„Vyhnali nás z vagónů za strašnýho řevu. Ležela tam nějaká babička, která nemohla. Z nádraží to bylo poměrně daleko, tak jsem jí nesl na rukou až do Osvětimi. Když nás přivezli, stál jsem bos deset hodin bos ve sněhu. Samozřejmě mám omrzlý nohy. Byli ale lidi, že jim nohy zčernaly a upadaly. Nejdřív nás všechny ostříhali do hola, dole ostřihali, tetovali, byli to Poláci. Ve vlaku bylo si tisíc lidí. Najíst nám samozřejmě nedali.“
„Uměl jsem hrát na housle, kytaru, mandolínu, všechny strunný nástroje. Jednou mě pozvali, abych šel nahoru na komando hrát na kytaru. Šel jsem v domnění, že tam něco slaví, či co. Pučili mi kytaru a já jsem hrál k exekucím. Tam mlátili lidi a já k tomu musel hrát. Jednou jsme v Osvětimi hráli fotbal. Naši kluci, já osobně ne, a Němci. Nemohli jsme to vyhrát, i kdybychom na to měli. To bylo dohodnutý. Víte, jak by to dopadlo. I mezi takovejma lidma se našly mrchy, který byly za kus chleba ochotný zradit. Měli jsme tam jednoho Vídeňáka a dozvěděli jsme se, že chodí žalovat. Třeba že si někdo někde tajně ubalil cigaretu. Tak jsme ho seřezali a hodili do drátů. Jak říkám, zavraždili milion a půl dětí. Zabíjeli tak, že jim dali dvacet kubíků vzduchu. To stačí na vytvoření embolie. Nerad o tom mluvím. Jednou mě asi ještě se třemi lidmi – nevím proč – odvezli v koncentráku do místnosti, kde nám promítali pokus na zvířatech s cyklonem B. Byla tam nějaká srnka, liška, pak něco většího – prase, zřejmě kvůli váze. To se nedá zapomenout. Nedá. A ani se to nedá něčím nahradit. Nejde to z mozku. Jednou tam Poláci, to byla taková elita, strčili kluka do kotle s polívkou a uvařili ho. Pak nám to dali sežrat.“
„Už neměli lidi na práci, tak vybrali z Osvětimi tisíc mladejch lidí. My mysleli, že jdem do plynu, a oni nás posadili do vagónu a jeli jsme do Schwarzheide, což je asi 40 km od Drážďan. Byla tam továrna, která z uhlí vyráběla benzín. Byla bombardovaná. Vznikl tam dřevěný lágr. Vedle našeho lágru tam pracovali i italští zajatci, Francouzi, Poláci. Bombardovali i nás. Tam jsem dělal fyzicky. Kopali jsme zákopy, nosili kameny. Esesák třeba dostal rozkaz, aby zpátky přivedl o pět lidí míň. Zabil je. Anebo to udělal tak, že někomu sebral čepici, hodil jí ven a nařídil mu, aby si pro čepici došel. Když tam běžel, zastřelil ho a ohlásil to jako útěk. Do vesnice tam spadla bomba a oni nás tam poslali vyklízet. Ještě s jedním klukem jsme se dostali do nějakého hospodářství. Místní paní, která utekla, tam nechala dřevěný žlab a v něm připravený rozšťouchaný brambory s kopřivama pro husy. Jak my jsme se nažrali. To mi tak chutnalo, že to cejtim do dneška.“
„Když přišel rok 1938 a nebezpečí fašismu, založili jsme ilegální skupinu. Napojili jsme se tenkrát na skupinu, kterou vedl Dušan Šubrt, v roce 1942 byl popraven. Když přišel v březnu Hitler, utekl jsem z Prahy a schovával se na Rakovnicku, protože skupina měla spojení tam. Naše skupina se scházela u známé hospody U rozvědčíka. Představovali jsme jedinou skutečně židovskou ilegální skupinu. Dělal jsme u jednoho sedláka ve vesničce Tytry. Vzal jsem tam taky bratra. Na židovské obci jsme například vytvářeli falešné kenkarty. Z lidí, co se mnou byli ve skupině, už nikdo nezůstal naživu. Jsem jedinej, kdo to přežil.“
„Pak jsme šli pochod smrti – 300 kilometrů. Z tisíce nás zůstalo naživu asi šest set. Kolem utíkali běženci (Němci) z Polska. Padl jim tam jeden kůň, tak jsme si ho vyprosili a sežrali ho. Skončili jsme v Litoměřicích. Při pochodu jsme byli přivázáni k provazům vždycky po dvou. Táhli jsme vůz, na kterém měli esesáci svoje věci a jídlo. Když už někdo nemohl, vytáhli ho a zastřelili. Do Prahy nás došlo asi dvě stě. Pásli jsme se na louce, žrali jsme pampelišky. Na konci jsem vážil 28 kilo. Esesáci pak od nás utekli. Ještěže nás nezastřelili, asi už neměli náboje. Zachránili nás Rusové. Já ležel ve škarpě. Odvezli nás do Terezína.“
Jiří Richter se narodil v pražské židovské dělnické rodině 4. prosince 1919. Vyučil se obchodníkem, ale živil se jako manuální pracovník na stavbách. Od mládí tíhl k levici a v roce 1936 vstoupil do KSČ. Za války se i s bratrem zapojil do židovské komunistické odbojové skupiny působící na Rakovnicku, napojené na Dušana Šubrta. Skupina se scházela ve známé hospodě U rozvědčíka. Když se Richter v roce 1942 dozvěděl, že rodiče dostali předvolání k transportu do Terezína, rozhodl se jet s nimi. Otec v Terezíně brzy zemřel. V prosinci 1943 se Richter s matkou dostal do transportu do Osvětimi. V Osvětimi získal místo na marodce, což ho zřejmě zachránilo. Přežil totiž až do roku 1944, kdy se dostal mezi 1000 vybraných mužů na práci do Říše. Maminku tehdy viděl naposledy, bratr v Osvětimi zahynul rovněž. Richter byl transportován do pracovního tábora ve Schwarzheide, do továrny na výrobu syntetického benzínu. Na jaře 1945 se v pochodu smrti dlouhém 300 kilometrů vrátil zpátky do Čech. Z původních 1000 vybraných osvětimských mužů pochod přežilo asi 200. Přes Terezín se Richter 8. května dostal domů do Prahy. Vážil 28 kilogramů. Po únoru 1948 si jako komunista vybudoval úspěšnou kariéru ve školství a stal se univerzitním profesorem. Vystudoval vysokou školu politickou a vyučoval politologii na Univerzitě Karlově
