Karel Říha

„Měli tři děti, dva kluky a dceru. 
Syny postupně odvezli do Terezína, dcera tam ještě nedorostla. 
A musím říct, když jsem to slyšel,
 jak paní Roubitschková, jak se obětovala. Využívala toho, že uměla německy, pomohla hodně lidem. Tak nemůže člověk házet Němce všecky do jednoho pytle. 
A když šly pochody smrti přes Holice – zajatci –, tak to zorganizovala, napekla krupicovou kaši. A teď tam běhala mezi nimi a rozdávala to. 
A s těmi německými vojáky, kteří hlídali, se dokázala dohadovat, že jim to dokázala dát – potraviny zajatcům. To byla ženská, takových lidí je málo.“

„Když se začala střelba stupňovat, tak mě moje máti chytla a šli jsme ke Kafkovým do sklepa. Měli velký sklep. Tam už bylo plno lidí. A pamatuji si ještě jako dneska, jak se tam někteří lidé modlili. Ale pak za chvíli přišli vojáci a všichni jsme museli ven. A manžele dávali stranou od manželek. A moje máti, že je otec v Reichu na práci. Německy neuměla, ale naštěstí jedna paní uměla německy, tak to důstojníkovi vysvětlila, že je na práci. Vyčlenil vojáka, ještě dneska ho vidím – takový hubený, menší. Musel s máti jít k nám do bytu a přinést aspoň dopis od otce z Reichu, a tak ji hned pustil.“