Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když už kradeš, tak mi radši řekni, co potřebuješ, a já ti to dám
narozena v květnu 1936 v Užhorodě
otec měl v nájmu statek nejprve ve Slavkovcích a později ve Fekišovcích na východě Slovenska
od začátku války pomáhali lidem na útěku z Polska a ukrývali Židy
otec pomáhal partyzánům
v prosinci 1944 při přechodu fronty se měsíc ukrývali ve zpustlém srubu v lese
po válce rodina úspěšně obnovila hospodářství
komunisté statek znárodnili
rodina se vrátila na Moravu do Čejkovic
Odchod za živobytím
Rodina Martincových pocházela z moravských Čejkovic, zakotvila však na hranici východního Slovenska a Podkarpatské Rusi, která tenkrát patřila k území Československa. Zde se jim v květnu 1936 v užhorodské nemocnici narodila jediná dcera Zdeňka. Její otec (nar. 1901) se však vydal na východní Slovensko již v roce 1929. V Čechách mu už bylo pro rozvinutí vlastního hospodářství těsno. Měl maturitu z přerovské zemědělské školy a následně studoval na vysoké škole v Brně. Po roce studia se však rozhodl se spolužákem, svým budoucím švagrem, k cestě na východ „hledat existenci“. Nejprve měli v nájmu statek rodiny Košutových ve Slavkovcích poblíž Michalovců. Na východě Slovenska i na Podkarpatské Rusi bylo tehdy mnoho Čechů; legionáři tam například získávali za odměnu pozemky. Místní obyvatelé je měli rádi, protože Češi byli vzdělaní a na rozdíl od místních Maďarů a Slováků demokratičtí. Pod českou správou se také stavěly správní budovy, nemocnice a školy.
Ze začátku se jim v hospodářství příliš nedařilo, úroda nebyla dobrá a museli splácet hypotéku. Přesto se oba oženili. Až v roce 1935 se situace zlepšila. Konečně se dočkali velké úrody a navíc začaly platit Hodžovy zákony na pomoc zemědělcům. Švagr se však i přesto vrátil do Čech a otec Zdeňky Rešovské si pronajal statek v nedalekých Fekišovcích. Byl mimo jiné důstojníkem československé armády, snad nadporučíkem v záloze, a byl vychován v duchu první republiky a vlastenecky. Ctil sokolské ideály.
Pán i demokrat
Statek ve Fekišovcích dlouho předtím neměl majitele, a tak si všichni zvykli krást, co nebylo přibité. Jejich předchozí maďarští páni prý byli namyšlení, tvrdí a neurvalí, ale Martinec byl demokrat. Snažil se je učit morálce a pomáhal jim. Říkal: „Když už kradeš, tak mi radši řekni, co potřebuješ, a já ti to dám, protože jinak mi ještě něco dalšího zkazíš.“ A hned o něm věděl celý okres. Lidé tam byli prostí, většinou analfabeti. Jakmile se dítě naučilo chodit, šlo pást krávu.
Otcův statek byl pro vesnici přínosem. Měli dva trvalé deputátníky a podle potřeby také nabírali sezonní nádeníky. Jiné pracovní příležitosti v malé dědině nebyly, a tak musel otec práci rozdělovat, aby se dostalo na všechny. Ochotně také místním radil s hospodařením a všichni ho měli rádi. Říkali jim prostě pán, paní a Zdeňka „panová“.
Vztahy mezi obyvatelstvem
Oblast byla nábožensky pestrá. Po staletí tu pospolu žili katolíci, řeckokatolíci, kalvíni i židé. Stejně jako mnozí další místní Češi byli i Martincovi protestanti, hlásili se k českobratrské církvi evangelické. Do kostela chodili ke kalvínům do Lúčok. Díky pobytu místních sedláků v Americe se do kraje dostali také jehovisté. Snažili se šířit svou víru, ale jinak to byli velmi spořádaní lidé.
Místní Židé byli většinou chudí a prodávali v malých stáncích textil a jiné drobnosti. Slováci je neměli rádi, což se v nich pěstovalo už od školy. Říkalo se: „Žida do mecha, s mechom do orecha.“ Udávali se, ale pogromy nebyly. Všichni bez rozdílu, Židé, Slováci i Rusíni, třeli bídu s nouzí.
Pestrou škálu místních národností doplňovali Romové. Ti byli většinou pracovití a dobří hudebníci. Češi se často dostávali do rozporu se zažitými zvyklostmi a chápáním společenského žebříčku. Všichni se divili, že kmotříček pamětnice ze statku v Lažňanech muzicíruje s Romy. To v myšlení místních obyvatel nepřicházelo v úvahu. Když jel otec s bryčkou a vzal kus cesty Cikánku, bylo z toho pozdvižení po celém okrese.
