Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Bohumír Roedl (* 1950)

• narozen 9. září 1950 v Žatci

• vystudoval historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• odmítal spolupráci se Státní bezpečností

• od roku 1981 pracoval v lounském archivu

• aktivně se zapojil do sametové revoluce a činnosti Občanského fóra v Lounech

• v prvních polistopadových volbách byl zvolen do Rady města Louny

Naši mluvili otevřeně

Bohumír Roedl se narodil 9. září 1950 v Žatci. Jeho matka byla účetní, otec učitel. „Učil do roku 1958, pak ho komunisti ze školy vyhodili, protože měl špatný třídní původ. Musel jít dělat na dráhu,“ vzpomíná. Ačkoliv chtěl jeho otec studovat iberoamerikanistiku, režim mu to až do roku 1967 neumožnil, a to proto, že pocházel z rodiny kulaka. Třídní původ Bohumíra Roedla už na jeho život ale neměl žádný vliv. Dokončil základní školu, gymnázium a studoval i na vysoké škole. Jako malý ale vnímal, že jeho rodiče antikomunisté říkají něco jiného, než slyší ve škole. „Naši mluvili otevřeně a říkali mi: ‚To nesmíš ve škole říkat!‘ Poslouchali Svobodnou Evropu.“

Invazi jsme nesli těžce

Svá gymnaziální léta si Bohumír Roedl užíval v období tzv. pražského jara. „Nosily se květované košile, měli jsme dlouhé vlasy. […] Začali jsme číst Hrabala, Párala, Kunderu, Směšné lásky a Žert. Hodiny češtiny byly úžasné.“ V srpnu 1968 si zrovna užíval s rodiči dovolené v Bulharsku. „Ráno tam přišel jeden člověk, co byl na tom zájezdu, a říkal: ‚No, tak Rusové k nám vlítli.‘ A můj táta si asi po deseti letech zapálil cigaretu.“

Po návratu do Žatce pokračoval ve studiu na gymnáziu, kde se se spolužáky ještě zapojili do studentské stávky. „Podepisovali jsme prohlášení, těžce jsme tu invazi nesli, Palacha jsme strašně vnímali,“ vzpomíná na následující měsíce roku 1968. Bohumír Roedl také těžce nesl to, že jeho oblíbený učitel češtiny se stal předsedou stranické organizace a posléze odešel a začal vydávat komunistické učebnice literatury.

V říjnu 1969 nastoupil Bohumír Roedl na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na obor historie a filozofie. Ještě v listopadu téhož roku starší studenti svolali protestní schůzi. Zažil také přednášky filozofů Milana Machovce a Jana Patočky. „Do takového roku 1971 to ještě šlo, pak jsme museli začít studovat marxismus-leninismus, chodili jsme na vojenskou přípravu a už nás lámali, abychom vstoupili do komunistické strany nebo aspoň SSM [Socialistický svaz mládeže]. Ale bylo minimum lidí, co tam vstoupili,“ říká. Atmosféra na fakultě byla podle jeho slov stále silně antikomunistická.

V roce 1974 se Bohumír Roedl oženil a s manželkou se přestěhoval do Jablonce nad Nisou. Asi rok pracoval v Muzeu skla a bižuterie a poté musel na rok odejít na vojnu. Po návratu se odstěhoval s rodinou do Berouna. „Sháněl jsem práci a tchán říkal: ‚Než si něco seženeš, jdi do železáren.‘ Dělal jsem asi půl roku v železárnách, hrozně rád na to vzpomínám, ti chlapi byli takoví přímí, rovní.“ Asi za půl roku získal práci podnikového archiváře v Základně rozvoje uranového průmyslu.

Soudruhu, do té strany bys měl vstoupit

Po rozvodu odešel Bohumír Roedl pracovat do Prahy na Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody. Tam také od kamarádů získal informace o lesní burze. „Dozvěděli jsme se, ale neptejte se mě jak – nebyly mobily, já to nevím, to byla šeptanda –, že třeba v lese někde za Prahou se prodávaly desky. Vy jste tam dojeli tramvají, šli jste kus cesty a tam bylo, řekněme, sedmdesát osmdesát lidí, kteří měli rozložené deky nebo celty, a tam prodávali desky. […] Vy jste si to prohlíželi a koupili jste si v lese desku. Několik jich ještě mám,“ vypráví.

