Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Rokyta (* 1943  †︎ 2024)

• narozen 28. ledna 1943 v Jasenné na východní Moravě

• absolvoval Jedenáctiletou střední školu ve Vizovicích, maturoval roku 1960

• vystudoval na Fakultě lesnické Vysoké zemědělské školy v Brně

• zaměstnán v Lesprojektu v Praze jako taxátor

• srpen 1968 prožil v Praze

• 1969 se neúspěšně pokusil ve Vídni emigrovat

• v 70. letech absolvoval postgraduální studium světového lesnictví

• roku 1982 pracoval v Angole

• v 80. a 90. letech pracoval v Mosambiku

• dva roky učil světové lesnictví na VŠ zemědělské v Suchdole, rok v Brně

• v letech 2005 až 2015 učil na střední zemědělské škole v Brandýse nad Labem

• zemřel 14. července 2024

Karel Rokyta od mala miloval les a jeho vášeň ho přivedla na téměř celé desetiletí do Afriky. Tady čelil nejen divoké přírodě a kulturním odlišnostem, ale i občanským válkám, komunistickým práskačům a nakonec i změně režimu.

Podváděl, aby ho přijali na školu

Karel Rokyta přišel na svět 28. ledna 1943 v Jasenné na východní Moravě jako jedno ze čtyř dětí, měl dva bratry a sestru. Rodiče vlastnili malé hospodářství, na kterém děti od mala pomáhaly. Otec pracoval jako myslivec a po roce 1948 jako podnikový právník a správce místního hospodářského družstva. Lásku k přírodě předal i svým dětem, lásku k politice nikoliv. Za první republiky byl totiž tři měsíce členem agrární strany a odnesl si z toho pro své děti zásadní poučení. Totiž, že v politické straně musí dát člověk kamarádům a spolustraníkům za pravdu i v případě, že ji nemají.

V Jasenné absolvoval Karel základní školu a na tehdy jedenáctiletou střední školu dojížděl do nedalekých Vizovic. Maturoval v roce 1960 a po vzoru otce si přál být právníkem. Komunisté mu jako chlapci z vesnice povolili podat přihlášku pouze na vysokou školu zemědělského směru. Karel věděl, že každodenní dřina v zemědělství není nic pro něj, ale přírodu měl rád. Zároveň se jako mnoho dalších chlapců obával, že když nepůjde na vysokou školu hned, stráví minimálně dva roky na vojně a pak už se ke studiu zřejmě nevrátí. Tehdy navíc vrcholila vleklá berlínská krize, kterou následovala ta kubánská a vojenská služba se protahovala až na tři roky. Vymyslel tedy při podávání přihlášky malý podvod, který mu k jeho údivu vyšel. Napsal tam pouze Vysoká škola zemědělská v Brně, přihlášku si nechal podepsat a opatřit všemi požadovanými razítky a až poté připojil poznámku – Fakulta lesnická. „Vzali mě, a jak jsem později zjistil, nebyl jsem jediný, kdo to udělal takhle. Nakonec jsem byl rád, že jsem nešel na práva, protože právník za socialismu nebylo úplně nejlepší povolání,“ glosuje. Na vysoké škole byl nucen vstoupit do Pionýra, kterému se na základní i střední škole úspěšně vyhýbal. Ale šlo o pouhou formalitu.

V roce 1965 strávil rok na vojně v Českých Budějovicích a Boleticích na Šumavě u tankového pluku. „Nejhorší byla zima, kdy jsme venku museli čekat v závějích na nepřítele ze Západu, který nepřicházel. Málem mi omrzly nohy, spousta kluků dostala zápal plic,“ popisuje.

Od emigrace ho dělila jen fronta

Po vysoké škole nastoupil jako taxátor do podniku Lesprojekt, tedy Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, a měl na starost tvorbu lesních hospodářských plánů ve Středočeském kraji. Od jara do podzimu se pohyboval v terénu, bydlel na různých myslivnách, popisoval stav lesů a tvořil plány na hospodaření na dalších deset let dopředu.

21. srpna 1968 se probudil brzy, do horkého rána v lese nedaleko Uzeniček u Blatné. V rádiu zaslechl zprávu o okupaci země, ale když dorazil k hájence, kde žil polesný se ženou, o ničem nevěděli. Tehdy bydlel Karel Rokyta v Praze, a tak hned vyrazil ještě s kolegou domů. Do Prahy se málem nedostali, protože už na Cukráku je zastavila ruská hlídka, která dva muže v autě, oblečené v zelených lesnických uniformách, považovala za vojáky.

Po příjezdu domů viděl, jak stojí tanky ve Vyšehradské ulici až ke Karlovu náměstí. Lidé se na různých místech houfovali, někdo se snažil s okupačními vojáky mluvit, jiní plakali. Dostal se až k budově Československého rozhlasu, kde byl svědkem zničení sovětských tanků a musel utíkat před následnou střelbou. Další dny popisuje jako plné zmatku a bezmoci. Na většině míst Prahy byla přerušená doprava a lidé se snažili kontaktovat příbuzné a známé. I on se vydal pěšky za kamarády do Dejvic a kvůli chybějícímu spojení si cestu zkrátil přes Pražský hrad. „Bylo mi divné, že na Malostranském náměstí a na Zámeckých schodech nikde nikdo není, ale za chvilku jsem zjistil proč. Když jsem byl skoro na úrovni Hradčanského náměstí, objevili se najednou nahoře na těch schodech dva vojáci, asi tak dvacet metrů nade mnou, namířili na mě samopal a davaj na zad! Abych zmizel. Byl to hrozný pocit, když vám ozbrojený voják cizí národnosti zamezí vstup k takovému symbolu české státnosti,“ říká.

