Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Řmotová (* 1929)

• narodila se v Klopině 15. října roku 1929

• když začala válka, bylo jí deset let a ona dobře vnímala měnící se situaci ve svém okolí

• několikrát zažila šikanu ze strany dětí z nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend

• její otec byl obviněn, že Němci, u něhož pracoval, odcizil řemen od mlátičky

• její rodina tři čtvrtě roku na půdě skrývala jednoho z místních partyzánů

• zažila dramatické chvíle při osvobození Rudou armádou

• po válce se vdala a pracovala nejprve jako pomocnice v pohřebním úřadu, poté v jednotném zemědělském družstvu (JZD)

• v roce 2022 stále žila v Klopině a byla její nejstarší obyvatelkou

Františka Řmotová, rozená Krátká, se narodila v zemědělské obci Klopina, která leží na hranici úrodného kraje horní Hané a hornaté oblasti Jesenicka. Prožívala zde poklidné dětství plné tradičních zemědělských činností a domácích prací. Když v jejích deseti letech vypukla druhá světová válka, ještě netušila, že budou doma tři čtvrtě roku ukrývat partyzána a že na vlastní kůži zažije dramatické chvíle při osvobozování Rudou armádou.

Šťastné dětství zastínila válka

Františka Řmotová se narodila 15. října roku 1929 v Klopině, nevelké vesnici ležící asi 12 kilometrů od Uničova. V minulosti šlo o obec ryze zemědělského charakteru. Tak tomu bylo i v době, kdy zde pamětnice, společně se svými čtyřmi sestrami, trávila dětství. „Měli jsme malé pole, museli jsme na něm pomáhat,“ vzpomíná. „To se sekalo kosou, vázala se povřísla, sedlák nám to vymlátil a vozilo se to do mlýna. Také jsme měli kozy. Kozí mléko mi teda moc nechutnalo. A pásli jsme husy.“ Jak začala druhá světová válka, to si pamětnice nepamatuje. Bylo jí pouhých deset let. „My děti jsme se o politiku nezajímaly.“

Hitlerjugend pochodovali a bubnovali

Na konci třicátých let a se začátkem druhé světové války se začaly vztahy v okolí komplikovat. Klopina byla česká vesnice, ale v nedaleké Rohli byla velká část německého obyvatelstva. Dle pamětnice se tam setkávaly děti v nacistické mládežnické organizaci Hitlerjugend. „My jsme v dětství trávili spoustu času venku. Viděli jsme, jak chodívaly děti z Hitlerjugend v průvodu a bubnovaly. Nosily prapor s hákovým křížem. Ten měly i na rukávech. Když jsme je viděli, schovali jsme se do příkopu, aby nás nezpozorovaly. Oni nás ale našli. Zastavili se, vytáhli nás, postavili do řady a nutili hajlovat.“ To nebylo ale všechno, někdy zábava ze strany německých dětí překročila únosné meze. „Z Rohle chodili dva Němci do Úsova, do německé školy. Holka a kluk. Jezdili na kolech. Jak nás viděli, praštili s kolem na zem a šli nás mlátit. Tu Němku jsem pak v dospělosti po letech potkala, žila v Československu. Říkala jsem si, že taková mrcha by si zasloužila zavřít, co tady dělá? Ale prý si vzala Čecha, takže se stala asi Češkou a mohla tu zůstat,“ vzpomíná pamětnice.

Gestapo nám bušilo na okno

Během války musel František Krátký, otec pamětnice, v Úsově pracovat na statku pro jednoho Němce. Během žní dostal za úkol hlídat velkou mlátičku. Bohužel z ní někdo ukradl řemen. Tuto krádež vyšetřovalo gestapo a podezření neunikl ani František Krátký. „Bušili nám o půlnoci na okno. My jsme spali, byli jsme jenom v košilkách. Táta šel otevřít. Když jim otevřel, obvinili ho, že řemen ukradl. Všechno nechali prohledat. Dívali se nám dokonce zespodu na boty. Nic nenašli. Tatínka naštěstí nesebrali. Ale zkoušeli to i u ševce, tam také nic. Nenašel se. Pak to utichlo. Říkalo se, že za to tenkrát možná mohli partyzáni,“ vzpomíná na tyto události Františka Řmotová.

Maminko, schovejte ho!

