Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Richter (* 1921)

• narozen 16. května 1921 v Holicích

• od dětství se věnoval sportu a závodil na kole, v době války působil v krasojezdecké skupině

• během okupace společně s otcem shromažďovali v autodílně zbraně

• účastnil se povstání v Holicích v květnu 1945

• v červnu 1945 uzavřel sňatek s Martou Schánělovou, byla to vůbec první poválečná svatba v hradeckém sboru kněze Ambrože

• po válce působil v Holicích, odkud odešel pro systematický tlak ze strany StB

• celý pracovní život se pohyboval kolem automobilů

• od roku 1945 aktivně působil v různých funkcích v Církvi československé (husitské)

• v 60. letech i na nátlak StB odsouzen na jeden rok pro hospodářskou trestnou činnost

• osm měsíců vězněn v Ostrově na Jáchymovsku

• po návratu z vězení zastával vedoucí funkce v Československých automobilových opravnách-ČSAO

• přestože byl ještě v podmínečném trestu, vykonával do konce šedesátých let funkci lidového soudce

• s nástupem normalizace vyhozen z ČSAO

• v různých zaměstnáních pracoval až do 75 let

• vyznává životní krédo: „Nikdo neodcházej do důchodu v šedesátce.“

• vede aktivní život i ve svých 88 letech

Oldřich Richter se narodil ve východočeských Holicích 16. května 1921. Otec Karel Richter vlastnil v Holicích autodílnu a obchod s benzinovými čerpadly, matka Anna Richterová, rozená Rašínová, pocházela z rodu českého písmáka, který měl společné kořeny s prvorepublikovým ministrem financí Aloisem Rašínem, děd Oldřicha Richtera a Alois Rašín byli bratranci. Otec Karel byl velký sportovec a již v roce 1908 jezdil motocyklové závody.

Základní školu navštěvoval Oldřich Richter v Holicích, následovala pokračovací škola, kde se vyučil strojním mechanikem a prodavačem. Během války si pak doplňoval vzdělání v několika kurzech a stal se mistrem v oboru jízdních kol. Již od dětství navázal Oldřich Richter na sportovní tradici svého otce a věnoval se řadě sportů, z nichž první místo měla cyklistika a krasojízda na kole. Tuto netradiční disciplínu provozoval vedle cyklistiky i po celou dobu války, kdy absolvoval četná vystoupení v rámci krasojezdecké skupiny a vyhnul se tak členství v aktivistickém Kuratoriu pro výchovu mládeže. Oldřich Richter krasojízdu později i vyučoval.

S blížící se hrozbou války se v roce 1938 přihlásil do akce Tisíc nových pilotů a chtěl tak následovat svého bratra, který rovněž létal. Absolvoval testy, ale povolán již s počátkem okupace nebyl. Pracoval proto v autodílně u svého otce v Holicích, kde se opravovala německá vojenská vozidla. V často zasněžených automobilech se občas našla i nějaká zbraň a munice, které otec se syny pečlivě vyčistili a schovávali do bedny ukryté v obchodě. „Tehdejší německé HKP (Heimat-Kraftfahr-Park), domovský park motorových vozidel, rozvážel tyto poškozená vozidla na jednotlivé opravny, takže se k nám dostávala vozidla zasypaná třeba i sněhem a pod tím sněhem se potom odkrývaly různé věci. Byly tam zbraně, granáty, munice. To pochopitelně se Němcům nedávalo. To se opatrně vybralo, vyčistilo a doma v obchodě ve výšce asi třech metrů byla velká bedna, kam se shromažďovaly všechny zbraně, munice, co jsme našli. To všechno se ukládalo do této bedny. Pochopitelně k nám přicházeli i němečtí důstojníci a pracovníci, kteří dohlíželi na opravy automobilů, a chodili v obchodě pod bednou, která byla plná zbraní a střeliva. Pochopitelně, kdyby na to někdo přišel, tak to byl nakonec trest smrti pro všechny. Tato munice vydržela až do doby revoluce v Holicích, která vypukla 5. května. Když Praha volala o pomoc, tak vypukla revoluce i v Holicích.“

V okolí Holic se ke konci války ukrývalo velké množství partyzánů, kterým se podařilo uprchnout ze zajateckých transportů. Oldřich Richter se s nimi setkal například během posledních válečných Velikonoc. Tehdy společně s budoucí manželkou vyrazili na výlet do tři kilometry vzdáleného lesa a poblíž starého hradiště zvaného Věžiště se setkali s několika sovětskými uprchlíky. Podarovali je veškerým jídlem, které měli, a zase se rozešli. Partyzáni pak sehráli významnou roli v počátcích holického povstání, kdy sestoupili do města, byli ozbrojeni a bojovali s ustupující německou armádou.

