Bohumil Röhrich

“Já si myslím, že můj hlinský dědeček mě ovlivnil poměrně dost, protože hrával na heligonku. Já jsem tam jezdil každé prázdniny až do vojny. Vždycky jsem ho prosil večer, když jsme seděli na lavičce na dvorku. On měl malé hospodářství, dvě kravičky a prasátko a dost starostí kolem toho. Ale večer, když jsme poseděli, tam na lavičce, tak jsem ho poprosil, aby mi zahrál. Když nebyl moc unavený, tak mi vždycky vyhověl a hrál. Asi v té době, od toho mládí, jsem měl rád hudbu." - „ Jak on se dědeček jmenoval?“ - "Karel Míšek." - "Jaké máš vzpomínky na tu Hlínu?" - "To je asi jedna z nejkrásnějších etap života, že tam člověk prožil dětství. Dnes, když tam přijedu, třeba na tu Víteckou hráz, která je mezi Rožmberkem a Vítkem. To byl v podstatě jeden rybník, ale Krčínovi to tehdy nevynášelo, tak ho ukrátil, ten Rožmberk, tu hráz, a tak vznikl Vítek. Když tam na tu hráz přijdu, tak jsem prostě naměkko. Člověk tam v tom místě citově dospíval, takže dodneška to tam na mě tak působí. Je to můj nejzamilovanější kraj.“

„Vlastně my jsme v té době jako děti poprvé viděli černocha. Nezapomenu, že tam u pekařství byla pořád hrozná fronta. Oni zbožňovali náš chleba. Oni měli jenom sendviče, ty bílé veky takové. Náš voňavý kmínovaný chleba, to se po něm mohli utlouct. Před tím pekařstvím byly takové schůdky a on seděl černoušek na tom schodě a my jsme prostě kolem něj a hladili jsme mu ty kudrnaté vlásky. A oni potom za dva nebo za tři dni udělali v Chlumčanech zábavu a hráli tam, ta jejich kapelka taková. A on hrál na saxofon a on se před námi tak naparoval. My jsme se tam dívali, jak se tancuje a hraje otevřenými okny. A on nás zaregistroval. Tak na nás mrkal a naparoval se. Potom později, když jsem začal psát muziku, taky na jednu desku jsem napsal vzpomínku How Do You Do My Joe. V té písničce se mluví o tom, že to byl saxofonista, že vzpomínám, jestli ještě hraje na saxofon tam u nich doma a jestli vůbec žije. Dneska už vím, že asi nežije, protože těch veteránů, kteří sem jezdí do Plzně na ty pravidelné oslavy, těch zákonitě ubývá.“