Waldemar Richter

"Tady dole, jak se jde tou spodní cestou, tak tam byl starý zámečník. Byl to starý děda, jemu už bylo skoro osmdesát, měl takovou malou dílničku. Tam tehdy přišli Češi a našli u něj starou flintu z dob, kdy byly ještě střelecké spolky. Ale ta puška už ani nestřílela. Jenže toho dědka vyhnali, šli si pro tři nebo čtyři koňské potahy a vlezli do každého baráku naší ulice. My jsme museli jít do jedné místnosti a co se jim líbilo, tak sebrali. Máma měla ještě po tátovi civilní šaty, my jsme ani dva roky nevěděli o tátovi, jestli ještě žije. Chtěla je schovat tady, jak je barák, do jednoho výklenku, kde bylo vždycky opřené dřevěné kolečko, tak to dala do pytle a zezadu do toho kolečka. Stejně to našli a nikdo si s tím nepomohl. Horší bylo to, že pak pár dní potom jsme došli do Šenova a chlap tam normálně chodil v šatech po tátovi."

"V roce 1945, když tu bylo německé vojsko, tak u nás v baráku měli telefonní centrálu a na dvorku ležela munice. Vojáci, ti šli pryč, nechali to tady. Bydlela tu máma s tetou a měly strach, že až přijedou Rusáci, tak to tady všechno vyhodí do povětří a bude to. Tak ženské vzaly ty bedny s granáty a hodily to do rybníka. Kousek to plavalo, pak se bedny otevřely a převrátily. Byly tam dlouho, několik let. Pak lovili rybník, tam ty granáty ještě stály."