Pamětnice vzpomíná na to, jak vyšla ze školy už ve čtrnácti letech. Děvčata následně musela buď do služby, nebo do Německa. „Buď musely sloužit, a nebo do Německa. Šít tam pro Němce a všelijaké další práce.“ Sestra pamětnice sloužila na nedalekém statku u sedláka. „Sestra měla přítele, byl to partyzán. Schovávali se v bunkru. Někdo je ale udal a Němci tam šli najisto. Tomu příteli se podařilo uprchnout.“ Prchl k sestře Františky Řmotové, tam, kde sloužila, měla komůrku v přízemí, a na okno té komůrky zaklepal. Ona ho hned vzala a utíkala s ním v noci přes pole do Klopiny. „My jsme měli malou chaloupku, ale za námi měl sedlák ohromný sad. Sestra, že ho tam zavede, ať se schová do slámy, ale byla tam jen mrva. Tak ho vzala k nám domů. Zaťukala na okno, a když maminka vylezla, prosila ji, ať jejího přítele schová na půdu, jinak ho Němci zastřelí. Tak ho maminka schovala,“ vypráví Františka Řmotová.

Převleču ho za ženskou

To, že se u nich doma na půdě skrýval partyzán, nejprve ostatní sestry nevěděly. Dozvěděly se to až později, když se věnoval hygieně. „Měli jsme doma plechovou vanu, maminka mu tam nabrala vodu z potoka, byla velice čistá, ohřála mu ji, aby se mohl okoupat.“ Jednou šla matka Františky Řmotové do obchodu a dozvěděla se tam, že Němci chtějí chodit po vsi a bodákama píchat do sena, zda se tam někdo neschovává. „Mamka přišla domů a křičela, že mu dá šátek na hlavu, převleče ho za ženskou, postaví k trokům a on bude předstírat, že je ženská a pere prádlo. Naštěstí ale Němci nakonec nechodili.“ Partyzána doma schovávali téměř tři čtvrtě roku. Mohl odejít až při osvobození. Pak si vzal sestru pamětnice a narodili se jim tři synové.

Byl to takový mladíček

Ke konci války přišel na návštěvu strýc pamětnice a křičel, že je zle, že Klopinu budou srovnávat se zemí. Všichni honem vyběhli do lesa. „Nevím, kam přesně jsme utekli, ale byli jsme v lese. Lítala letadla. Jeden pán volal, že to nejsou Němci, ale naši. Druhý pán křičel, že vidí přicházet nějaké vojáky, ať se všichni schováme. Kdyby si mysleli, že jsme Němci, zastřelili by nás. A tak jsme se schovali k chmelařovi do sklepa,“ vzpomíná pamětnice. Ve sklepě se schovávali až do rána. Byla tam však velká zima, a proto matka pamětnice řekla otci, ať se domů staví pro deku. Nechtěl jít sám, aby si vojáci nemysleli, že je Němec, a nezastřelili jej. A tak šla pamětnice s ním. Vzali doma deku a šli se zpět schovat do sklepa. „Šli jsme a u zídky jsme viděli nakloněnou pušku a za ní německého vojáka. Tatínek se třásl, že nás zastřelí. On jen stál a koukal. Takový mladíček to byl. Zavolal tátu k sobě a chtěl cigaretu. Taťka mu ji dal. Říkal mu: ‚Schovej se, jsou tu ruští vojáci, zabijí tě!‘ Ale on jen mávl rukou. Nevíme, co se s ním stalo,“ vzpomíná na dny osvobození Františka Řmotová.

Kradli až v Šumperku

Druhý den, když vylezli ze sklepa, byla všude auta a vojáci. „Ty se nás furt ptali: ‚German?‘ ‚Ne, ne, my jsme Češi,‘ odpovídali jsme. Vojáci po nás chtěli hned vodku. Táta jim vysvětloval, že za války vodku neměli,“ vypráví pamětnice. Na osvoboditele si dobře vzpomíná. „Někteří se nechovali dobře. Chodili krást až do Šumperka, že to bylo německý.“ Po válce se pamětnice vdala a pracovala nejprve jako pomocnice v pohřebním úřadu a poté v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Život se jí a její rodině za minulého režimu zkomplikoval. Byli totiž věřící. „Už v dětství jsme do kostela chodili, v Pána Boha věřím. Chodili jsme do kostela až do Úsova, tam byl pan farář, Němci ho zavřeli, a tak byl kostel prázdný.“ Po válce, za nového režimu, když byl člověk věřící, tak to bylo ke škodě. „Za komunistů se nám nedařilo. Znemožňovali nám mít pole. Když jsme zabili prase, museli jsme odevzdat pět kilo sádla. A dceři dokonce zakázali učit.“ V roce 2022, kdy probíhalo natáčení pro Paměť národa, pamětnice stále žila v Klopině a byla nejstarší obyvatelkou této obce.