Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Z Vídně na Velehrad
narozena 26. srpna 1951 v Dolních Bojanovicích
rodina přišla o hospodářství následkem nucené kolektivizace
od patnácti let pracovala v JZD
v roce 1968 navštívila svou tetičku ve Vídni
v roce 1969 vstoupila do Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě
doplnila si pedagogické vzdělání
celý život pečovala o nemocné a potřebné
v roce 2022 žila a pracovala na Velehradě
Františka Řezáčová chodila celou základní školu do jedné třídy se svou o deset měsíců starší sestrou Marií. Když se blížil konec povinné školní docházky, zavolal si je předseda jednotného zemědělského družstva (JZD), které po kolektivizaci vlastnilo půdu i dobytek jejich rodiny, a trval na tom, že obě děvčata půjdou pracovat do JZD. Maminka Marie s tím nesouhlasila. Předseda družstva byl její bývalý spolužák, proto si na něm vymohla, že starší Marie půjde do učení do Závodu na překližky a dýhy Tatra Hodonín. Smlouvat zkoušela i o osudu mladší Františky. Když se ale předseda vytasil s návrhem, že Františka by se mohla ve Strážnici vyučit traktoristkou, maminka rezolutně prohlásila, že „na traktor děvčicu hrkat nedá“. Patnáctiletá Františka tak nastoupila do JZD, kde pracovala tři roky.
Povolání k zasvěcenému životu cítila Františka odmalička. Vzor měla v sestře své stařenky, která byla řeholnicí v řádu svaté Voršily ve Vídni. Pamětnice vzpomíná na její dopisy, které jim tetička jednou ročně posílala. Pokaždé psala, že je šťastná, a že všechno co dělá, každou práci, byť podřadnou, dělá ke slávě Boží. Připojovala modlitby za celou rodinu a pozvání do Vídně.
V padesátých a na počátku šedesátých let nepřicházela taková návštěva z politických důvodů v úvahu, ale v roce 1968 dostala Františka Řezáčová možnost vyjet s družstvem na osmidenní zájezd. Podívali se do Maďarska, Jugoslávie, Itálie a nakonec i do Vídně. Pamětnici hned napadlo, že by tetičku ráda navštívila, bohužel ale vůbec nevěděla, kde se klášter nachází a jak se k němu dostat. Náhodou potkala na ulici pana Fatěnu, který stejně jako ona pocházel z Dolních Bojanovic a žil ve Vídni v emigraci. Ten ji do kláštera zavedl. „Byly tam rozsáhlé vinohrady a nádherné zahrady. Tetička dřepěla v zahradě a trhala rybíz. Řekli jsme česky: ‚Pomož pán Bůh.‘ A tetička odpověděla: ‚Dejž to, pan Bůh.‘ A aniž by mě kdy viděla, zeptala se: ‚Ty jsi od Vaška nebo od Jendy?‘ Františka Řezáčová si tenkrát myslela, že by u sester Voršilek ve Vídni zůstala, ale tehdejší bohoslovec Jan Topenčík, jí to rozmluvil: „Tam ať jdou Rakušanky, ty půjdeš u nás. My potřebujeme taky lidi.“
Františka Řezáčová se narodila 26. srpna 1951 rodičům Marii a Janovi Řezáčovým z Dolních Bojanovic. Byla druhá nejstarší ze sedmi dětí a na každého dalšího sourozence se nesmírně těšila. Každý rok se ptala maminky, kdy už zase z hodonínské porodnice někoho přiveze. Bavilo ji vozit kočárek a starat se o miminka. „Když bylo nejmladšímu bratrovi čtyři nebo pět let, ptali jsme se maminky: ‚A to je všechno? Ještě nemáme dvojčata!‘ Když nám maminka řekla, že to už je asi opravdu všechno, byli jsme zklamaní,“ vzpomíná.
Rodina měla pole, vinohrady, vinný sklípek zvaný bůda a dobytek. Děti byly odmalička zvyklé pomáhat s veškerou hospodářskou prací. Když je kamarádi přišli pozvat k nějaké hře, musely nejdřív Řezáčovým dětem pomoci s plněním povinností, až pak mohla začít dětská zábava. Když bylo Františce pět let, tatínek, jako jeden z posledních v dědině vstoupil do JZD. Na den, kdy jim odváděli dobytek, vzpomíná Františka Řezáčová se slzami v očích. „I tenkrát jsme všichni plakali. Malí i dospělí.“
V patnácti letech začala Františka Řezáčová pracovat v JZD. Když nastoupila, bylo léto, právě se sklízely okurky. Vstala ve čtyři hodiny ráno a spolu s dalšími mladými děvčaty shromažďovala, vážila a nakládala k expedici úrodu, kterou starší pracovnice sklízely na poli. Když byla půlnoc a Františka nikde, sedla maminka na kolo a jela ji shánět. Od sousedek se dozvěděla, že děvčice jsou ještě ve stodole a pracují. A tak to chodilo v letních měsících každý den, protože bojanovickému družstvu se dařilo dobře a bohatou úrodu bylo potřeba sklidit. Pracovaly tvrdě od března do října, ale dostávaly slušnou mzdu. V zimních měsících, kdy práce v JZD nebyla, chodila mladá svobodná děvčata na výpomoc do závodů v Hodoníně.
