PhDr. Bohumír Roedl

„Představte si, že byly lesní burzy, říká vám to něco? No, to bylo v druhé půlce sedmdesátých let, když jsem dělal v té památkové péči, byl jsem v Praze, měl jsem tam kamarády. Tak jsme se vždycky dozvěděli – ale neptejte se mě jak, nebyly mobily, já to nevím, to byla šeptanda –, že třeba v lese někde za Prahou se prodávaly desky. Vy jste tam dojeli tramvají, šli jste kus cesty a tam bylo, řekněme, sedmdesát osmdesát lidí, kteří měli rozložené deky nebo celty, a tam prodávali desky. Procol Harum, Stouni, Trox, tady ty cizí prostě. Jak se k nim dostali, nějak se k nim dostali. No a vy jste si to prohlíželi a koupili jste si prostě v lese desku. Několik jich ještě mám, takových desek z lesa.“

„Tak nějak to probíhalo, že jsme vždycky museli chodit – jednou za dva roky jsme museli chodit na komplexní hodnocení na ideologické oddělení OV KSČ. Tam říkali: ‚Soudruhu, do té strany bys měl vstoupit.‘ A já jsem říkal: ‚Soudruzi, já se na to ještě necítím, víte?‘ Mně bylo 31, 32, 33. ‚Já ještě na to nejsem zralý.‘ Tak jsem se vymlouval a říkali: ‚Soudruhu, to by mohl říct každý,‘ takové řeči. Já si pamatuju, jednou si mě zavolali už jako natvrdo. No nevím, řekl jsem jim, že ne, no to je jedno. A tam byla zajímavá moje zkušenost se Státní bezpečností. Oni věděli všechno. Já jsem, když jsem bydlel v tom Berouně, jak jsem vyprávěl, s tou svojí první paní, tak ona se v knihovně seznámila s nějakými lidmi a ona říkala: ‚Hele, Bobe, ti jsou takoví nějací divní, nějací náboženští. Mají takové divné názory. A oni říkali, abychom se za nimi jeli podívat do Nižboru na návštěvu.‘ Tak jsme jeli do Nižboru a zjistil jsem, že to byli jehovisti. A já jsem tenkrát s nimi diskutoval. Mě zajímala Bible a náboženství, nejsem věřící. A tak jsem s nimi diskutoval, asi dvakrát nebo třikrát jsme se sešli. Tečka. Zapomněl jsem to. A v roce 1985 za mnou přišel, a vy ho asi budete znát taky, rozhodně z vyprávění Vládi Drápala, za mnou přišel estébák, který se jmenoval Havelka. A říkal: ‚Podívejte se, my víme, že jste měl styky s jehovisty. A víte, my po vás nic nechceme, ale my je máme tady taky a ono by bylo bezvadné, kdyby vy jste se s nimi začal zase stýkat, s těmi jehovisty, a prostě tak nám řekl, jaké mají názory, jestli něco neplánují, kdo tam vůbec všecko je a tak.‘ A já jsem mu říkal: ‚Ale pane Havelko, to po mně nemůžete chtít, mezi takovými pitomci já se nemůžu pohybovat, to nejde! To jsou fanatici, to ne, přece!‘ A to byl přesně ten rok 1985, kdy mně natvrdo nabídli a řekli: ‚Půjdeš do komunistické strany.‘ A soudružka Vojtěchová říkala, říkala mi Bohumírku: ‚No, Bohumírku, ale jestli nepůjdeš, tak tě to bude asi stát místo.‘ No, a protože táta dělal na té dráze ještě tenkrát, tak jsem měl pojištěné, že kdyby mě vyhodili, tak že bych šel dělat na dráhu na nějaké technické nebo archivní místo. Já abych do té partaje nešel, tak jsem dělal všecko možné.“