Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Röhrich (* 1935)

• narozen 23. listopadu 1935 v Dobřanech

• v květnu 1945 zažil osvobození Chlumčan americkou armádou

• po válce vstoupil do skautského oddílu

• po únoru 1948 nebyl z kádrových důvodů přijat na gymnázium

• vyučil se soustružníkem v plzeňské Škodovce

• v polovině 50. let 20. století vstoupil na vojně do KSČ

• po vojně fáral na dole v Kladně

• od 60. let se věnuje trampingu

• roku 1970 vyloučen z KSČ

• v 80. letech 20. století pravidelně vystupoval na plzeňské Portě

• v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v plzeňské Škodovce

Béďa Šedifka – tramp milující swing

Bohumil Rőhrich, dnes Plzeňák, se narodil 23. listopadu 1935 v Dobřanech na Plzeňsku. Když mu byl necelý rok, přestěhovala se rodina do nedalekých Chlumčan. V trampské muzikantské komunitě je Bohumil známý jako Béďa Šedifka a milovník swingu. První inspiraci k oblibě této muziky získal v Chlumčanech na konci druhé světové války. Ty byly podobně jako řada dalších obcí a měst v západních Čechách osvobozeny americkou armádou. Ještě než Američané přišli do Chlumčan, vzal tatínek Bohumila do Dobřan, kam osvoboditelé dorazili už o den dřív. „Uměl jsem trošku německy. Dostal jsem se tam do řeči s jedním pěšákem, který tam seděl u strouhy. Vojáci byli unavení, seděli kdekoliv. Najednou ten voják sáhl do kapsy a podal mi pistoli za hlaveň. Byla to německá vzduchová pistole, kterou mi dal. Zřejmě ji někde v Německu ukradl,“ vzpomíná pamětník.

 

Fronta na český chléb

Druhý den byli vojáci už i v Chlumčanech na školní zahradě. Pro místní kluky bylo nezapomenutelné jejich vybavení a sportovní náčiní, které vybalili. Hráli košíkovou, baseball, ze skříňových aut vybalili boxerský ring a rukavice. A byli štědří. S místními výrostky se podělili o žvýkačky či čokoládu. Ti jim taky čistili boty a za to dostali fíky. A rovněž dostávali konzervy. Pro ty si chodili také k Božím mukám k hlavní silnici z Plzně do Klatov. Neustále tam pendlovala americká auta. Vojáci klukům házeli konzervy. Někteří vojáci 2. divize odjeli velmi záhy, prý do Tichomoří, kde se ještě bojovalo s Japonskem. Na podzim potom odjeli všichni.

Američané si zamilovali český chléb, který přímo zbožňovali. Hned po jejich příjezdu byla u pekařství stále fronta. Takový chléb totiž neznali, měli jenom sendviče, bílý chleba. Tehdy Bohumil viděl poprvé černocha. Sedával na schodech u pekařství. Kluci mu hladili černé kučeravé vlasy. A vojáci potom za několik dní uspořádali zábavu. Hrála tam jejich kapela a ten černoch na saxofon. „Dívali jsme se otevřenými okny, jak se tam hraje a tancuje. Zaregistroval nás a naparoval se před námi. A potom později, když jsem začal psát muziku, tak jsem na jednu desku napsal vzpomínku How Do You Do My Joe. V té písničce vzpomínám, zda ještě hraje na saxofon tam u nich doma a jestli vůbec žije. Spíš asi ne. Těch veteránů, kteří jezdí sem do Plzně na každoroční oslavy, zákonitě ubývá,“ dodává Bohumil.

 

Heligonka dědečka Karla Smíška

V Chlumčanech pamětník prožil své dětství. Tehdy se žilo skromněji, nebyla ani televize, ani internet, ani tolik poznatků jako dnes. Ale děti trávily více času venku. Když Bohumil přišel domů ze školy, hodil tašku do kouta a šel si spolu s dalšími kluky hrát ven do lesa – schovávačka, na četníky a zloděje a další hry. Jednou se kluci inspirovaní provazochodci, kteří přijeli do Chlumčan, pokoušeli lézt po ocelovém laně v lese. Měli však smůlu. Než to stačili zkusit, hajný je vyhnal z lesa ven.

