tvrdil: „Dům lehne popelem, ale pole neshoří!“ Pole opravdu neshořela, zato jim je v letech války všechny zabrali ruští komunisté. Emilie vyrostla a vstoupila do armády. V roce 1945 se rozhodla vrátit se natrvalo do vlasti svých předků a všechna pole zůstala na Ukrajině. Rod je bohatší o zkušenost osmdesátiletého „výletu“ na východ a zase zpátky.

Přetahování o Ukrajinu

Okolí Dubna, kde ležela i Malowana, bylo původně ruské území, ale po Velké říjnové revoluci připadlo Polsku. Tehdy se tu českým krajanům dařilo nejlépe. Když se Emiliini rodiče brali, tatínek už vlastnil velký statek a pak postupně nakupoval polnosti, aby dceru do dospělosti dobře zajistil. V Malowané byla základní škola s českou výukou, později se Emilie učila v Lucku v sedmitřídní škole. Už v té době se seznámila s budoucím manželem Vladimírem Řepíkem, který pocházel z vesnice Výhoda. Československou republiku znali jen z vyprávění. O republice se mluvilo ve škole, měli učitele z Čech, také strýc jezdil do Prahy na sokolské slety a potom ji doma líčil v nejlepších barvách, doma se poslouchal pražský rozhlas...

V letech druhé světové války území obsadil nejprve Sovětský svaz a potom v roce 1941 německá armáda. Hrozilo nebezpečí, že mládež bude muset na práci do Německa. Rodiče proto vzali Emilii z Lucku domů a formálně ji zaměstnali na rodinném statku. Tak přečkala dobu, než Rusové donutili německou armádu k ústupu a území získali zpět.

S písní do armády

Na muže se teď ale vztahovala mobilizační povinnost. A s Rudou armádou mezi Čechy na Volyni přicházeli náboroví důstojníci českého polního pluku Ludvíka Svobody. Tatínek i snoubenec vstoupili do armády a Emilie s maminkou zůstaly na statku samy.

A aby toho nebylo málo, začalo se proslýchat, že Ludvík Svoboda jedná o možnosti, že v armádě budou moct sloužit i ženy. Zatím to podle pravidel československé armády nešlo, ale brzy se vojenské řady opravdu otevřely. Kamarádka Lída byla mezi prvními, a když přišla verbovat, další děvčata se hrnula: „Liduška měla uniformu, vázanku, bílou košili a mně se to tak líbilo! A tak jsem řekla, že půjdu. Ale maminka bránila, že prý by ji táta zabil, kdyby se to dozvěděl. A já jsem začala brečet. A tím jsem si vždycky všechno vymohla,“ směje se Emilie Řepíková a dodává, že ale dnes už své mamince velmi dobře rozumí. Nákladní auto objíždělo vesnici a dům od domu nabíralo české vojačky. Všechny byly nadšené a chtělo se jim zpívat, ale na Emiliino přání zpěv nechaly na později, aby víc netrápily své maminky. Juchat začaly, až když opustili Malowanou.

Emilie byla zařazena k protiletadlovým dělům. Na shromaždišti se proslechlo, že přijela děvčata z Volyně. „Táta byl klidný, protože jeho dceru by máma nepustila.“ Jenže pak mu řekli, že i jeho Milka je mezi nimi. Popadl nejbližší motorku a přijel. „‘Co tu děláš? Ty jsi se zbláznila?‘, spustil, když mě našel,“ vzpomíná Emilie Řepíková. „Zvlášť když zjistil, kam mě zařadili. ‚Vždyť jsou tady všechny holky taky,‘ říkala jsem. ‚To mě nezajímá, okamžitě zařídím, že pojedeš domů! Tady není rekreace, tady se střílí!‘“

Přimlouval se učitel, přimlouvali se i jiní, ale otec byl neoblomný. Až když se pro Emilii našlo místo v kanceláři oděvního skladu u 1. brigády, nechal se otec obměkčit.

A zatímco otec s dcerou sloužili v československé jednotce, na Volyni jim sověti kolektivizovali statek a polnosti. Dozvěděli se to z dopisu od maminky. Psala, že je spokojená, protože už není na všechno sama a chodí s ostatními ženami na společné pole a povídají si…

Češi spěchali moc rychle domů

Emilie pracovala v kanceláři oděvního skladu. Vojáci si sem chodili pro rukavice, kalhoty, saka, části uniforem, jindy naopak oblečení přiváželi. Měla za úkol zapisovat výdej a příjem oblečení.„Když někdo zemřel, tak se pak šaty balily, a pokud nebyly znečištěné, posílaly se domů rodičům. A s nimi všechno, co po vojákovi zbylo. Když už bylo padlých moc, jako na Dukle, tak pak to nešlo.“

Sklad a kancelář byly v týlu a stěhovaly se tak, jak postupovala fronta. Týlové oblasti se často stávaly terčem německého bombardování, nezbytnou součástí skladu proto byly i zákopy, kam se mockrát utíkali schovat.

Co je to válka, ale poznala až na Dukle. Emilie dál postupovala v armádním týlu. „Na Dukle všichni Volyňáci padli. Oni chtěli rychle do republiky a asi si mysleli, že se jim nic nemůže stát. Teď se dává vina Svobodovi nebo jiným, že je tam neměli hnát, ale ti vojáci sami toužili dostat se za hranici. A Němci je tam pobili.“ Oděvní sklad se pak přesouval dopředu a Emilie Řepíková vzpomíná, že když překračovali hranici, zastavovali, klekali na zem a nabírali hlínu do rukou. Ta vzpomínka jí dodnes vhání do očí slzy.

Vysněná Praha

Emilie Řepíková doprovázela bojující jednotky dál přes Ostravu do Ružomberoku a na Moravu. Před Prahou, už v míru, se jednotky zformovaly, aby mohly do hlavního města napochodovat v organizovaných formacích. Pro volyňské Čechy to byl svátek. „Smáli jsme se i plakali. My ženy jsme si točily vlasy na papírky, abychom byly krásné. To víte, vysněná Praha! I my holky z týlu jsme si připadaly jako hrdinky.“

Po válce byl Vladimír Řepík přidělen do Žatce, kde zajišťoval odsun německého obyvatelstva. Emilie požádala, aby i ona mohla sloužit v Žatci. V Libočanech dostali vilku po odsunutých Němcích a Emilie odešla do civilu. V roce 1946 měli svatbu a usadili se v Československu natrvalo. Vladimír Řepík později pracoval na Ministerstvu obrany a po roce 1970 působil jakovelvyslanec ČSSR přivelitelství Varšavské smlouvy.