Františka (Sestra Helena) Řezáčová

„Mně přidělili třeba záhony jahod, okurek, cibule, mrkve, všeho, tak mi chodili sourozenci pomáhat, protože toho bylo moc. Hlavně se sběrem jahod, na to se všichni těšili. Chodili s hrníčkama a cukrem, tak si to tam tlačili a jedli. A to bylo na celé dny, to byly řádky široké, těch jahod bylo hodně, takže s tím hodně pomáhali. Byla jsme v tom družstvu tři roky a pak už jsem se rozhodla, že půjdu na Velehrad. Tak jsem tam dala výpověď. Dali mi ji hned, že jsem tam ani nemusela žádné dva měsíce čekat. Ale nevěřili tomu, mysleli si, že se teda vrátím, že to stejně nevydržím, že půjdu zpátky domů. Tím jsme se tak jako rozešli, ale oni za mnou jezdili sourozenci na Velehrad. Sestra nemínila, že by šla na Velehrad taky. Ji bavily muziky a tak chodila různě s chlapcama, ale potom naráz přišla a řekla: ‚Já půjdu taky.‘ Já jsem jí tenkrát řekla: ‚Nechoď, mamka nejsů a ty musíš taťkovi pomoct vychovat ty zbylé sourozence.‘ A ona říká: ‚Ale však Anežka po nás už má osmnáct, tak ta se zas bude starat. No a taťka nebyl proti, tak za dva roky za mnou přišla na Velehrad taky.“

„Hrozně jsme se vždycky těšili na dalšího sourozence. Každý rok už jsme se ptali, jestli maminka něco doveze z Hodonína z porodnice. A když už měl nejmladší brácha čtyři, pět, šest roků, tak jsme se ptali: ‚A mami, to je všecko? Ještě nemáme dvojčata!‘ Mamka se smála a říkala: ‚To už asi bude stačit.‘ Ale potom když už měl brácha sedm, osm let, tak maminka onemocněla a zemřela, takže už nás víc nebylo. Tak jsme zůstali při sedmi. A tatínkův brácha už měl vdanou dceru a ještě měli osmé, takže jsme záviděli, že my už nemůžeme mít. Byli jsme už větší, chtěly jsme vozit, ale už jsme neměli nikoho. Byli jsme s taťkou a ještě jsme měli oba stařečky a obě stařenky, takže nás pomáhali vychovávat. My už jsme pak byly ze školy ven, tak jsme pomohly s těma mladšíma sourozencema. Tak jak to šlo. Někdy poslouchali, někdy ne. Takže jsme se vytřepali, jak sa dalo.“