Ani jeden z rodičů se nenarodil na Plzeňsku. Tatínek pocházel z Pardubic. Původně byl zámečníkem, v době Bohumilova narození sloužil u četnictva až do roku 1946, potom pracoval v kaolínových závodech v Chlumčanech. Maminka se narodila v Hlíně u Třeboně. Šla sloužit do Touškova, kde se s ní tatínek seznámil a vzali se. Pracovala v chlumčanských kaolínových závodech, které dodnes existují.

Bohumila hudebně velmi ovlivnil dědeček z maminčiny strany Karel Míšek. Na chvíle strávené u něj vzpomíná jako na nejkrásnější etapu svého života v dětství. „Já jsem tam jezdil každé prázdniny až do vojny. Dědeček měl malé hospodářství, dvě kravičky, prasátko a dost starostí kolem toho. Hrával na heligonku. Vždycky jsem ho poprosil, když jsme večer seděli na lavičce na dvorku, aby zahrál. Když nebyl unaven, vyhověl mi.“ 

 

Z Hlíny pocházel Karel Čurda

Do života rodiny zasáhla válka. Tatínek jako protektorátní četník měl na starosti hospodářské kontroly u sedláků. Vůbec to pro něj nebylo lehké. Dopředu vždy sedláky varoval. Přesto byl po válce obviněn z kolaborace s nacisty a v roce 1946 musel službu u četnictva opustit a pracoval v kaolínce v Chlumčanech. Jiným způsobem ovlivnila válka Bohumila. Začaly nálety na Dobřany, na německá kasárna, i doma měli vysklená okna. Rodiče jej raději odvezli k dědečkovi a babičce do Hlíny, kde dva roky chodil do školy. Když později nálety zasahovaly plzeňskou Škodovku, bezprostřední nebezpečí již nehrozilo. 

Hlína u Třeboně, kde se narodila Bohumilova maminka, byla známá tím, že odtud pocházel parašutista Karel Čurda. Ten v červnu 1942 udal své kamarády, kteří se po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha schovávali v kryptě chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. „Já si to dost pamatuju. Karel Čurda byl strýc mého vrstevníka. Hlína byla tehdy tři dny obklíčená jednotkami SS, ale Čurdu nenašli, byl jinde. Jenže se pak nervově zhroutil a parašutisty udal,“ povzdychl si Bohumil. Lidé v Hlíně prožívali chvíle strachu, nevěděli, jak vše dopadne. Vše o zradě se provalilo až po skončení války a pamětník si nepamatuje, že by o tom doma někdy mluvili.

Za války Bohumilovi rodiče poslouchali zahraniční rozhlas. Rodiče ho nabádali, aby nikde nic neříkal, zejména v době heydrichiády a vyhlazení Lidic. On sám zažíval klukovská dobrodružství s kamarády. Když hloubkaři rozstříleli lokomotivu, tak vyběhli ven do polí. Sbírali pásy od kulometu nebo staniolové papírky shazované z letadel jako ochranu před zaměřením. Vysekávali sekerou kulky ze stromů. Zpravidla to končilo rodičovským výpraskem.

Bohumil vzpomínal na to, jak se učili za války z učebnic, kde byly vyškrtnuty zmínky o Československu a o konkrétních lidech. Jejich kantoři se báli, nevěděli, co kdo na ně řekne. „Mydlili nás rákoskou. Na škodu to asi nebylo, vyrostli z nás normální lidi,“ vzpomínal. Ke konci války byla chlumčanská škola zavřená. Kvůli tzv. národním hostům – německým civilistům – kteří utíkali před německou frontou. Byli dost zbědovaní a místní lidé je spíše litovali.