V roce 1981 se přestěhoval do Loun, kde dalších 30 let pracoval v místním okresním archivu. Místo získal díky tomu, že slíbil, že vstoupí do Komunistické strany Československa (KSČ). To ale prý neměl v plánu splnit. „Museli jsme chodit jednou za dva roky na komplexní hodnocení na ideologické oddělení OV KSČ. Tam říkali: ‚Soudruhu, do té strany bys měl vstoupit.‘ A já jsem říkal: ‚Soudruzi, já se na to ještě necítím, víte?‘“

Nikdy jsem nenapsal nic, za co bych se musel stydět

V Lounech také Bohumíra Roedla kontaktovala Státní bezpečnost (StB), která o něm, jak se dozvěděl, měla údajně přehled i předtím. „Oni věděli všechno. Když jsem bydlel v Berouně se svojí první paní, tak ona se v knihovně seznámila s nějakými lidmi a říkala: ‚Hele, Bobe, ti jsou takoví nějací divní, nějací náboženští […] Oni říkali, abychom se za nimi přijeli podívat do Nižboru na návštěvu.‘ Tak jsme jeli do Nižboru a zjistil jsem, že to byli jehovisti. […] A tak jsem s nimi diskutoval, asi dvakrát nebo třikrát jsme se sešli.“

Tím celá epizoda pro pamětníka skončila, nicméně v roce 1985 mu ji právě StB připomněla. „Přišel za mnou [estébák] a říkal: ‚Podívejte se, my víme, že jste měl styky s jehovisty. A víte, my po vás nic nechceme, ale my je máme tady taky a ono by bylo bezvadné, kdybyste se s nimi začal zase stýkat. A řeknete nám, jaké mají názory, jestli něco neplánují, kdo tam vůbec všechno je a tak.‘ A já jsem mu říkal: ‚Ale pane Havelko, to po mně nemůžete chtít, mezi takovými pitomci já se nemůžu pohybovat, to nejde. To jsou fanatici, to ne přece.‘“

S StB tedy nespolupracoval a všemožně se snažil, aby nemusel do strany vstoupit. Připravoval nástěnky k VŘSR a dalším výročím a objížděl různá místa v okolí s historickými přednáškami v rámci tzv. socialistické akademie. „Končil jsem druhou světovou válkou, nikdy jsem nenapsal nic, za co bych se musel stydět, nové dějiny jsem nikdy nedělal,“ popisuje.

Pak se začaly vylepovat plakáty

Sametovou revoluci prožíval Bohumír Roedl v Lounech. Podle jeho vzpomínek se první svíčky rozsvítily v úterý 21. listopadu. „Pak se začaly vylepovat plakáty. Lepily se třeba na samoobsluhu plakáty studentů, prodavači všechno strhávali,“ vypráví. Vzpomíná také na odvahu ředitelky Galerie Benedikta Rejta Alice Štefančíkové, která ve výstavní síni začala promítat záběry z Národní třídy. Do Prahy se Bohumír Roedl vydal na velkou demonstraci na Letné 27. listopadu. Pak už se podle jeho slov všechno dalo do pohybu a lidé se přestali bát, demonstrace v Lounech se konaly u sochy Jana Husa na Mírovém náměstí.

Komunistická strana se ještě pokusila 30. listopadu uspořádat protidemonstraci. „Aby se přiblížili lidu, tak přivezli takový ošoupaný valník. A tam soudruzi hovořili, že se musí zachovat socialismus. […] Skoro celé náměstí bylo plné, daleko víc, než chodilo pod Husa na ty naše demonstrace, navezli tam lidi.“

Začátkem prosince se Bohumír Roedl zapojil do činnosti Občanského fóra (OF). „Účastnil jsem se napřed práce kulturní komise OF, byla to spíš taková povídárna. Pak jsme přešli do tiskové sekce, vydávali jsme zpravodaje Občanského fóra.“ Objížděl také okolní vesnice, mluvil s lidmi a vysvětloval, proč se musí uskutečnit změna. V době revoluce také intenzivně vnímal svou roli archiváře a shromažďoval všechny materiály, které se vydávaly.

Po prvních volbách se Bohumír Roedl stal radním města, v dalších volbách zastupitelem a poté ještě jednou po roce 2000. V roce 2022 žil v Lounech.