Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Waldemar Richter (* 1936)

• narozen 6. ledna 1936 ve Velkém Šenově

• otec narukoval v roce 1941 k wehrmachtu

• v roce 1946 byli Richterovi určeni k odsunu do Německa, vyhnuli se mu však

• po válce neuměl ani slovo česky

• pamětník osidlování pohraničí

• v 50. letech odsloužil základní vojenskou službu u vojenských pracovních jednotek

• příbuzní emigrovali do zahraničí

• v roce 2022 žil ve Velkém Šenově

Když byly Waldemaru Richterovi tři roky, začala druhá světová válka. Jako dítě ji ale příliš nevnímal a užíval si spokojené chvíle, které mu mohly v jeho věku nabídnout lesy okolo Velkého Šenova. O to horší časy pro něj přišly, když Německo válku prohrálo a nastal čas zúčtování. Jako Němci byli pochopitelně určeni k odsunu.

“Večer přišli, že se máme přichystat a ráno půjdeme. Že s sebou můžeme vzít třicet kilo. Tak jsme sbalili, co jsme mohli, hlavně peřiny. Nabalili jsme to na takový dřevěný vozíček. Máma ještě za války šetřila a nechala u truhláře udělat novou ložnici. Už měla doma postele a byla tak naštvaná, že jsme měli jít pryč, že do nich chtěla nalít zavařené borůvky,” vypráví Waldemar Richter.

Svůj první termín odsunu nicméně rodina doslova zaspala. Když se ráno probudili, byl už jejich transport pryč. Následně dostali druhý termín, ale ani ten nenastoupili, protože měl bratr pamětníka zrovna neštovice.

Jako Němci neměli po válce právo na svůj majetek, a pokud se nově příchozím Čechům líbilo něco z jejich domácnosti, museli to odevzdat. „My jsme museli jít do jedné místnosti a co se jim líbilo, tak sebrali. Máma měla ještě po tátovi civilní šaty, tak je schovala do pytle a dala do jednoho výklenku, kde bylo vždycky opřené dřevěné kolečko. Našli to a stejně si s tím nikdo nepomohl. Horší ale bylo, že jsme o pár dní později šli do Šenova a chlap tam normálně chodil v šatech po tátovi,” vzpomíná pamětník.

Mezitím se vrátil otec rodiny jako bývalý německý voják ze zajetí a získal zaměstnání v místní fabrice, díky čemuž zde Richterovi nakonec mohli zůstat. Soužití s nově příchozími jim nicméně komplikoval fakt, že nikdo z nich neuměl ani slovo česky. „Česky jsem se učil moc těžce, byl to můj nejhorší čas a nerad na to vzpomínám. Když jsem přišel domů, tak tady v ulici bydleli pořád ti samí Němci a jen pár Slováků. Doma jsme taky mluvili jenom německy. Ve škole nám nic nepřekládali, a když jsem byl ve čtvrté třídě, ještě jsme k tomu měli ruštinu. Takže jsem z toho byl tatar,“ dodává Waldemar Richter.

Celá naše ulice byla jako jedna rodina

Waldemar Richter se narodil 6. ledna 1936 ve Velkém Šenově do německé rodiny Josefa a Marie Richterových. Rodiče vlastnili výletní hospodu u rybníka, které se říkalo Teichrichter v městské části Leopoldka. K hospodě patřil ještě malý krámek, rodina bydlela nahoře v prvním patře.

“Ono to vypadá jako velký barák, ale jsou tam tři sklepy a místnosti nejsou tak veliké. Máma říkala, že tam nejvíc bylo asi sedmdesát lidí. V baráku byla úzká kuchyňka s kachlovými kamny, kredenc a staré kanape. Do výčepu chodili místní na pivo, máma občas připravila nějaké chlebíčky nebo se udělala zabíjačka. K hospodě patřil ještě malý krámek a nahoře v prvním patře se bydlelo,” vzpomíná Waldemar Richter.

V téměř výlučně německém Velkém Šenově prožil pamětník pěkné dětství i přesto, že v Evropě od roku 1939 zuřila druhá světová válka. „Celá naše ulice byla jako jedna rodina, všichni jsme se znali a byla zde spousta dětí. Když chlapi nebyli ve válce, tak většinou dělali nože nebo pracovali v tkalcovně, a ženy dělaly doma umělé kytky, anebo knoflíky. A my jako děcka jsme museli dělat taky. Já jsem přišel ze školy, honem jsem si napsal úkoly a pak už jsem tam měl hromádku kytek, ty jsme museli lepit. Taky jsme museli chodit do lesa pro dřevo, nebo jsme se jako kluci starali o králíky. Teprve večer, když už se pomalu stmívalo, jsme si mohli jít hrát. Buď jsme řádili v lese, nebo jsme chodili na ryby. Tady v těch potocích bylo strašně moc ryb.”