 

Zpívali jsme budovatelské písničky, když se na poli rozorávaly meze

Po válce začal pamětník navštěvovat Masarykovo gymnázium v Plzni, prolézal jen tak tak. Profesor Šula, který ho z matematiky nechal málem propadnout, utekl do Anglie. Když komunisté zrušili gymnázia, navštěvoval měšťanku v Dobřanech. Bohumil poznal tlak komunismu na vlastní kůži se svými kamarády ze skautského oddílu, do kterého vstoupil v roce 1945. Když pochodovali ve skautských krojích na 1. máje 1948 v Přešticích, někdo si toho všiml, udal to a mělo to tvrdý dopad. Nelítostně jim zbořili klubovnu v Chlumčanech. Doba byla rozporuplná. „Měli jsem soubor mládeže, kde jsem hrál na kytaru. Zpívali jsme budovatelské písničky, když se na poli rozorávaly meze. Sedláci, kterým se to nelíbilo, nás hnali pryč,“ připomíná Bohumil.

Když se chtěl po měšťance hlásit na gymnázium, nedostal doporučení z kádrových důvodů. Zřejmě proto, že jeho otec po válce odmítl vstoupit do KSČ. Nakonec se vyučil soustružníkem v plzeňské Škodovce. Tehdy tam ještě panoval škodovácký systém pracovního postupu, který v té době ani komunisté nenabourali. Svým způsobem se to projevilo v době měnové reformy v červnu 1953. Zrovna marodil a přijel k doktorovi na kontrolu. „Šel jsem zadem k páté bráně. A vtom se vyvalil dav a táhnul na náměstí. Až u doktora jsem se dozvěděl, že se šlo manifestovat,“ podotýká Bohumil. Problémy měl jeho kolega Vašek Sláma, kterého někdo viděl, jak byl s dalšími na radnici, kde vyhazovali nějaké papíry, a udal ho. Pořád po něm šli, dostával nejhorší práci. Nakonec emigroval do Švýcarska.

 

Za Montiho Čardáš povýšení

Před vojnou chodil Bohumil na průmyslovku. Po roce narukoval jako radista do Milovic. Vděčně vzpomíná na hrdinu SSSR generálmajora Richarda Tesaříka, který měl raději řadové vojáky než důstojníky. Na vojně měli kapelu – taneční orchestr. Jednou, když se Tesařík koupal ve slepém rameni Labe, mu dva Cikáni zahráli Montiho Čardáš. Hned na místě je povýšil na svobodníky.

Na vojně zažil i moment, kdy mu nabídli členství v KSČ. Protože měl strach z kádrových následků odmítnutí - chtěl pokračovat ve studiu na průmyslovce -, do strany vstoupil. Překvapivě si tím prý zkomplikoval život, protože dostal stranický úkol - po vojně nastoupit do kladenských dolů a se studiem se mohl rozloučit. Nakonec odmítl podepsat fárání na deset let a v roce 1958 se oženil s Libuší Labskou z Vejprnic. Dokončení průmyslovky mu trvalo ještě celých dalších pět let.

 

Kdyby stáli při sobě, možná bychom dosáhli víc

Bohumil vděčně vzpomíná na uvolnění a změnu atmosféry v 60. letech 20. století. I jeho jako straníka ovlivnila četba literatury jako byl Doktor Živago či Jeden den Ivana Děnisoviče. Mnoho pro něj znamenal IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Využil svého postavení, aby ve Škodovce pomohl bývalému majiteli firmy Lekov z Blovic, inženýru Haišmanovi. Po prověrkách ho dali ke karuselu. S kamarádem za něj orodovali na stranickém výboru. Podařilo se jim nakonec dosáhnout toho, že ho přeložili do oddělení plánování, kde se brzy stal vedoucím.

Někdy od konce 50. let se Bohumil začal věnovat trampingu. Po rozpuštění Skautu toužil trávit čas v přírodě. Dělal výpravy s kamarády, jednou objeli na kole celé Čechy za týden. Stal se členem trampské osady Komáři, jejímž je dnes (2019) šerifem. Na chatě ve Šťáhlavicích se věnuje řezbářství – dělá reliéfy, doplňky na chatu, jako jsou teploměry, kalendáře a svícny.

