Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Říha (* 1941)

• narozen 28. dubna 1941 v Holicích na Pardubicku

• otec musel za války na nucené práce do Německa

• v době holického povstání se museli s matkou skrývat ve sklepě

• po základní škole šel do učení do Zlína (tehdy Gottwaldova)

• celý život pracoval na dráze

• stal se věřícím katolíkem

• setkával se s katolickými intelektuály a lidmi okolo Charty 77

• šířil texty Charty 77 a podporoval disidenty, kvůli této činnosti jej sledovala StB

• v roce 1961 se oženil se Zdenou, rozenou Krylovou, a vychovali šest dětí

• po revoluci si udělal maturitu na gymnáziu

• v roce 2024 žil v Holicích

Četba a úvahy o Bohu dovedly Karla Říhu k hluboké víře, kterou se rozhodl praktikovat ve společenství katolické církve. Přes tajná setkání věřících z celé republiky se postupně seznámil s katolickými intelektuály z prostředí okolo Charty 77. Sám text Charty nepodepsal, protože organizátoři Charty 77 apelovali, ať určití lidé prohlášení nepodepisují. Nadělali by tím více škody než užitku. „Zpočátku totiž, kdo podepisoval Chartu, tak se musel vyznat dobře ve všech zákonech,“ vzpomíná pamětník. Stranou dění ale nezůstal. 

Mezi dobře vybranými známými šířil dokumenty vydávané chartisty. „Texty obsahovaly vypsané zákony, které u nás nejsou dodržovány,“ vysvětluje Karel Říha. „Někdo si tiskoviny rád vzal, jiný se děsil si je jen přečíst,“ dodává. Občas ale schválně hodil texty do schránky i lidem, o kterých věděl, že jsou přesvědčení komunisté. 

Kromě toho poskytoval nocleh Josefu Zvěřinovi či páteru Tomáši Vlasákovi. Řada rodin z prostředí disentu se kvůli perzekucím režimu dostala do špatné finanční situace. Karel Říha je finančně podporoval či se jim snažil sehnat peněžní prostředky mezi známými. „A to musím říct, že  člověk viděl některé křesťany – nelhali, nekradli, ale ani korunu nedali, že prý měli být víc opatrní,“ prozrazuje pamětník.

Proč se děsíte, vždyť karty ukazují, že váš manžel žije

Karel Říha se narodil do válečného běsnění druhé světové války 28. dubna 1941. Otec, ačkoliv byl ročník 1903, musel na nucené práce do Německa, kde pracoval jako přidavač na stavbách. Původně měl jít na práce do Německa někdo jiný, ale dotyčný dal úplatek a místo něho šel František Říha. Z Německa jezdil občas domů na dovolenou a rád vzpomínal na místní Němce, kteří se k nim chovali slušně. „Měli nad sebou německé mistry a ti je stále napomínali, aby dělali pomalu,“ vzpomíná pamětník. „Nebo když někdo upadl na náledí, tak než se naši chlapi vzpamatovali, tak Němci už u něj byli a zdvihali ho.“

Ke konci války začali město bombardovat spojenci a otec se přestal ozývat. Doma měli strach, že zahynul. Zoufalá maminka proto šla ke kartářce. „Kartářka ji uklidnila, říkala: ‚Proč se děsíte, vždyť karty ukazují, že váš manžel žije,‘“ vypráví Karel Říha. Léta války byla těžká. Rodina žila v chudobě, navíc bez živitele. S maminkou bydlel malý Karel v takzvané Štěpánské věži, která stála na místě dnešního pohřebního ústavu. A aby vyšli, chodila maminka prát prádlo k zámožnějším rodinám.

Nejdramatičtější se stal pro Karla Říhu a jeho matku závěr války. V Holicích došlo 5. května 1945 k povstání proti Němcům. Povstalci a partyzáni postupně zajali dvě stovky německých vojáků a začali se dohadovat, zda je zastřelit, či nikoliv. Bohumil Faltys, hlavní velitel povstalců, byl dle vzpomínek pamětníka proti. Naopak velitel partyzánů kapitán Konstantin Alexejevič Korovin je chtěl zastřelit. Nakonec se rozhodli je ušetřit. „A tak když přišly německé posily a osvobodily je, Němci dosvědčili, že s nimi slušně zacházeli,“ říká pamětník.

