Jaroslav Režný

„Přišel ke mně k té rýsovací plotně mistr a povídá: ‚Máš tam návštěvu.‘ Ta návštěva byl naprosto cizí chlap. Povídá: ‚Až ti skončí směna, mistr tě tady pustí. A půjdeš dvacet kroků za mnou. Nikde se nebudeš zastavovat.‘ Takovým rozkazovačným způsobem to bylo. Tak jsem si říkal, proboha, co je? Ale už jsem maličko tušil, když ten Milan… My jsme si to řekli. Zavřel mě do takového ajnclíku. Nic než stůl, psací stůl, zatemněná okna, jedna slabší žárovka.“ „A kde to bylo? Co to bylo za dům? Kam jste to šli?“ – „Vím. Kde je divadlo ve Zlíně, samozřejmě víte. Divadlo v klubu nebo tak nějak se to jmenuje. Dole byly nějaké garáže a nahoře byli estébáci. Tak mě tam zavedli, zavřeli, zamkli. Slyšel jsem zarachotit klíč a seděl jsem tam dlouhatánsky dlouho. To neubíhalo. Pak přišel nějaký chlap a čuměl mi do očí. Já si říkal, blbečku, já to vydržím. Bylo to nepříjemné. Když se na mě počuměl, tak odešel. Přišel ten, co mne tam přivedl. Jedna ženská si sedla k psacímu stroji a byl výslech se zápisem.“

„No, tak my chlapečci jsme začali sbírat všechny ty vojenské vystřelené i nevystřelené patrony. Já jsem dokonce v lese za nemocnicí našel poškozený německý samopal, aspoň já jsem věřil, že je německý, možná byl nějaký jinačí. Ale tím pádem jsem se asi na týden stal velitelem partyzánů. Měl jsem pásku, na ní neumělým písmem napsané: československý partyzán. No, prostě ta hra mě bavila, ale jen asi čtrnáct dní, protože po Podvesné začali pochodovat skauti. Zpívali, bratr Garlík troubil na trubku, polnici. No, mně se to tak strašně líbilo, že jsem pásku zahodil. S tím samopalem: jeden chlapec na šesté ulici, my jsme byli na jedenácté, si nějakou třaskavinou poškodil ruku. Nemohu říct, jestli přišel o prsty, nebo je měl jen těžce poraněné. Zkrátka rodiče a sousedi udělali u nás kluků šťáru a všecko, všecičko nám vysbírali. Všecko nám sebrali, čili tato krásná hra skončila.“