Srpnová okupace roku 1968 Bohumila překvapila. V noci ho vzbudil kamarád Jarda Kadlec, pustili si rádio. Ráno 21. srpna šli do práce, hned však na plzeňské náměstí, kde uklidňovali studenty, kteří na sovětské zmatené okupanty házeli rajčata. Báli se eskalace násilí, které by mohlo způsobit oběti na životech. „Malovali jsme nápisy a taky jsme na motorce doručili dopisy do východního Německa do podniku, se kterým jsme měli družbu. Ta skončila. Ale změnila se i atmosféra ve společnosti hned po návratu našich představitelů z Moskvy. Kdyby stáli při sobě, možná by dosáhli víc,“ dodává. V práci o několik měsíců později byli zdrceni z osudu Jana Palacha. Diskutovali, zda to mělo cenu. Došli k závěru, že větší smysl to asi mělo ve světě než u nás.

 

Rozhýbali jsme Škodovku

Bohumil odmítl přijmout okupaci jako bratrskou pomoc, takže ho závodní výbor KSČ při prověrkách ze strany vyloučil. V zaměstnání ale mohl zůstat, jeho kolegové si ho jako člověka i pracovníka vážili. Jeho synu Michalovi nedoporučili studium na konzervatoři. Nakonec úspěšně absolvoval školu na výrobu houslí v Lubech u Chebu a dálkově dokončil lidovou konzervatoř v Praze.

Jeho otec to nevzdal jako člověk. Poslouchal zahraniční rozhlas a sledoval televizi. Sledoval i připomínky výročí osvobození Plzně americkou armádou. V trampské komunitě o všem otevřeně diskutovali. A když se v listopadu 1989 hnuly ledy, byl připraven. „Spolu s Josefem Bernardem, dnešním hejtmanem Plzeňského kraje, jsme založili Občanské fórum a rozpohybovali jsme Škodovku, že vyšla do ulic,“ připomíná Bohumil. Odmítl nabízenou funkci ředitele provozu, vrátil se na místo vedoucího plánování, odkud odešel do důchodu.

 

Od swingu k folku a zase zpátky

Zvláštní kapitolou v životě našeho pamětníka bylo skládání písniček. K hudbě se dostal poprvé v koloniálu u pana Maška v Chlumčanech za války, kde se učil hrát na housle. Ke kytaře se dostal už ve skautu a v roce 1958 na popud učitele Marcelliho na průmyslovce napsal svoji první báseň, kterou zhudebnil. Když trampoval, hrál písničky u ohně a skládal je pod pseudonymem Béďa Šedifka. Spolupracoval s hudebníky jako je Pavel Žalman Lohonka, Miki Rywola, Marko Čermák, Nezmaři, Roháči a další. Vedle toho už od dětství tíhl ke swingu, který poznal v autentickém podání amerických vojáků v květnu roku 1945

Ke swingu jako stylu tíhl podle stylu americké armády, který poznal už jako desetiletý chlapec v roce 1945. V 80. letech 20. století každoročně vystupoval na Portě. Vzpomíná třeba na legendární vystoupení Jarka Nohavici. Když později na Portě Nohavica nemohl vystoupit a donutili ho odjet vlakem z Plzně, účastníkům Porty se to nelíbilo. Chtěli něco udělat, ale nakonec žádný protest nebyl.

Zvláštní kapitolou mezi muzikanty bylo hodnocení spolupráce s StB u kolegů. Přestože Bohumil věděl o prohřešcích Jarka Nohavici, který donášel, považuje ho za nejlepšího českého písničkářského textaře. Ale obrátil svoji pozornost k problému, se kterým se nyní museli vyrovnávat přímo trampové. „Hrozně nás ranilo, když se nedávno ukázalo, že s StB dobrovolně spolupracoval zakladatel Porty Kapitán Kid - vlastním jménem Jaroslav Velínský. Musíme se s tím vyrovnat.“

 

Spousta dobrých kamarádů

Béďa Šedifka nedávno vydal knihu svých písní k 80. narozeninám v nakladatelství Avalon. A nedávno vyšlo CD Vivat Swing. Ke všemu, co v této oblasti dokázal, přistupuje s pokorou. „Měl jsem při vší smůle neuvěřitelné štěstí. A spoustu dobrých kamarádů, kteří mi věřili a šli za mnou. Bez nich bych to nedokázal,“ dodává.