Táta byl víc na vojně než doma

V roce 1941 musel otec narukovat do německé armády. “Táta byl víc na vojně než doma. Sloužil jako pěšák, žádnou hodnost neměl. Jako vyučený řezník většinou dělal v kuchyni. Za války byl v Holandsku a vím jen, že vždycky vyprávěl, že jak byly ty holandské hráze rozbité, tak ke konci války spávali na loukách třeba v pěti centimetrech vody.”

Poté, co otec odešel bojovat za nacistickou třetí říši a jejího vůdce Adolfa Hitlera, přestali Richterovi provozovat hospodu i obchod. “Byli jsme čtyři sourozenci a máma s námi byla sama. Chodila vypomáhat do hospodářství, a když jsme si jako děti chtěli vydělat nějakou tu korunu, sbírali jsme v lese maliny, houby, borůvky, všechno možné,” vypráví pamětník.

Ještě v průběhu druhé světové války nastoupil Waldemar Richter do obecné školy, která byla ve Velkém Šenově na náměstí. Ve městě žilo tehdy asi pět tisíc obyvatel a do jedné třídy chodilo o dost víc než třicet dětí. Žáci se mimo výuku podíleli i na výpomocných akcích a sběru. „Šli jsme celá třída do lesa a sbírali jsme třeba listí od borůvek, nebo jsme šli sázet stromky,” vzpomíná Waldemar Richter.

V souvislosti s pokračující válkou a bombardováním v Německu se do bývalého československého pohraničí často uchylovali obyvatelé z Německa. Výjimkou nebyl ani Velký Šenov, kde našlo nový domov hned několik rodin. „U nás přímo nebyli, ale třeba v mlýnu ano a asi ještě u dvou dalších rodin. Většinou sem dali děti. Za války byli rádi, že tu měli alespoň klid, tady se nebombardovalo. Letadla maximálně přeletěla a shazovala takové stříbrné proužky proti radarům.”

Ženské naházely granáty do rybníka

Zatímco se německá armáda pomalu hroutila, vznikly na podzim 1944 jednotky domobrany (Volkssturm). “Byli to většinou staří chlapi, co je nevzali na vojnu. Museli stavět zátarasy proti tankům. Ti staří chlapi měli válku prý zachránit,” dodává se smíchem pamětník.

Příchod Rudé armády očekávalo německé obyvatelstvo v květnu 1945 s napětím. “Vzadu podél lesa bylo sedm děl a potom k večeru odtáhli děla za nás na pole a tam všechno vyhodili do povětří. Tehdy to mohlo zabít moji mámu, která byla zrovna venku a říkala, že jí něco najednou letělo kolem hlavy. Pak jsme našli kus železa z těch děl v potoce. Němečtí vojáci se hned osmého května ztratili, akorát sháněli nějaké civilní oblečení, aby mohli sundat uniformy a utéct na západ. Druhý den se ještě střílelo směrem na Lobendavu, odtamtud také přišli první vojáci, Poláci se sovětským velitelem.”

Ve strachu před sovětskou armádou se pamětníkova maminka rozhodla zlikvidovat střelivo, které si němečtí vojáci uložili v domě Richterových. “U nás v baráku byla telefonní centrála a složili tam asi dvacet beden munice. Máma s tetou měly strach, že až přijedou Rusáci, tak to tady všechno vyhodí do povětří. Ženské proto vzaly bedny s granáty a hodily je do rybníka. Kousek to plavalo, pak se bedny otevřely a převrátily.”

Šluknovský výběžek nakonec osvobozovalo polské vojsko, které se ve Velkém Šenově zdrželo asi dva týdny, jeho příslušníci se ale k místnímu obyvatelstvu chovali slušně a k žádným výtržnostem z jejich strany nedocházelo. “Ten ruský velitel byl fajn chlap, jen se ptal, jestli by tady v posledním baráku mohli vařit. Do jiného domu ale nikdo z těch Poláků nesměl,” vypráví Waldemar Richter.

Češi vyrabovali jeden barák a šli do dalšího

Konec druhé světové války znamenal pro drtivou většinu původního německého obyvatelstva v nově vzniklém Československu nucený odsun na německé území. Jejich místo i majetek následně připadly Čechům, pro které příchod do pohraničí znamenal naopak nové možnosti. “Češi sem přicházeli ze všech koutů republiky. Byli to takoví dobrodruzi, koukali, kde se dá co ukrást. Bourali i baráky a odvezli třeba cihly a veškerý stavební materiál až na Slovensko. Přišli, vyrabovali jeden statek nebo jeden barák a šli do dalšího. To tenkrát nebyl žádný problém,” vzpomíná pamětník.

