Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elfriede Richterová (* 1921  †︎ 2018)

• narozena 11. prosince 1921 v dnes již zaniklé osadě Adamov (německy Adamsthal)

• rodina vlastnila největší hospodářství v Adamově

• čtyři bratři ve wehrmachtu

• bratr Josef v zajetí v SSSR

• otec v NSDAP

• otec po válce odsouzen dle retribučních zákonů

• rodinu v roce 1946 nezařadili do odsunu Němců

• rodina často stěhována

• zánik osady Adamov

• v roce 1964 dostala rodina povolení k odchodu do Spolkové republiky Německo

• v roce 2017 žila Elfriede Richterová v Ostružné

Elfriede Richterová je poslední rodačkou zaniklé osady Adamov (německy Adamsthal) žijící v Česku. Osada ležela v údolí potoka Telčavy na rozhraní pohoří Kralický Sněžník a Rychlebské hory a ještě před dvaasedmdesáti lety v ní stálo šestadvacet domů. Na první pohled zcela zpustla a jen v jarních měsících, kdy krajinu ještě nestačila pokrýt bujná vegetace, lze spatřit základy původních staveb. Ve strmých svazích uprostřed lesů s majestátními smrky ale přeci jen dva domy zůstaly. Jde o bývalou hájenku lesního správce Schwarze a dům manželů Otto a Marie Kolbe, kteří ho před druhou světovou válkou obývali společně s čtrnácti dětmi.

V bývalé rychtě

V zalesněném údolí východně od Velkého Vrbna nechala kolštejnská vrchnost v roce 1686 zřídit železnou huť s hamrem a při ní pak o dva roky později kníže Adam z Lichtenštejnu založil osadu Adamov. Zřejmě jako jeden z prvních zdejších domů zde postavili rychtu. O více než dvě stě let později tento dům zakoupili manželé Franz a Antonie Weiserovi pocházející z nedalekých Kunčic (německy Kunzendorf). Spadalo pod něj největší hospodářství v osadě s šestnácti hektary půdy a v domě provozovali také hostinec. Jejich dcera Marie dům zdědila a v roce 1919 se provdala za Franze Spillera. Manželé spolu měli deset dětí. V roce 1920 dceru Marii, o rok později Elfriedu, pak Franze, Herminu, v roce 1927 dvojčata Hermanna a Josefa, pak Ottu, Alfreda a nakonec v roce 1931 dvojčata Aloise a Margaretu, která se ale narodila den po bratrovi a domácí porod málem nepřežila.

Elfriede Richterová, rodným příjmením Spillerová, přišla na svět 11. prosince 1921 jako druhé nejstarší dítě. Jako všichni obyvatelé osady byla německé národnosti. Chodila jen do místní jednotřídní školy, kde se pro velký počet žáků vyučovalo dvoufázově v dopoledních a odpoledních hodinách. Přestože rodina patřila k nejmajetnějším v osadě, neměla peněz nazbyt. Rodiče museli v této horské oblasti s nepříliš úrodnou půdou živit deset dětí a otec všechny ušetřené peníze investoval do hospodářství. Přestavěl dům, postavil novou stodolu, nakoupil nové stroje, napáječku pro krávy, pomocí dřevěných trubek do domu z vodního rezervoáru přivedl čerstvou vodu a za druhé světové války zavedl přívod elektrické energie napájené dieselovým generátorem. Většinu času rodina věnovala hospodářství, ale o víkendech se museli také starat o hospodu. Dvakrát do roka v ní pořádali taneční zábavy a se svými divadelními hrami v ní vystupoval místní ochotnický kroužek.

Elfrieda má dětství spojené hlavně s tvrdou prací. Jako druhá nejstarší se musela starat o své mladší sourozence, chodila na rodinné polnosti, kde pěstovali oves, žito, ječmen, brambory, řepu, zelí, ale také mák a len. V zimě zase s dalšími ženami drala peří nebo se věnovaly jiným domácím pracím. Za dětskými radovánkami tak vyrážela až po setmění. Vzpomíná hlavně na divoké jízdy na sáňkách, protože strmých kopců bylo všude kolem dost a v osadě s průměrnou nadmořskou výškou kolem osmi set metrů každou zimu napadly desítky centimetrů sněhu.

Ve čtrnácti letech do služby a otec členem NSDAP

Po ukončení místní školy Elfrieda ve čtrnácti letech nastoupila do služby na hospodářství Otto Scholtze v blízkém Starém Městě (německy Altstadt). Každý den vstávala ve čtyři hodiny ráno a chodila spát v deset večer. Po dvou letech pak přešla na hospodářství v osadě Kronfelzov (německy Kronfelsthal). V zimních měsících pak docházela pracovat do tíren na zpracování lnu. Doma se objevovala jen občas o nedělích.

