Františka Řmotová

„Sloužila tam na nějakém menším statku. Ve sklepě měli bunkr, ti partyzáni, udělanej. Někdo to udal, že tam jsou, a oni tam šli najisto. A sestra tam měla přítele, my jsme ho ani neznali, to teprve tak nějak začala s ním. No a on asi taky trošku s něma, s těma partyzánama… A dva hned tam zastřelili, druhý do koncentračního tábora zavezli. No a teď sestra říká: ‚Pojď‘, vyskočili oknem… a to bylo jako, ona měla komůrku, v přízemí, a utíkali, že poletijou do Klopiny. Polama, v noci, polama. A povídala… My jsme bydleli, my jsme měli malou chaloupku, jenom, ale za náma takhle byl sedlák, ten měl sad, ohromnej sad, až – to už nepamatuješ. Sad velikej, stodoly. A sestra říkala: ‚Já ho dám do té stodoly, do slámy, tam ho schováme.‘“

,,Tak jsme lítaly s těma holkama a chodili ten Hitlerjugend. Ti měli bubínky a bubnovali. Ten vpředu měl prapor, hákový kříž, a ti Hitlerjugend měli na rukávech hákový kříže. A my jako zvědavci, že… Už šel ten průvod z Úsova až přes Klopinu, šli do Rohle, ta byla německá. A my, zvědavci, koukáme. A z té Klopiny do Úsova, to je dosti taková silnice, taková rovná. A my koukali a oni, ti hitlerovci, pomalu se blížili ke Klopině. A my, jako děti, někteří už utekli honem pryč a my, a já jsem byla mezi něma, a tak – do kanálu, tam byla příkopa – do té kanalizace jsme se šli schovat. Jsme se schovali. Až oni odejdou, tak že vylezeme. Jo… Zastavili: ‚Ven!‘ A nás postavili do řady. ‚Heil Hitler, Sieg Heil!‘ Jsme museli hajlovat.“