Maminka Františky Řezáčové zemřela ve třiceti devíti letech. Delší dobu už se předtím léčila s nemocnými ledvinami. Krátce pobírala invalidní důchod. Když ji hospitalizovali, rodina její smrt nečekala. Telegram oznamující maminčino úmrtí přišel den před jejím přesunem do Kyjovské nemocnice, kam by za ní mohli snadněji dojíždět. Pamětnici bylo v té době šestnáct let, nejmladšímu bratrovi sedm. „Měli jsme obě stařenky a oba stařečky, ti nám hodně pomáhali. Ale oháněli jsme se všichni, taťka, sestra Marie i já.“
Sestra Marie jakožto prvorozená měla více povinností a zodpovědnosti, ale také privilegií. Často dostávala přednost, což jí měla pamětnice jako malá občas za zlé. Maminčin bratr Pavel Komosný byl odsouzený za činnost v protikomunistické skupině Jaroslava Vetejšky, kurýra, který v roce 1950 společně s Antonínem Buškem zastřelil poručíka StB Aloise Dyčku. Na návštěvu do brněnské věznice s maminkou mohla jet jen sestra Marie. Prvenství si Františka Řezáčová nakonec připsala alespoň při vstupu do řádu. Na Velehrad do Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje přišla 7. července 1969, ani ne rok po návštěvě Vídně. Tatínek jí nebránil, při loučení jí řekl jen: „Kdyby ti to tam náhodou nevyšlo, víš, kde bydlíme. Dveře jsou otevřené, můžeš se vrátit.“
Františka Řezáčová přijala řeholní jméno Helena a vrátit se k civilnímu životu nikdy nezatoužila. „Cítila jsem se dobře v pracovním i v duchovním životě. O své řeholi jsem neměla žádné pochybnosti,“ říká. V roce 1970 začala spolu s dalšími dvěma řeholnice dálkově studovat pedagogickou školu v Přerově. Po prvním roce odpadli všichni studenti kromě těchto tří řeholnic. Dálkové studium se tak proměnilo v samostudium, při kterém sestry ve škole absolvovaly jen zkoušky. „Bylo to těžké, jezdily jsme do Hodonína do knihovny. Sestry nám různě pomáhaly, každá s tím, co měla vystudované. Musely jsme to nějak zvládnout samy,“ vypráví. Půl roku před maturitou v roce 1975 si je zavolal ředitel školy a poprosil je, zda by poslední měsíce mohly dochodit v civilním oblečení. „Já už vás tady jinak neudržím,“ omlouval se. Šaty si vypůjčily od jiných sester a všechny tři úspěšně odmaturovaly. Jinak než takto se sestry Heleny restrikce, týkající se řeholního hábitu, nedotkly. Na rozdíl od její sestry Marie, která do řádu vstoupila o dva roky později a v civilním oblečení prožila šestnáct let své řehole.
„Sestra přišla o dva roky později než já a já jsem jí to rozmlouvala,“ vzpomíná sestra Helena. Měla obavy o sourozence a o tatínka, jak si bez Marie poradí, a taky si nebyla jistá, zda své rozhodnutí myslí její sestra vážně. „Ona byla jiná než já, měla ráda muziku i chlapce,“ podotýká pamětnice. Postupně se však přesvědčila, že její sestra, novým jménem Irena, je o duchovním životě pevně přesvědčená. A tak sestry, jejichž příchod na svět od sebe dělilo jen necelých jedenáct měsíců, spolu nakonec prožily doslova celý život. „Pokoje máme vedle sebe, v jídelně jsme naproti, v kapli sedíme za sebou,“ vypočítává sestra Helena. Dodnes je pojí také láska k hudbě a zpěvu. S oblibou zpívávaly s tatínkem, který byl sólovým zpěvákem. Dodneška si zanotují s některými sourozenci nebo se švagrem, když přijedou do Bojanovic na návštěvu.
Listopadové události roku 1989 prožívaly obě na svatořečení Anežky České v Římě a po návratu s radostí, ale i opatrností sledovaly, jak se poměry v zemi uvolňují. „Měly jsme zkušenost z roku 1968, ale doufaly jsme, že toto bude trvalé, že to vydrží,“ vysvětluje sestra Helena.
Právě v období revoluce přijaly sestry na Stojanově tříletou holčičku jménem Hanička. Dostala se k nim z kojeneckého ústavu. Nechodila, nemluvila ani nijak jinak nekomunikovala. Stačilo pár měsíců péče sester, jejich pozornosti a společných her a malá Hanička se rozmluvila. S různými studijními přestávkami strávila na Velehradě celý svůj dosavadní život. Rozštěp páteře jí chůzi sice neumožnil, ale je z ní radostná, vzdělaná, mladá žena. Rozumí počítačům, což se sestrám občas hodí. „Úplný hacker,“ směje se sestra Helena.
Sestry z Velehradu celoživotně pečují o děti s mentálním i fyzickým postižením. Dřív pracovaly v Ústavu sociální péči pro děti a mládež na Stojanově, dnes vypomáhají lidem v chráněném bydlení. „Je to radostná práce. Už jsem deset let v důchodu, ale pořád pracuju,“ usmívá se pamětnice. Za klíč ke spokojenosti považuje vděčnost a skromnost.
V roce 2022 žila sestra Helena na Velehradě.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Dorota Ambrožová)