Tehdy se ale už měnily nálady lidí žijících v pohraničí obývaném především německým obyvatelstvem. V červnových volbách 1938 v těchto oblastech drtivě zvítězila nacionální Sudetoněmecká strana SdP (Sudetendeutsche Partei) usilující o připojení pohraničí k nacistickému Německu. Tehdy se také v rodinném hostinci konala schůze nějaké německé organizace. „Někdo to ohlásil a přišli financi z Velkého Vrbna,“ vzpomíná Elfriede Richterová. Jestli šlo o SdP, nebo jinou německou organizaci, se dnes už asi nedovíme, každopádně na to otec po válce doplatil a soud ho za to poslal na několik let do vězení.

Stále se také vyostřovaly vztahy mezi sousedním nacistickým Německem a Československem. Na obranu státu se v pohraničí stavěla opevnění a 23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Mnoho zdejších německých branců tehdy uteklo do Německa. Za hranice odešel i čtyřiačtyřicetiletý otec pamětnice. Pracoval tam prý jako cestář a za tři týdny se vrátil. To už ale po podepsání tzv. mnichovské dohody pohraniční oblasti bez boje obsadila vojska wehrmachtu a celé Staroměstsko se i s osadou Adamov stalo součástí Říšské župy Sudety (německy Reichsgau Sudetenland). Otec pak vstoupil do NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei). „To bylo jak za komunismu. Tlačili ho do toho a nechtěl, aby měly děti problémy,“ dodává ke členství svého otce v nacistické politické straně Elfriede Richterová. Jako nejmajetnější hospodář se také stal tzv. vůdcem sedláků (Bauerführer). Měl dohlížet na odevzdávání povinných dodávek a kontroloval, zda si lidé doma nevyrábějí a neschovávají potraviny.

Bratři padli do zajetí

Německo se ale nespokojilo jen s českým pohraničím a pozdějším ustavením Protektorátu Čechy a Morava a jeho útokem na Polsko vypukla druhá světová válka. Mladí muži ze Sudet pak museli narukovat do wehrmachtu. Řada přišla i na bratry pamětnice. Nejprve na Franze, pak sedmnáctiletá dvojčata Hermanna a Josefa a nakonec v roce 1945 teprve na šestnáctiletého Ottu. Měli štěstí a všichni přežili. (Například Amálii Umlaufové z Adamova ve válce zahynuli tři synové – Andreas, Josef a Viktor.) Z bratrů se domů ale vrátil jen Otto. Hermann skončil v britském zajetí a později žil ve Spolkové republice Německo. Franze zavřeli do zajateckého tábora v okupační zóně Německa ovládané Sovětským svazem. Hned po propuštění se mu podařilo přejít do západní části této země. Nejhorší to měl Josef, který strávil několik let v zajateckém táboře na území Sovětského svazu. Do Německa ho propustili až za několik roků ve velmi zbídačeném stavu. „V Rusku dělal v kolchoze a na poli ho přejel traktor. Žebra už mu pořádně nikdy nesrostla,“ dodává pamětnice.

Elfrieda po dvou letech služby v Kronfelzově pracovala ještě rok na hospodářství v dnešním Novém Malíně (německy Frankstadt), pak v Hanušovicích (německy Hannsdorf) a následně znovu u Otto Scholtze ve Starém Městě. Domů se vrátila až rok před koncem války.

Divoký rok 1945

Blížící se konec války mimo jiné naznačoval stále větší počet uprchlíků v kraji, utíkajících z východu před postupující frontou. Boje se Staroměstsku vyhnuly a sovětští vojáci do něj vstoupili 9. května 1945 a usadili se ve škole a v kasárnách ve městě. Vyjížděli pak do okolních obcí a osad. Elfriede Richterová vzpomíná, že tehdy se ze strachu několik týdnů ukrývali v lese a domů chodili jen nakrmit zvířata. V Adamově vojáci zabavili místním většinu krav a také všechny koně. Až na jednoho, kterého v předem vybudovaném lesním bunkru ukryla Margareta Lecklová. Přímo v osadě pak znásilnili Ukrajinku, která byla za války nuceně nasazená na hospodářství Williho Hillebranda. Z osady také odvezli Marii Christen. „Zahlédli ji, jak vycházela z lesa se dřevem. Utíkala, ale chytli ji, sebrali a odtáhli do Ostružné, kde měli barák, kam vozili chycené dívky. Taky ji tam znásilnili. Hodně pili, všude bylo dost chlastu,“ vypráví pamětnice a dodává, že Marii zachránil Gustav Kolb, který si pro ni v noci na jediném koni z Adamova přijel a v nestřežené chvíli ji odvezl zpět do osady. „Při odchodu sovětští vojáci ten dům v Ostružné zapálili,“ dodává Elfriede Richterová. Počátkem července 1945 totiž sovětská posádka kraj opustila a rodina se z lesa vrátila opět domů.