“Češi se chodili dívat, jestli se jim líbí barák nebo něco. Když se jim dům líbil, tak Němci museli buď druhý den do odsunu, nebo pokud mohli prokázat, že tady mají práci a majitel je nepustí, tak třeba museli pryč ze svého domu a dostali nějaký starý. Bylo jim to většinou jedno, protože stejně nevěděli, jestli budou moct zůstat, nebo je taky odsunou,” pokračuje Waldemar Richter.

Stávalo se, že někteří ze starousedlíků raději než odsun volili smrt. “Bylo tu i pár případů sebevražd. Jeden chlap se utopil tady v tom rybníku, protože jej vyhnali z baráku, který si postavil krátce před válkou a nemohl to unést.”

Sestře vzali i panenku

V divokých poválečných letech si nově příchozí mohli dělat nároky na cokoli z německého majetku. „Když se Čechům něco líbilo, tak to sebrali. Museli jsme odevzdat jízdní kola, fotoaparát, sestře vzali dokonce i panenku. Jednou se stalo, že Češi přišli do dílny starého zámečníka, kterému bylo tehdy skoro osmdesát. Našli tam starou flintu z dob, kdy byly ještě střelecké spolky. Už ani nestřílela. Jenže toho dědka vyhnali, šli si pro tři nebo čtyři koňské potahy a vlezli do každého baráku naší ulice. My jsme museli jít do jedné místnosti a co se jim líbilo, tak sebrali,” vzpomíná pamětník.

Večer přišli, že se máme přichystat a ráno půjdeme

Povinnost odsunu se nakonec nevyhnula ani rodině Richterových. “Večer přišli, že se máme přichystat a ráno půjdeme. Že s sebou můžeme vzít třicet kilo. Tak jsme sbalili, co jsme mohli, hlavně peřiny. Nabalili jsme to na takový dřevěný vozíček. Máma ještě za války šetřila a nechala u truhláře udělat novou ložnici. Už měla doma postele a byla tak naštvaná, že jsme měli jít pryč, že do těch postelí chtěla nalít zavařené borůvky. Pro ty lidi to bylo hrozné. Celý život tady žili, měli statek nebo fabričku a za pár hodin museli ven,” vypráví Waldemar Richter.

Svůj první termín odsunu nicméně rodina doslova zaspala. Když se ráno probudili, byli už všichni pryč. Následně dostali druhý termín, ale ani ten nenastoupili, protože měl bratr pamětníka zrovna neštovice.

Sousedé se z Německa vraceli pro věci

Do odsunu zařazené německé obyvatelstvo dopravili Češi nejprve do Šluknova, kde byl velký sběrný tábor. Zde museli být třeba čtrnáct dní a následně je čekal odsun, nejčastěji vlaky do Německa.

“Ti, kteří šli třeba pěšky přes hranice a věděli, že se do jejich domu hned někdo nenastěhoval, se většinou večer vraceli pro nějaké věci. Pamatuji se, že tady nahoře v lese zastřelili jednoho chudáka, který bydlel jen v železničním vagonu. Jmenoval se Schuster a chodil pracovat k sedlákům. Pak ho odsunuli a on přišel zpátky. Poprvé, když ho chytli, tak ho dali zase pryč, ale on přišel znova, tak ho tady v lese zastřelili. Šel jsem tehdy s bráchou na maliny a v lese byla vykopaná díra, ještě mu koukaly prsty od nohou. Byl to chudák, ten nikomu neublížil,” vzpomíná Waldemar Richter.

Že se ale návraty německého obyvatelstva někdy neobešly bez násilností ani na německé straně, dokládá další vzpomínka pamětníka. “Stalo se, že v roce 1945 odsunuli rodinu do Sohlandu a oni v noci přišli zpátky. Šel s nimi i syn, který se vrátil ze zajetí a tady na tom rozcestí na Lipovou se dostali do potyčky s financi a při tom jednoho z nich zastřelili. Dneska by se z těch lidí, co odsunuli, už nikdo nevrátil. Většinou se v Německu uchytili dobře. V první chvíli tam sice měli hroznou bídu, snad ještě větší než my tady. Navíc je ostatní ani nebrali jako Němce, ale jako cizince.”

