Ing. Arch. Zdeňka Rešovská

„V Jovse jsme měli složené všechno žrádlo, i ten pytel mouky, který nám potom zachránil život. Jovsa byla vyhlášená jako partyzánská obec, a proto ji šli esesáci vypálit. Byla noc a my jsme spali. Najednou esesáci začali bušit pažbami do dveří. Všechny nás vyhnali ven. Mamka na mě navlékala, co se dalo. Moc lidí tam ale nebylo, protože všichni chlapi, když cítili, že se něco děje, utekli do lesa. Ale zůstaly tam ženy a děti. Vzali nás, vyhnali z baráků a hnali dál k potoku za vsí až na louku. Tam nás všechny shromáždili, ženy, děti, starce a invalidy. Dva vojáci na koních objížděli skupinu, aby nikdo neunikl. Ale byli to maďarsky mluvící vojáci, kteří už nebyli pro Němce příliš spolehliví. Cítili konec války, nechtěli se dopustit dalšího masakru. Nejradši by složili uniformy a utekli. Nechtěli se pohnout dál s frontou. Vyhnali nás na louku a tu dědinu celou podpálili. Ten jeden voják nás objížděl a já brečela schovaná u mamky. Byla tam s námi Nina Matejova, ta tetka z Ameriky. A zeptala se toho vojáka maďarsky, kdy nás pustí nebo dokdy to bude trvat, v tom smyslu. Ten mě chlácholil, že už se nic dít nebude, abychom byli v klidu, že už to nebude dlouho trvat. A taky to za chvíli skončili. Pak jsme se vrátili do vsi a tam to bylo buď vypálené, nebo zdevastované a naše kastroly se sádlem a husacinou byly vyžrané.“

„Všichni se rozhodli jít dolů, ale otec řekl: ‚Já jsem Čech a mě hned sbalí a pošlou do tábora. Tak jsme chytli pytel mouky a pěkně jsme to vynesli pod ten štáb partyzánů. A děda šel za Voglem a řekl mu, co se stalo a že půjdeme do lesa do hájenky nebo to byla chata pro dřevaře. Neměla dveře, tak naši místo nich pověsili prostěradlo. Druhý den bylo vidět ve sněhu naše stopy a nepadal sníh a další den také ne. Pak teprve začal padat. Ale myslím, že děda celou tu dobu nespal. Pak se rozhodl, že půjdeme na štáb zjistit, jak to, že se o nás nestarají, když jim přece řekl, že tam budeme v té boudě. Přišli jsme nahoru. Otec šel první a poslouchal za stromem. A tam se mluvilo německy. Tak jsme se honem vrátili. A začali jsme hledat malinový listí, z kterého jsme vařili čaj. Bábinka plácala ty lokše. Ještě měli jeden načatý chleba a ten byl jen pro mne jako pro dítě. A děda zázračně dělal každé ráno oheň pod pokličkou a vždycky mně ten chleba ohříval na takovou polotopinku. Rozpouštěl sníh, z kterého jsme měli vodu. Nejsem si jistá, jestli jsme náhodou neměli nějaký pytlík s cukrem. Tak tak jsme to přečkali čtyři týdny, víte, jak to bylo dlouhé? A mamka četla z Bible a já jsem psala deník, který se ztratil. Pak přišel jeden čtvrtek, to nikdy nezapomenu, děda říkal: ‚Ofenzíva, děcka, dobře je!‘ A teď to hrálo, takový rambajs na nebi, a zřejmě se fronta pohnula. Další den už jsme šli do dědiny, i když jeden den se ještě tuším čekalo.“

„Ještě než byly židovské razie, byl útok na Polsko. Poláci utíkali přes republiku na jih, na Balkán. V 41 roce byla těžká zima s velkým sněhem. Otec se svým přítelem Purmou, bývalým legionářem, který měl v Michalovcích cukrárnu, jim pomáhali dostat se dál. Hodně uprchlíků šlo pěšky. Byli to Poláci, Češi, studenti, mladá inteligence. Někdy dorazili také v noci a klepali na dveře. Věděli naše adresy, byli ohromně navigovaní. Otec sháněl pro uprchlíky lyže, skoupil je po celém okrese. Vozil je také bryčkou s koníkem. Já jsem se vždycky ráno vzbudila a viděla, jak je tam babi krmí. Oni byli hladoví, měli omrzliny, odřené nohy. My jsme bydleli v kaštieli ve Fekišovcích, kde bylo spousta prostoru, velká půda, a tak jsme je tam mohli na nějakou dobu nechat. Pro nás to byli cizí lidi, neznali jsme nikoho z nich, Purmovi také ne. V cukrárně u Purmů seděli kolikrát fašisté v uniformách a pan Purma je obsluhoval jakoby nic. I otec se nenuceně bavil se všemi, jako by vůbec nevěděli, co jsou zač. Ačkoli to pro ně nebylo žádným tajemstvím. My jsme měli pozemky na hranici se zabraným maďarským územím. Otec tam schválně nechal stohy slámy, a když bylo špatné počasí, mohli se tam uprchlíci zahrabat, přečkat nejkritičtější dobu a pak pokračovat dál.“