Povstání v Holicích vypuklo hned 5. května 1945. Díky tomu, že na okolních železničních tratích stály vlaky s různým sortimentem včetně zbraní, dostalo se do rukou povstalců a partyzánů značné množství zbraní a munice. Povstalci dokonce disponovali i dělem, které bylo umístěno za zátaras na jednu z příjezdových cest. V poledních hodinách povstání vypukl boj o místní obuvnickou a oděvní továrnu, který probíhal až do 6. května. Povstalci zatarasili příjezdové cesty, kde střelbou bránili německým vozidlům v průjezdu městem. Oldřich Richter se první den povstání účastnil obsazování německé vysílačky, které se odehrálo bez jediného výstřelu. Rovněž se s otcem a bratrem zapojil do oprav zabavených válečných vozidel.

Druhý den povstání se nad Holicemi objevila německá letadla, která po počátečním mapování situace začala město bombardovat. Úlomky z bomb byl zasažen i dům Oldřicha Richtera a téměř zničena radnice, ve které byly ukryty ukořistěné zbraně. Po bombardování následoval útok na město, do kterého vtrhla velká masa německých vojáků. Začalo prohledávání domů a zatýkání. Oldřich Richter se spolu s rodiči a sousedy ukryl ve sklípku pod dílnou, což jim pravděpodobně zachránilo život. Když totiž do domu vtrhli vojáci, byl plný zbraní a munice a na dvoře stálo několik vojenských vozidel. Takové štěstí však neměl bratr Oldřicha Richtera, který byl spolu s velkým množstvím holických obyvatel internován na louce za městem a následně přesunut do místní sokolovny. Během bojů v ulicích Holic padlo nebo bylo popraveno přes padesát obyvatel, na prahu domu Richterových byl například zastřelen inženýr Telec. Po uklidnění situace pozoroval Oldřich Richter dílenským okénkem postup německé armády a viděl, jak někteří holičtí občané ještě v tu dobu na ulici nadšeně vítali německé okupanty.

Německá vojska se v Holicích zdržela do večerních hodin 8. května. Rodina Richterových včetně bratra vše přežila, jak zmiňuje sám Oldřich Richter: „Pán Bůh nás měl rád.“ Následujícího dne přijela do Holic Rudá armáda. „V Holicích se Němci zdrželi do 8. května v noci, kdy zmizeli úplně. Dne 9. května už tam nikdo nebyl a přijížděla sovětská armáda. Sovětská armáda přijížděla na americké výzbroji, všechny vozidla byly amerických značek a to byl předvoj Rudé armády. Druhý den přijely Zily a Zisy, které sotva dýchaly, a potom přijeli koníčky, sovětská armáda – vozatajové s koňmi.“

Po válce začal Oldřich Richter pracovat v autodílně, kterou na něho otec nechal převést. Po čase se rozhodl, že podnik nechá dobrovolně znárodnit. V nově vzniklé Mototechně však nepůsobil dlouho. Jak sám říká, byl považován za spolehlivého občana a této skutečnosti se rozhodla využít StB a všemožně ho lámala ke spolupráci. Když byla situace již neúnosná, opustil Holice a přestěhoval se k rodičům do Hradce Králové. „V Holicích jsem měl svůj podnik, než byl dobrovolně znárodněn. Tam jsem působil ve svém oboru. Měl jsem tam prodejnu, Mototechnu založenou. Do určité doby, než mě začala pronásledovat StB, tak jsem tam šťastně žil. Byl jsem oblíben lidmi. Byl jsem taková záchrana, dobrá duše, a jak jsem mohl něco sehnat, tak jsem pomáhal všude. Potom, když StB na mě dělala těžké nátlaky a vyšetřování, bylo to neúnosné, tak jsem se odstěhoval do domu rodičů v Hradci.“