Na mlýnku jsme si z klásků dělali šrot

Válkou zasažené hospodářství se potýkalo s nedostatkem produkce potravin. Německé obyvatelstvo tak mělo k dispozici méně tehdy nezbytných potravinových lístků. “Na lístky toho bylo strašně málo, nebyl k dostání vůbec žádný tuk, měli jsme akorát rybí. S tím jsme smažili, pekli brambory a všechno. Taky jsme chodili na pole a sbírali klasy. Doma jsme z nich na malém mlýnku udělali šrot a máma z toho pak uvařila polévku nebo upekla buchtu. Maso bylo nanejvýš v sobotu nebo v neděli, kdy jsme měli buřta nebo kousek masa, ale taky málo,” vypráví Waldemar Richter.

Svépomocí si rodina také snažila opatřit dřevo na vaření i topení. “Máma mi jako klukovi říkala, že musím do lesa, tak jsem vzal sekyrku a šel jsem pro dřevo. Nahoře byla hájovna, tu měl už nějaký Čech, takový malý chlap. Chytil mě asi třikrát za den, že jsem chodil kácet dřevo do lesa. Pokaždé na mě strašně řval, ale já jsem mu stejně nerozuměl. Tak jsem vzal soušku a šel jsem domů. Jmenoval se Kratochvíl, to tady nikdo neuměl ani vyslovit,” pokračuje pamětník.

Táta nevěděl, jestli jsme vůbec ještě tady

Otec Waldemara Richtera se po skončení druhé světové války dostal jako německý voják v Holandsku do zajetí. Pracoval zde asi dva roky u sedláka a měl povinnost se každé dva týdny hlásit. Později odtamtud odešel a dostal se do města Sohland an der Spree, vzdáleného asi deset kilometrů od Velkého Šenova. „Otec ani nevěděl, jestli jsme ještě vůbec tady, protože se dozvěděl o odsunech. Pak u nás jednou k večeru zaklepali takový malý kluk a malá holka, kteří načerno přešli hranice a přišli si pro nějaké věci. Řekli nám, že je náš táta tady v Sohlandu a ptali se, jestli sem má přijít. No, tak nakonec se rozhodl, že přijde,“ vzpomíná Waldemar Richter.

Po návratu ze zajetí otec vážně uvažoval nad tím, že by se s rodinou vystěhovali do Holandska. Líbilo se mu, jak jsou místní hospodářství naprosto samostatná a kromě zápalek si dokáží všechno vyprodukovat sama. „Otci se doma ale strašně líbilo a jak tu byl tři měsíce, už se mu pryč nechtělo,“ pokračuje pamětník.

Rodině se pak již vedlo o poznání lépe, protože otec získal zaměstnání v místní fabrice, takzvané Kytičkárně. Richterovi tak do odsunu již nemuseli a mohli zde definitivně zůstat. Navíc byl otec jako vyučený řezník často vyhledávaný při zabijačkách sousedů.

Po válce jsem neuměl ani slovo česky

Rodině Richterových značně komplikoval soužití s nově příchozími fakt, že nikdo z nich neuměl ani slovo česky. Naučit se komplikovaný slovanský jazyk pro ně bylo velmi obtížné. Po absolvování základní školy si Waldemar Richter přál stát se hajným, ale jak vzpomíná, neměl tehdy ještě státní příslušnost a jako Němec by se nedostal na žádnou vyšší školu. Proto se rozhodl vyučit truhlářem a poté pracoval jako pomocný dělník.

Bratr musel do uranových dolů, pak emigroval

Studovat nesměl ani pamětníkův bratr, a tak šel do učení k místnímu zámečníkovi. „Nebyl tam ani rok a najednou vyšla vyhláška, že v celém rumburském okrese musí jít němečtí kluci od osmnácti asi do dvaceti osmi do Jáchymova na neurčitou brigádu. Tam byli na šachtách na uranu. Brácha přímo v dole nebyl, ale u čerpadla. Měli nějaké přídavné potravinové lístky, tak nám taky nějaké poslal. Domů mohl přijít tak jednou za dva měsíce. Pak nám jednou řekl: ‚Kdybych jednou nepřišel domů, tak se nedivte, to jsem utekl přes hranice.‘ V roce 1951 pak utekl do východního Německa a odtud do západního. Žil pak krátký čas u našeho strýce ve Frankfurtu, našel si práci v kovoprůmyslu a oženil se. Pořád pak u nás byli policajti, měli strach, aby bratr neprozradil něco z toho Jáchymova,“ uzavírá Waldemar Richter.

