„A teď se ti zmatení ředitelé domlouvali teda, středních škol se domlouvali, jestli tam pustěj studenty, nebo nepustěj. Pak řekli, že nepustěj, pak je tam nakonec pustili. Nevím, jestli jim nakonec utekli nebo tak. Jediný náš pan ředitel říkal, že tam nepůjdeme. Takže děti se soustředily na tom schodišti gymplu a zpívala se hymna. A on tam poslal jenom jednoho kolegu a jednoho studenta. A ten student, když viděl, že je plný náměstí, že jsou tam děcka ze všech středních škol, tak se vrátil a do tý zpívající budovy teda zařval: ,Jsme srabi, jdeme tam všichni!‘ A v tu ránu se to prostě utrhlo jak lavina. Všichni vyrazili ven. Tehdy ten pan ředitel jako argumentoval tím, že bezpečnost a tak dále, a kdo to tam zajistí a tak, aby k něčemu nedošlo. A teď se hnaly ty děti přes křižovatku, prostě. A teď tady vznikla na tom náměstí taková legrační situace, kdy vystoupil ten náš kolega a říkal, že my, bohužel, jsme se tam nemohli dostavit jako škola. Teď ty děti, co už dobíhaly různejma ulicema a řvaly: ,Jsme tady!‘ No prostě, bylo to…“ – „A vy jste šla s nima?“ – „No šli jsme všichni s nima.“
„Je to paradox, ale já za nejsilnější životní zážitek, když se mě někdo zeptá, tak kupodivu to není narození dětí, není to svatba, není to promoce, ale je to… je to pondělí po jeho smrti. On umřel v neděli devatenáctýho a dvacátýho se konal smuteční pochod Prahou. Bylo to nejdřív zakázané, pak povolené, pak zase zakázané. A prostě studenti ze všech fakult se sešli na Václavském náměstí a šlo se od Muzea dolů na Příkopy a tam se to rozešlo. Prostě narvaný Václavák lidma. A bylo takový ticho, že bylo slyšet zpívat ptáky, byť to bylo v lednu. Takový ty odvážlivce, kteří tam seděli v těch větvích.“
„Stalo se mi, že když jsem jednou při češtině pouštěla nahrávky Wericha a Horníčka, to byly forbíny, které se hrály dřív v Osvobozeném divadle, tak někdy v 50. letech to natočil Werich s Horníčkem na desky. Já jsem si to stáhla a tam byly některé myšlenky hodně odvážné a vím, že jsem tam pouštěla, já už ani nevím, z které hry ta forbína byla, něco v tom smyslu: ,Já jsem kráva hrdinka, já jsem s posledním litrem mlíčka běžela do JZD, aby mě ten zlý kulak neudojil k smrti.‘ No a takovýhle narážky. A přišel za mnou syn jednoho primáře tady táborského a říkal mi, jak si dovoluju tohleto pouštět dětem, že on ví velmi dobře, jak to všecko bylo.“ – „Jako váš student?“ – „Ano. Protože mu to říkal tatínek. Já jsem říkala: ,No, tak tatínek má určitě pravdu, ale já si zase myslím, že jestliže to bylo někdy natočený, že to není nic, co…‘ A bylo to oficiálně nahraný, tehdy nešlo dělat desky někde na koleni. ,Tak si myslím, že to zase není něco úplně škodlivýho.‘ Což to jsme si řekli, vysvětlili. No a já druhý den ráno kráčela po schodech ke sborovně a před sborovnou jsem viděla dva pány v dlouhých kožených kabátech. A v tu chvíli teda se mi udělalo úplně špatně, protože jsem si to dala do souvislosti s tím rozhovorem z minulého dne. Ale zjistila jsem potom, že přišli ti pánové, byli to opravdu pracovníci Státní bezpečnosti z benešovského okresu, a přišli se mě ptát na jednu moji bývalou žákyni. Chtěli ji zaměstnat a nevěděli, jak je na tom kádrově. Ale v tu chvíli teda by se ve mně krve nedořezal.“
Po roce 1989 jsem si konečně mohla být jistá, že skončí ta schizofrenie
Jana Rinkeová, rozená Machová, se narodila 24. července 1946 v Táboře. Tatínek pracoval jako výpravčí; postupně se však vypracoval na vedoucí pozici u Československých státních drah. Nikdy nevstoupil do KSČ. Maminka Alena, původem učitelka, zůstala v domácnosti, aby se mohla věnovat třem dětem – kromě Jany ještě dvěma mladším sourozencům. V roce 1964, po maturitě na táborském gymnáziu, nastoupila Jana na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor český jazyk – ruský jazyk. Jako milovnice kultury a odpůrkyně komunismu si šedesátá léta v Praze náležitě užila: chodila do divadel, zažila majáles, návštěvu Allena Ginsberga na filozofické fakultě, ale také první protestní akce. Ze společných přednášek si pamatuje Jana Palacha. Jeho upálení v lednu 1969 se jí proto velmi dotklo. Účast na smutečním pochodu po Palachově smrti považuje za nejsilnější životní zážitek. V roce 1969 absolvovala státnice na vysoké škole a začala učit na táborském gymnáziu. V období normalizace se snažila svým studentům předávat znalosti i mimo rámec době poplatných osnov. Pořádala proto u sebe doma pravidelná sezení, během nichž se studenty v uzavřeném kruhu probírala literaturu i politiku. Sametovou revoluci v roce 1989 uvítala s nadšením. Na škole zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 2003. V roce 1971 se vdala za Otto Rinkeho; narodily se jim dvě děti – v roce 1972 Kateřina a v roce 1974 Ondřej. Mají čtyři vnuky.