„Když se střelba začala stupňovat, tak mě máti chytla a šli jsme ke Kafkovým do sklepa,“ líčí pamětník. „Už tam bylo plno lidí a pamatuji si ještě jako dneska, jak se tam někteří lidé modlili.“ Brzy do sklepa vtrhli Němci a začali oddělovat ženy od mužů. Maminka musela jít s německým vojákem domů, aby mu ukázala dopis od otce, a dokázala mu tak, že je na práci a není partyzán. 

Rudá armáda vstoupila do města 10. května, o jedenáct dní později proběhla na náměstí přehlídka partyzánů, při které došlo k zastřelení jejich velitele kapitána Konstantina Alexejeviče Korovina. Kdo stál za jeho smrtí, se dodnes neví. Karel Říha předložil ve svém vyprávění tezi, že jej zastřelili sami Rusové.

Když šly přes Holice pochody smrti, Roubitschková jim rozdávala kaši

Na konci války stály na trati od Moravan odstavené nákladní vagony, kam chodili lidé krást, což bylo dost nebezpečné, protože je mohli Němci zastřelit. Ve vagonech bylo všechno možné. „Pamatuji si, že se maminka stavovala u sestry a strýc přinesl z vagonů dva balíčky. Rozdělal je a v jednom byly knoflíky a ve druhém německé knížky,“ přibližuje Karel Říha. 



Pamětníkovi rodiče se během války spřátelili s německo-židovskou rodinou Roubitschkových z Chocně, která se musela za války vystěhovat do Holic. Postupně dostali nejstarší syn Martin a po něm i jeho otec Jan příkaz k transportu do Terezína. Jeho žena Gabriela Roubitschková, jakožto česká Němka, zůstala po celou válku v Holicích s mladšími dětmi Tomášem a Doris. 

I přes to, že musela Gabriela Roubitschková zažívat obrovský strach o manžela a syna, snažila se využít svého původu a pomoci pronásledovaným lidem. „Když šly přes Holice pochody smrti, tak udělala krupicovou kaši a rozdávala ji. A Němce, kteří vězně hlídali, dokázala uhádat, aby jí v tom nebránili,“ přibližuje statečnost Gabriely Roubitschkové pamětník. 

Nechtěli riskovat budoucnost dětí a emigrovali do Argentiny

Po dramatickém závěru války v Holicích se rodina na přelomu května a června šťastně shledala s otcem, který se společně s ostatními Čechy vrátil domů. Nastoupil do jedné z holických restaurací, kde stáčel pivo. A v roce 1947 získal zaměstnání v továrně na sáňky a lyže. „Jenže ji hned po osmačtyřicátém zabrali komunisté – a přitom majitel Vinař byl člověk, který cítil s dělníky,“ přibližuje nové poměry po komunistickém puči Karel Říha. 

Tou dobou přišla k Říhovým i Gabriela, tehdy už Roubíčková, aby se rozloučila. S nálepkou buržoazní a nepřátelská rodina nechtěli riskovat budoucnost svých dětí a rozhodli se emigrovat do Argentiny. „Chtěla po mamince, aby šla k ní do bytu a vybrala si nějaké věci, že to tady všecko zůstane. Máti nechtěla, ale nakonec si přece vzala dvě židle,“ popisuje Karel Říha.  

Komunistická zvůle začala postupně dopadat na všechny nepohodlné osoby. V Holicích například na ševce, kteří dostali příkazem, že musí odevzdat státu kůži, kterou si krátce předtím nakoupili za své. Řada z nich si kůže pochopitelně schovávala. Milicionáři v doprovodu příslušníka Sboru národní bezpečnosti obcházeli ševcovské domy a hledali schované kůže. Pokud je u někoho našli, musel se dotyčný pro výstrahu vedle nalezených kůží postavit na holické náměstí. 

Řekla, že na Ameriku slyšela chválu, a vystoupila ze strany

Na Říhovy nástup komunistů k moci velký dopad neměl. Oba rodiče se zúčastnili jedné z komunistických schůzí, kde je jako dělníky zapsali do strany. Dle slov pamětníka o to nijak nestáli, přesto se stali členy KSČ. Stranu ale brzy opustili. „Maminka šla na schůzi a tam přednášeli, jak v Americe umírají lidi hlady. Tak si vzala slovo, že slyšela na Ameriku chválu,“ vysvětluje pamětník rozhodnutí matky odejít z komunistické strany. Otec vystoupil krátce po ní. Jejich rozhodnutí se ovšem obešlo bez následků. 