V naší jednotce to byl samý gauner

V roce 1956 musel pamětník nastoupit na vojnu k vojenským pracovním jednotkám, kam armáda zařazovala především nespolehlivé vojáky. Důvodem, proč se Waldemar Richter ocitl v těchto jednotkách, byl jeho německý původ a emigrace bratra. Nejprve narukoval do Jihlavy, kde prošel asi měsíčním základním vojenským výcvikem beze zbraně. Následně ho převeleli do Rakovníka, kde si udělal řidičský průkaz a poté měl sloužit v Bohosudově.

„Tam si velitelé na nic ani netroufli. Na pokoji nás bylo třicet dva a z toho jsme byli jen dva, kteří za sebou neměli kriminál. Ti chlapi předtím sloužili třeba čtyři pět let v cizinecké legii. Byl tam jeden, který, když jsme stáli dole na dvoře, tak vzal nůž a hodil jej přímo do kříže mezi skleněnými tabulkami. Kdybych byl jen trošku náchylný, tak by ze mě byl hotový gauner, to bylo hrozné. Jeden se tam musel pomalu bát. Nejhorší bylo, když měli jít chlapi dělat někam ven třeba pozemní práce nebo na pole. Dostal jsem šest těch chlapů na povel a musel jsem je hlídat. Člověk s nimi vyšel sto metrů za bránu a oni se rozutekli, šli do hospody a hotovo. Tak jsem chlapům říkal: ‚Dělejte si, co chcete, ale až půjdeme do kasáren, ať jste zpátky!‘“

Na vojně jsem se staral asi o padesát vepřů

V Bohosudově měl Waldemar Richter sloužit hlavně na stráži, ale později si zažádal o přeložení do kuchyně. „Jednou za mnou přišli, jestli nechci jít na statek. Povídám, že o tom nemám žádnou šajnu, že jsme měli doma akorát psa, kočku a králíky,“ vypráví pamětník.

Na statek měl jít ještě s jedním vojákem. „Ptal jsem se, jestli tomu rozumí, a on říkal, že je vyučený kovář. Tak jsme se dohodli, že on půjde ke koním a já k prasatům. Pak mi tam dali kluka, co měl jinou víru a nesměl vzít do rukou zbraň. Povídal, že nemůže pracovat v sobotu. Tak jsem říkal, že to není problém. On nebude dělat v sobotu a já v neděli. Nejedl ani vepřové a nevzal si, ani když mi máma poslala kus buchty, protože nevěděl, jestli v tom není sádlo. Jako voják jsem to ale měl dobré. Bral jsem diety, žold a pak ještě prémie za dobré hospodaření,“ uzavírá pamětník.

V den okupace jsme v lomu nesměli střílet

Poté, co se Waldemar Richter vrátil z vojny, pracoval krátce jako bagrista a následně získal práci v kamenolomu. On i jeho rodina se snažili žít poklidným životem a pokud možno na sebe politicky neupozorňovat. V roce 1964 mohli poprvé vycestovat do zahraničí, když je strýc pozval do Švédska. Následně vážně přemýšleli, že by v cizině zůstali nadobro. „V šedesátých letech jsme uvažovali nad emigrací, už jsme měli papíry. Ale onemocněla máma a museli jsme se o ni postarat. Navíc táta hodně visel na domovu, tomu se moc nechtělo,“ dodává Waldemar Richter.

Ve Velkém Šenově tak Richterovy zastihla i invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Když jsme ráno jeli do práce, tak lidé stáli venku a debatovali. Všude bylo plno bouraček. Ti sovětští vojáci byli tak unavení, že všude ležela převrácená auta. Bylo to pomalu horší než po válce. Brácha měl gazíka, a aby nemusel po hlavní silnici, kudy jeli Rusáci, tak jel zadem přes les. Ženské, co nás viděly, se hned běžely schovat, myslely si, že jsme Rusové. Když jsme přijeli do lomu, tak přišel vedoucí ze závodu ve Šluknově, to byl strašný komunista, a říká: ‚Jen dneska nestřílejte, jenom nestřílejte!’“

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let měl Waldemar Richter několikrát možnost navštívit své příbuzné v zahraničí, zejména bratra v Německu. Zpočátku musel kvůli tomu chodit na výslechy, co bratr v cizině dělá. Do Velkého Šenova se také často přijeli podívat někteří z bývalých starousedlíků, kteří museli po válce do odsunu. „Nadávali, jak se někteří Češi starají o jejich hospodářství, vždyť tady v tom Šluknovském výběžku není pomalu jedno pole, které je zorané. To jsou jenom pastviny, tady se už nic nepěstuje,“ vzpomíná pamětník.

Waldemar Richter pracoval v kamenolomu až do doby, než odešel do důchodu. V době natáčení v roce 2022 žil v rodném Velkém Šenově.