V odlehlé osadě obklopené hustými lesy ale nebylo příliš bezpečno. Po kraji se pohybovali nejen utečenci, ale i ozbrojené bandy různých národností. Elfriede Richterová například vzpomíná, že poskytli přístřeší utíkající ženě se synem a po jejich odchodu zjistili, že se jim ztratily peníze. Horší ale byly ozbrojené tlupy mužů, kteří je v jejich přítomnosti několikrát okradli. „Přišli do baráku, a co tam bylo, všechno sebrali. Vzali otci poslední kalhoty a matka je bránila a ještě ji praštili puškou. Nemohli jsme ani zamykat, protože pak vykopli dveře. Chodili si po baráku, jak chtěli.“ Situace se částečně uklidnila až poté, co byl do osady přidělen jakýsi český hlídač bez ruky, který spával v rodinném seníku.

Otce odsoudili na patnáct let

Někdy v té době otce a vedoucího místní organizace NSDAP Josefa Leckla zatkli četníci přímo v Adamově. Oba byli posláni do internačního tábora v olomouckých Hodolanech, přezdívaného tábor hrůzy nebo hodolanské peklo. Počtem zadržených patřil k největším na Moravě a došlo v něm k velkému množství násilných činů, a dokonce k několika vraždám, které se čeští strážní snažili kamuflovat falešnými lékařskými zprávami. „Každý den tam vynášeli mrtvé. Dostali jen kousek chleba a vodovou polévku. Když šli ven, tak se snažili trhat na jídlo trávu. Vždycky je za to zbili pažbama. Zemřel tam i ten, co ho zavřeli s otcem. Otec o tom ale nikdy moc nemluvil. Bál se,“ vypráví pamětnice o tříměsíčním otcově pobytu v Hodolanech.

Soud pak otce dle retribučních zákonů poslal na patnáct let do vězení. „Pět let dostal za tu schůzi v hospodě a za odchod za hranice v roce 1938. Za členství v NSDAP dalších deset let.“ Otec pak několik let strávil v nápravně-pracovních táborech na Jáchymovsku, kde vězni pracovali v blízkých uranových dolech. Pak ho ještě několik měsíců věznili v Leopoldově, než ho na matčinu žádost po osmi letech propustili na prezidentskou amnestii. V roce 1953 se v devětapadesáti letech v žalostném zdravotním stavu vrátil za rodinou. S manželkou jim ale vyměřili minimální důchod a otec ještě několik let pracoval v lese.

Zůstaly jen ruiny

Někdy v době otcova zatčení musela Elfrieda rodný dům opustit. Poslali ji na zemědělské práce do Bludova, kde ji s dalšími asi osmi Němkami ubytovali v jakési dřevěné budově. „Okna rozbitá a nic tam nebylo, jen železná postel se štrozoky. Ještěže jsem si z domu vzala deku. Všude byly štěnice a pokousaly mě tak, že jsem byla oteklá,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že také dostávali málo jídla a trpěli hladem. Asi po deseti měsících se mohla vrátit domů. V té době v Adamově probíhal odsun Němců. Nejspíš kvůli otcovu pobytu ve vězení a z toho pramenícího rozdělení rodiny do něj Spillerovy nezařadili. Zůstala matka Marie, vězněný otec, prarodiče Johan a Magdalena Spillerovi a Antonie Weiserová, sourozenci Marie, Elfrieda, Hermine, Alfred, Alois a Margareta. Mimo ně v Adamově zůstali už jen manželé Anton a Anna Kargerovi se svými dvěma dětmi ve věku dvou a šesti let. Důvodem byla práce Antona Kargera v dolech grafitových rud v Malém Vrbně, kde museli zanechat část zaměstnanců, aby se těžba nezastavila.

Na rozloučenou se svými přáteli a sousedy rodina v hostinci uspořádala taneční zábavu. V Adamově se tehdy zabydlela skupina mladých českých brigádníků, kteří měli zajistit odvoz sklizně. „Na poli ještě stály snopy s obilím a oni je měli sklidit. Část z toho naložili do vozu, zapálili a jeli s tím přes dědinu. Takový blbosti dělali místo práce.“ A právě tito mladíci vtrhli do sálu a zábavu chtěli přerušit. Jeden z nich přitom mával revolverem, a když na výzvy nikdo nereagoval, začal střílet do vzduchu. Nikoho sice nezranil, ale při neopatrné manipulaci si prostřelil nohu a skončil v nemocnici.