Pod dojmem událostí se Karel Rokyta o Velikonocích roku 1969 rozhodl emigrovat a odjel do Vídně. Podobný nápad ale mělo asi deset tisíc Čechoslováků a na třech místech, kde se mohli uprchlíci ve Vídni registrovat, utvořili dlouhé fronty. Karel fronty od mládí nesnášel a odmítl se zařadit. Po deseti dnech tak odjel domů s nepořízenou.

Nomenklaturní kádr

Po návratu pociťoval jistou bezvýchodnost z nastoupivší normalizace a zároveň nechtěl zůstat na jedné hájence až do důchodu. Začátkem sedmdesátých let se tak pustil do postgraduálního studia, ke kterému si přibral ještě španělštinu a portugalštinu. A ačkoliv nikdy nevstoupil do strany a k režimu měl kritický postoj, byl po dokončení studia zařazen mezi takzvané nomenklaturní kádry, tedy lidi připravené v Lesprojektu na práci v zahraničí. „Stát měl zájem na tom vyvážet do zahraničí zboží nebo lidi, aby mohl inkasovat devizy. Když jste tam ale pracoval, cizí valuty šly do kapsy státu, vy jste dostával normální plat v naší měně,“ vysvětluje.

Jeho první zahraniční cestou měla být expedice do Peru v roce 1979, tu ale zhatil tamní politický převrat. V lednu 1982 vyjel Karel Rokyta do Angoly, kde měl na starost inventarizaci místních lesů ve čtyřech angolských provinciích. Původně čtyřletý pobyt skončil kvůli jedné z mnoha afrických občanských válek už po roce. Po návratu už byl ale řazen mezi experty a čekal na další cestu. V roce 1985 odjel na dva roky do Mosambiku, kde se zapojil do projektu, který financovalo Švédsko. „I v Mosambiku vypukla občanská válka a Švédsko odtud svoje lidi stáhlo. Hledalo pak po Evropě státy, které jsou ochotné tam svoje lidi poslat, a Československo bylo jedním z nich.“

Jelikož úzce spolupracovali s mosambickou lesnickou školou, dostal se tu Karel Rokyta i k učitelství. Když odjel do Mosambiku v roce 1989 podruhé, vyučoval tam základy lesnictví a později i matematiku. Zde také prožil sametovou revoluci.

Že se v Evropě začíná něco dít, zjistil na ambasádě v Maputu v takzvaném klubu. Tam si mohl jít člověk posedět, vypít kafe, potkat se s ostatními krajany. K dispozici tu byl také tisk, konkrétně Rudé právo. Na konci září se na první straně objevila nenápadná zpráva, že Maďarsko zrušilo lidové milice. Karel Rokyta se nahlas zaradoval a nevhodně to okomentoval. Jedním z tehdejších návštěvníků klubu byl ale donašeč. Ještě tentýž večer za ním domů přišli tři zaměstnanci ambasády a odmítli pohoštění, což je v Africe velká urážka. Sdělili mu, že svými protistátními výroky rozzlobil velvyslance a že to pro něj bude mít závažnou dohru. Vyhodil je z bytu, na ambasádu přestal chodit a čekal, co se stane. Dlouho se nedělo nic.

Sametová revoluce v Maputu

5. prosince 1989 pozvali všechny Čechoslováky na ambasádu v Maputu s tím, že pro ně mají důležitou zprávu. Dorazil i Karel Rokyta. Tam jim oznámili, že komunistický režim v Československu padl, že se prezident Husák rozhodl k 10. prosinci abdikovat a že budou prezidentské volby. „Už věděli, že budou 29. prosince, koncem roku, a že jediným kandidátem na prezidenta je Václav Havel. Sešla se tam tehdy celá ambasáda. Hodně lidí tam bylo z protekce, někteří tam nedělali nic, někteří velice málo, neznali ani tu portugalštinu. Byl tam zaměstnán syn tehdejšího ministra vnitra a jeho žena, moc krásná žena. Když oznámili, že jediným kandidátem bude Václav Havel, ta ženská dostala hysterický záchvat, zkřivila obličej a začala řvát: ‚To ne, to ne, to ne!‘ Samozřejmě všichni okolo se na ní koukali. Chlapi pochopili, že jo, že to je prostě už dané, že už to rozhodli. A ona zase pochopila, že jí končí to dobré bydlo tam na ambasádě, jí se zhroutil svět.“

Když v Československu padl režim, začal Karel konečně vydělávat peníze pro sebe a ne pro komunistické instituce. Do svobodné, tehdy už samostatné České republiky, se vrátil až v roce 1995. Po návratu ho kontaktovala Zemědělská univerzita v Suchdole, kde pak dva roky přednášel o tropických lesích v rámci předmětu světové lesnictví. Po roce 2000 učil rok v Brně a mezi lety 2005 až 2015 na střední zemědělské škole v Brandýse nad Labem, se kterou dodnes spolupracuje na lesnických praxích. Po roce 2000 se ještě vypravil na několik krátkých expertiz do Angoly a své zahraniční pracovní pobyty završil v roce 2015 na Kapverdách. Jako své životní mínus vnímá neznalost angličtiny, která mu ve výčtu cizích jazyků, kterými mluví, stále chybí. Dnes (2021) žije v Brandýse nad Labem a jeho snem je se ještě jednou vrátit do Mosambiku.