Po základní škole odešel Karel Říha do Zlína (tehdy Gottwaldova), kde se vyučil ševcem. Řemeslu se věnoval jen krátce. Když se naskytla příležitost, nastoupil na dráhu a zůstal tam až do důchodu. Na počátku 60. let se oženil se Zdenou Krylovou, se kterou měli šest dětí. Postupem času uzrával i jeho postoj k režimu. „Ve škole vedle mě seděl Josef Janušů a jeho tatínek byl velký zemědělec, tak jsme vždycky nadávali. Nebo mi vyprávěl, co hlásila Svobodná Evropa,“ říká pamětník. Nejen zkušenosti lidí pronásledovaných režimem, ale i nalezení víry v Boha ho dovedly do prostředí lidí, kteří komunistickou diktaturu neuznávali. 

Josef Zvěřina byl člověk vzdělaný a přitom nesmírně pokorný

Pamětník získal příležitost zúčastnit se tajných setkání věřících v Orlických horách, kde v diskusi oponoval pro něho tehdy ještě neznámému páteru Josefu Zvěřinovi. Postupně se spřátelili a stýkali se častěji. „Líbil se mi jeho humor, dokázal lidi rozesmát, povzbudit,“ přibližuje pamětník osobnost doktora Zvěřiny a dodává, že „léta kriminálu na něm nebyla vůbec znát.“ S Josefem Zvěřinou se seznámil v době okolo vzniku Charty 77. „Ještě jsem pořádně nevěděl, co to je Charta, ale už se na to téma debatovalo,“ přibližuje pamětník. 


Jeho počínání samozřejmě neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti. „Od jednoho estébáka jsem se dozvěděl, že jsem sledovaný. Byl to de facto můj kolega a v jedné slabé chvilce mi to řekl,“ vypráví pamětník s tím, že mu to prozradil ještě za komunismu. Nikdy ale nebyl u výslechu ani se u něho nekonala domovní prohlídka. Ví jen, že mu kontrolovali veškerou poštu. Ze záznamů v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že jej StB vedla jako prověřovanou osobu, svazek se ovšem nedochoval. Krajská správa Sboru národní bezpečnosti jej zařadila na seznam aktivních věřících laiků ve Východočeském kraji v rámci „akce Papež (v PLR)“. Akce probíhala v roce 1979 v souvislosti s plánovanou návštěvou papeže Jana Pavla II. Polska.   

Prvně jsme škrtali, pak jsme k volbám přestali chodit úplně  

K víře se ženou vychovávali i děti. Posílali je na náboženství, naopak do Pionýru nechodily. Ve škole kvůli tomu ovšem problémy neměly. Jen když dcera Věra vycházela ze školy, měla v posudku uvedeno, že rodiče jsou věřící a ve stejném duchu vychovávají své děti. „Zašel jsem si za ředitelem. A on se mi omlouval, že to tam nedá,“ líčí pamětník. 

Karel Říha si nechtěl zadat s režimem v žádném ohledu. Nátlaky, aby vstoupil do strany, jednoznačně odmítal se slovy, že ho politika nebaví. Když se ženou chodili k volbám, zpočátku celou kandidátku vyškrtali, pak k volbám přestali chodit úplně. 

Listopadové události roku 1989 jej zastihly přímo v Praze. Domů si odvezl letáky, které vyvěsil v práci. „Vedoucí hned svolal schůzi, že by o tom měl vědět. Ale nic z toho nebylo, všechno stejně šlo jiným směrem,“ naznačuje vývoj dalších událostí Karel Říha. Nově nabytá svoboda mu otevřela cestu ke vzdělání a absolvoval biskupské gymnázium v Hradci Králové. Zůstal praktikujícím katolíkem, který se o věci spojené s vírou zajímá do hloubky a rád o nich diskutuje. Stejně jako v dobách komunistické totality, i dnes je pro něho důležité, aby lidé hledali pravdu a nepropůjčovali se lžím.