Krátce po odsunu Němců musely zbylé dvě německé rodiny osadu také opustit. Kargerovi později na vlastní žádost odcestovali do Německa. Početnou rodinu Spillerovu přestěhovali do blízkého Malého Vrbna, kde pracovali v místním pastvinářském družstvu. Elfriedu ale poslali na zemědělské práce k národnímu správci Josefu Petříkovi ve Velkém Vrbně a až po několika měsících se mohla vrátit k rodině.

Do odlehlé osady Adamov se noví osadníci nehrnuli a už krátce po odsunu Němců byla většina zdejších domů rozebrána a stavební materiál údajně poslán na opravu domů poškozených během válečných operací na východním Slovensku. V roce 1950 v ní v pěti domech žili pouzí tři obyvatelé a asi o deset let později na příkaz ministerstva vnitra ruiny staveb srovnali se zemí. Navždy zmizel také hostinec a hospodářství rodiny Spillerovy, kaple a u ní stojící druhý hostinec Wilhelma Hillebranda, jednotřídní škola, hasičská zbrojnice. Dnes se jen s obtížemi dají rozeznat základy některých staveb. Okolní krajina byla zalesněna, na místě bývalých polí a luk se tyčí majestátní smrky a mezi nimi velké hromady kamení, jež místní za stovky let nasbírali na svých políčkách. Přeci jen ale z osady něco zůstalo. Ve strmých svazích jsou v lese ukryty dva domy. Jde o bývalou hájenku lesního správce Schwarze a dům manželů Otto a Marie Kolbe, kteří ho před druhou světovou válkou obývali společně s čtrnácti dětmi.

Poslední rodačka

Někdy kolem roku 1948 rodinu opět vystěhovali a z Malého Vrbna museli odejít do vnitrozemí, konkrétně do obce Jindřichov stojící nedaleko města Hranice. Následně je rozdělili a poslali na zemědělské práce do jednotlivých stavení. Asi o rok později se díky žádosti správce v Malém Vrbně mohli vrátit na Staroměstsko. Nastěhovali se do Vikantic, kde se Elfrieda seznámila s Franzem Schneidrem, jehož rodinu také nezařadili do odsunu Němců. V roce 1951 se těmto dvěma mladým lidem narodila dcera Zita. Jenže Franz Schneider se svými rodiči a sourozenci dostal povolení k odchodu do Spolkové republiky Německo. „Chtěla jsem jít s dítětem za ním. Poslala jsem spoustu žádostí, ale říkali mi, že musí soudně potvrdit otcovství, což neudělal a mě nepustili,“ vzpomíná pamětnice. Franz Schneider nakonec otcovství nestihl potvrdit, protože krátce po příjezdu do Německa zahynul při důlním neštěstí.

Elfrieda tehdy pracovala ve státním statku. Jako svobodná matka s neznalostí českého jazyka to neměla vůbec jednoduché. Později se ve Vikanticích seznámila s Janem Richtrem, za nějž se v roce 1955 provdala. A později s ním měla dceru Janu a Elfriedu a syna Jana. Manžel pocházel z majetné zemědělské rodiny z Křenovic a hospodaření rozuměl. Kvůli fungování státních statků se proto dostával často do konfliktu s jejich funkcionáři a rodina se pak musela často stěhovat. „Buď šel pryč sám, nebo ho vyhodili,“ dodává pamětnice. Rodina tak bydlela ve Vikanticích, pak v Křivé Vodě, Malé Moravě, Chrasticích, Ostružné, Králíkách a od roku 1965 znovu v Ostružné, kde již zůstali. „Vždycky jsme měli to nejhorší bydlení. Manžel si nikdy nic nevzal.“

Po několika žádostech dostali rodiče a sourozenci v roce 1964 povolení k odchodu do Spolkové republiky Německo. V Československu zůstala jen Hermína, která se provdala za českého manžela. Po její smrti v roce 2008 je tak Elfriede Richterová poslední rodačkou zaniklé osady Adamov žijící v Česku. Ještě jednu těžkou zkoušku musela Elfrieda Richterová podstoupit. Ve třiadevadesáti letech jí v ohrožení života museli lékaři uříznout obě nohy. A toto je vzkaz této statečné ženy svým potomkům: „Aby nelezli do žádné politické strany, protože chudobní na to doplatí. Velcí psi se navzájem nekoušou.“

ČERNÝ, V., Pohledy do dějin Staroměstska. Ústí nad Orlicí, 2011.

Seznamy Němců k odsunu ve Velkém Vrbně. SOkA Šumperk, 1946.