Radostnější chvíle prožíval Oldřich Richter v soukromém životě. Již v červnu 1945 se oženil s Martou Schánělovou. Byla to vůbec první poválečná svatba v královéhradeckém sboru CČS(H) kněze Ambrože a vše se točilo kolem cyklistiky. Již k seznámení budoucích novomanželů došlo při výuce krasojízdy a na svatbě samotné se o svatební špalír postaralo asi padesát cyklistů s jízdními koly. „Já jsem do církve vstoupil de facto sňatkem s manželkou, když jsme měli v královéhradeckém sboru kněze Ambrože svatbu toho 9. června po válce. Byla to první poválečná svatba a byla trošku zvláštní. Byl jsem aktivní cyklista. Musím podotknout, že auta nesměly jezdit. Na každou jízdu auta muselo být povolení městského nebo obecního úřadu. Takže svatbu jsme měli v kočárech a do Hradce jsme jeli v kočárech. Slavobrána do sboru kněze Ambrože byla tvořena vztyčenými jízdními koly a procházeli jsme tunelem vztyčených jízdních kol. Když jsme přijížděli na Nový Hradec k místu, kde rodina žila a kde byl slavnostní oběd, tak zase byl takzvaný zátah a tam stálo po obou stranách silnice padesát cyklistů s jízdními koly a dělali nám slavnostní tunel k domovu.“

Pro Oldřicha Richtera představovala svatba ještě jednu životní změnu. Rodina manželky byla totiž velice aktivní v Církvi československé (husitské) a Oldřich Richter si tuto skutečnost vzal za svou. Postupně celá desetiletí působil v různých funkcích v radě starších, diecézních výborech, diecézní radě a nakonec i v ústřední radě této církve. Jak sám říká, vždy si své aktivní členství dokázal obhájit a měl o něj zájem.

Přestože nebyl Oldřich Richter protikomunistický odbojář a jak v Mototechně, tak později i v Československých automobilových opravnách zastával vedoucí funkce, StB mu nezapomněla odmítnutí spolupráce. Když v jedné z prodejen Mototechny bylo manko, byl Oldřich Richter zahrnut mezi obviněné, přestože s touto defraudací neměl nic společného a v této prodejně nepůsobil, ale jako vedoucí ji zaštiťoval, což se StB náramně hodilo. Sám vyšetřovatel mu řekl, jestli si vzpomíná, že odmítl spolupráci, a dále se na nic neptal. Konal se soud a jediný odsouzený k nepodmíněnému trestu byl právě Oldřich Richter. Trest zněl jeden rok nepodmíněně.

Osm měsíců trestu si odpykal v jáchymovském Ostrově, kde pracoval opět ve svém oboru – v autodílně. Paradoxně se v šedesátých letech ocitl na stejném místě jako před lety jeho bratr rovněž odsouzený za rozkrádání socialistického majetku. Ten však na Jáchymovsku ještě zažil třídičku rudy, která se podepsala i na jeho zdraví a jeho život nakonec ukončila rakovina. Po osmi měsících se za Oldřicha Richtera zaručil zaměstnavatel, a on mohl být tedy podmínečně propuštěn. Obtížně toto období překonávala zejména rodina, která byla bez prostředků, a starší dcera Marta, druhá dcera Lenka byla o deset let mladší, v té době dostávala na vlastní kůži poznat, jaký vyvrhel je její otec.

Po návratu z vězení se Oldřich Richter opět vrátil na své původní místo vedoucího zásobování v Československých automobilových opravnách – ČSAO a pracoval tam i po přemístění z Hradce Králové do Pardubic. V tomto podniku prožil Oldřich Richter i vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a vzpomíná, jak nejvíce na „spojenecká vojska“ hrozili komunističtí funkcionáři (sám ve straně nikdy nebyl), kteří se později s nastupující tzv. normalizací stali ultralevicovými představiteli a dovedli ČSAO téměř ke krachu. Ještě před vypuknutím Pražského jara byl Oldřich Richter požádán, aby se stal členem senátu lidového soudu, a přestože byl ještě v podmínečném trestu, tak se skutečně stal lidovým soudcem. Své působení u soudu ukončil s příchodem okupačních vojsk, protože se stále častěji stávalo, že měli soudit případy urážek okupačních vojsk a podobně. S nastupující normalizací absolvoval prověrky, při kterých musel mimo jiné obhajovat své působení v církvi. Nakonec byl i s ostatními vedoucími představiteli vyhozen a odešel pracovat do nově vznikajícího autoservisu v rodných Holicích. Tam působil až do odchodu do důchodu, kdy si ho vyžádal hradecký Agrostav, tam pracoval až do rozpadu podniku po roce 1989.

Ve svém životě vyznává Oldřich Richter krédo „Nikdy neodcházej do důchodu v šedesátce“. Sám pracoval až do svých 75 let a i v současné době se snaží být stále aktivní a pomáhat lidem. V posledních letech se hodně věnuje přednáškové činnosti – navštěvuje hradecké školy a vypráví studentům o okupaci a holickém povstání.