Čeští krajani se mezi sebou přátelili. Rádi se scházeli na kus řeči, většinou u kmotříčků Koblihových na statku v Lažňanech. Byli to Purmovi, Rozsypalovi, knihkupec Votrubec, ředitel školy v Michalovcích Žák a další.
Pomoc Židům, Polákům i partyzánům
V roce 1939, když se blížila druhá světová válka a vznikal Slovenský stát, měl otec po vojenské stránce na starost celý vlárský železniční úsek. Velel jednotce, která hlídala trať pro republiku. Šlo o společnou trať, již se Němci snažili zabrat.
Postupně začalo přituhovat. Jednoho dne se vybubnovalo, že všichni Židé se mají shromáždit ve škole, odkud byli odvezeni pryč. Ve Fekišovcích byla židovská rodina Mandelových. Schovávali se nejprve u Martincových, ale ti byli jako Češi také na indexu. A tak museli Mandelovy poslat dál. Na rozdíl od Židů mohla pamětnice chodit do školy. Všichni je tolerovali, věděli, že Martincovi jsou slušní lidé. Kvůli náboženské příslušnosti vznikalo mnoho problémů, které jen málokdy končily tak humorně jako příběh protestanta Petra Votrubce: „On byl knihkupcem v Michalovcích, u něj se dalo sehnat všechno. Za války k nim přišla SS razie, všechno prohlíželi a ptali se jich také na náboženství. Paní Votrubcová volala na manžela do krámu: ‚Petrouši, jakýho jsme náboženství?‘ A on odpovídal: ‚No katolickýho, maminko, katolickýho.‘ Slyšely to celé Michalovce a všichni z toho měli srandu.“
Ve Fekišovcích měli Martincovi pozemky na tehdejších hranicích Maďarska a Slovenska. Když Němci obsadili Polsko, utíkala touto cestou spousta polských intelektuálů, studentů a dalších. V kruté zimě 1941 otec těmto uprchlíkům pomáhal. Převáděl je přes své pozemky a navigoval je směrem na Balkán. Stavěl také stohy slámy podél hranice, aby se měli kam ukrýt. Tam přečkali nejkritičtější dobu. Když bylo třeba, dodával jim lyže nebo je převážel bryčkou s koníkem. Spolupracovali přitom s přítelem, bývalým legionářem Purmou, který vlastnil v Michalovcích cukrárnu. Uprchlíci znali adresy a často v noci klepali na dveře. Většinou měli omrzliny a byli vyhladovělí. Protože Martincovým patřil velký dům, půda a stodola, někdy se u nich chvíli zdrželi. Jeden dokonce odkudsi poslal pohled s pozdravem, což bylo pro všechny nebezpečné. Nějaký čas se u nich schovávala také Židovka Jutsi, zahrabaná v peřinách. Další zaměstnali Martincovi v kuchyni. Dalším Židem, který se u nich dlouho ukrýval, byl Andrej, student medicíny, který se nakonec přidal k partyzánům. S nimi byl v kontaktu také otec Zdeňky Rešovské.
Přechod fronty
Když se blížila fronta od východu, šířila se panika. Lidé dokud mohli, zůstávali doma, potom se snažili utíkat, ale nebylo kam. Rusy nikdo příliš nevítal, všichni jen doufali, že to brzy skončí. Němci ucpávali rozvodněné potoky, aby místy, kde se dnes nachází přehrada Zemplínská šírava, Rudá armáda nemohla projet s technikou.
Jednou přijeli ruští vojáci k Martincovým pro voly, aby vytáhli auto, které zapadlo do bahna. Matka pamětnice měla v pokoji nachystanou kabelku s doklady celé rodiny, kdyby bylo potřeba rychle odejít. Mezitím, co si ostatní půjčovali voly, nějaký voják kabelku ukradl i s matčinými brýlemi. Rodina tak zůstala bez dokladů. Kradlo se prý tehdy všude.
V prosinci 1944, když se fronta přiblížila až k vesnici, se všichni deputátníci a další obyvatelé vesnice rozutekli. Rodiče Zdeňky Rešovské zabili husy, upekli je, vyškvařili sádlo a všechno dali do hrnců. S tímto proviantem a s pytlem mouky se vydali do vesničky Jovsa, kde chtěli přečkat frontu v hájence. Předtím sehnali zbylý dobytek a odvedli ho do Kusína ve Vihorlatu na tzv. Voglův partyzánský štáb, s nimiž otec už předtím spolupracoval. Partyzáni dobytek pobili a maso rozvěsili po stromech. Kdo potřeboval, mohl si ukrojit.
V Jovse však Martincovi dlouho nepobyli. Byla to totiž vyhlášená jako partyzánská obec, a proto ji jedné noci přepadla fašistická vojenská jednotka. Ve vesnici však zůstaly téměř výhradně ženy, děti, starci a invalidé. Vojáci je všechny vytáhli ven a hnali je nocí až k potoku. Tam celou vystrašenou skupinu dokola objížděli na koních. Lidé byli strachy bez sebe a pamětnice plakala. Jehovistka Nina Matejova si všimla, že vojáci jsou Maďaři, a protože uměla maďarsky, zeptala se jednoho vojáka, kdy je pustí. Utěšoval je: „Nebojte se, už to nebude dlouho trvat.“ Pak je skutečně za chvíli pustili, nejspíš proto, že maďarští vojáci neměli na konci války chuť přitěžovat si dalšími zločiny. Celou dědinu ale podpálili a ukradli a snědli, co mohli. I hrnce Martincových s husami a sádlem.
Martincovým nezbylo než hledat úkryt jinde. Vydali se proto do lesa a došli k dřevařské chatě. Všude ležel sníh a chata byla bez dveří. Nemohli si ani rozdělat oheň, aby se zahřáli. Otec vždy opatrně pod pokličkou rozdělal ohníček a na něm si z toho pytle mouky plácali lokše a vařili čaj z listí. Měli ještě půlku chleba, ale ten byl jen pro malou Zdeňku. Ze začátku měl otec strach, aby je nikdo nevypátral podle stop ve sněhu, ale pak znovu napadlo, a tak v chatě prožili čtyři týdny. Rodiče četli z Bible a pamětnice si psala deník; bylo jí tehdy osm let.
Když se k nim donesla informace, že se fronta pohnula, ještě jeden den počkali a pak se vydali dolů. Šli potmě, celí vyhladovělí. Po cestě se zastavili ve známém mlýně u Baňasů, ale tam dostali jenom kyselé mléko. Pokračovali v putování do Fekišovců. Dědina byla prázdná, jen bača Matej byl doma, a tak u něj přespali. Ráno došli domů. Zjistili, že vojsko je pryč a statek dočista vykradený. V místnostech nezůstal ani nábytek, všude jen spousta exkrementů. Nebylo tam nic k jídlu, jen tetka přinesla trochu sádla a cibuli. Když opouštěli domov, byly sýpky plné obilí. To všechno vojáci sebrali a zkrmili koním, kteří jim táhli děla. Nakonec ještě do sýpky hodili granát. Trochu ječmene tam však přece zůstalo. Ten jim pak v Hnojném semleli a upekli si chleba. S bochníkem ječmenného chleba se vydali Martincovi na návštěvu do Lažňan. Tam už toho naštěstí měli k jídlu víc.
Obnova a ztráta hospodářství
Po skončení války se otec snažil postavit hospodářství zpátky na vlastní nohy. Nakupoval dobytek a další potřeby. Vcelku se mu dařilo a byl za to prý dokonce odměněn v Piešťanech ministrem zemědělství.
Rodiče Martincovi se snažili najít pro pamětnici možnost vzdělávání. Do první a druhé třídy totiž chodila ve Fekišovcích, ale protože učitelka se místo výuky věnovala spíše pašování tabáku pro vojáky, moc se tam toho nenaučila. Nakonec ji maminka učila doma číst a psát. Po válce Zdeňka Rešovská celý rok bydlela přes týden u kmotříčků a chodila tam do obecné školy, která ve Fekišovcích už nebyla. Rodiče potom sehnali učitele, který ji doučoval a připravil ke zkouškám na gymnázium. Po maturitě úspěšně absolvovala pohovory na pražskou chemicko-technologickou fakultu.
Krajem se ještě roky po válce potulovali příslušníci různých bojových skupin. Místní obyvatelé se ale v jejich příslušnosti moc neorientovali. Otec pamětnice měl díky poslechu českého vysílání stanice BBC větší přehled. Zdeňka Rešovská vypráví, jak s matkou v lese na ostružinách potkaly osamělého banderovce, příslušníka rozprášené Ukrajinské povstalecké armády. Vypadal však dezorientovaně a zřejmě se jich bál, stejně jako ony jeho.
Po válce se Podkarpatorusi ani místní Maďaři nechtěli oddělit od Československa a stát se součástí Sovětského svazu. Probíhaly i různé protesty, ale Košický vládní program oddělení zpečetil.
Po komunistickém převratu v roce 1948 byl rodině statek zabaven. Měli být vystěhováni do dvoupokojového bytu v prešovském činžáku, ale to by otec nikdy nepřipustil. Nikomu nic neřekl, obstaral vagon, a co si chtěl odvézt, to naložil. A tak se vrátili do Čejkovic, kde se rodina zapojila do místního JZD.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Tereza Durdilová)