„Bylo to opravdu několik dnů, na které nezapomenu, s jediným programem – člověk chodil, kontaktoval známé, doprava byla přerušena ve větší části Prahy, takže jsem šel pěšky až do Dejvic. A můžu vám říct, šel jsem do Dejvic, často jsem si to zkracoval, šel jsem přes Pražský Hrad. No a tentokrát mi bylo divné na tom Malostranském náměstí, že ty Zámecké schody, že tam nikde nikdo není. Tak nicméně jsem šel nahoru a až když jsem byl skoro na úrovni Hradčanského náměstí, tak jsem pochopil proč. Najednou se objevili nahoře na tom obzoru, na těch schodech, dva vojáci, asi tak dvacet metrů nade mnou, namířili na mě samopal a: ‚Davaj na zad!‘ Abych zmizel tedy. No, nedovedete si to představit, co to je. Voják cizí národnosti vám zamezí vstup k nějakému symbolu české státnosti. Takže špatné. Nerad na to vzpomínám, ale bylo to, jak to bylo.“
„No a dostávám se k tomu 5. prosinci 1989. Pozvali nás všechny na ambasádu, i mě, že bude důležitá zpráva v Československém rozhlase. Tak jsem šel, říkal jsem, co se mě může stát. Tak jsem tam šel a tam právě oznámili, že ten režim padá, že prezident Husák se rozhodl abdikovat k 10. 12. a že budou prezidentské volby. Už věděli, že budou 29. prosince, koncem roku, a že jediným kandidátem na prezidenta je Václav Havel. A o tomhle okamžiku chci mluvit. Byla tam celá ta ambasáda. To byli lidé, tenkrát tam byli hodně z protekce, oni tam někteří nedělali nic, někteří velice málo. Neznali ani tu portugalštinu, neuměli anglicky, neznali ty jazyky. Byl tam zaměstnán syn tehdejšího ministra vnitra a jeho žena. To byla krásná žena, taková hezká žena, já nevím, třicetiletá, a já jsem zažil ten zajímavý okamžik, jak dokáže krásná žena zošklivit během vteřiny. Když oznámili, že jediným kandidátem bude Václav Havel, ta ženská dostala hysterický záchvat, zkřivila obličej a začala řvát: ‚To ne, to ne, to ne!‘ Samozřejmě všichni okolo se na ní koukali, chlapi pochopili, že jo, že nemá smysl se nad tím... že to je prostě už dané, že už to rozhodli, tak to všichni chápali. A ona zase pochopila, že jí končí to dobré bydlo tam na té ambasádě, jí se zhroutil svět.“
„Já jsem v roce 1969 odjel do Rakouska s tím, že budu emigrovat. Už se mi to nelíbilo tady. Byl jsem už lesní inženýr, pracoval jsem u toho Lesprojektu a bydlel jsem v Praze. Odjel jsem do Rakouska, ale měl jsem smůlu. Byly Velikonoce 1969 a stejný nápad jako já mělo asi deset tisíc mladých Čechů a Slováků. Přijeli do Vídně a dělali fronty před těmi, byla tři místa, kde bylo možno se přihlásit, a všude stála fronta několik set metrů. Já jsem fronty nenáviděl od mládí, tak jsem se odmítl zařadit. Strávil jsem tam deset dní a odjel jsem – neúspěšná emigrace.“
Karel Rokyta se narodil 28. ledna 1943 v Jasenné na východní Moravě. Otec pracoval jako lesník a svou lásku k přírodě předal i Karlovi. V roce 1949 nastoupil Karel do první třídy, v roce 1960 maturoval na Jedenáctileté střední škole ve Vizovicích. Přál si studovat práva, ale jako chlapci z vesnice mu dovolili pouze studium na vysokých zemědělských školách. Malým podvodem se mu podařilo dostat na Fakultu lesnictví na Vysoké zemědělské škole v Brně, kterou o pět let později úspěšně absolvoval. V roce 1965 strávil rok na vojně na Šumavě u tankového pluku. Poté začal pracovat jako taxátor pro Lesprojekt, Ústav pro hospodářskou úpravu lesů. V lese u Blatné jej zastihla zpráva o okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Tehdy bydlel v Praze, kam se ještě s kolegou okamžitě vydal. Byl svědkem likvidace tanků a následné střelby před Československým rozhlasem, na vojáky se samopaly narazil i na Hradčanech. V důsledku politických událostí se rozhodl v roce 1969 emigrovat přes Rakousko, ale množství lidí, které mělo stejný nápad a naprosto ochromilo ambasádu ve Vídni, jej odradilo. V 70. letech se pustil do postgraduálního studia a naučil se španělsky a portugalsky. Jeho první pracovní cestu do Peru zhatil v roce 1979 státní převrat, o tři roky později odjel na rok do Angoly, odkud jej vyhnala občanská válka. V roce 1985 vyjel na dva roky do Mosambiku, kam se vrátil ještě v letech 1989 až 1995 jako učitel na místní lesnické fakultě. Na československé ambasádě v Maputu prožil sametovou revoluci a vracel se už do samostatné České republiky. Po návratu se oženil a začal přednášet na Zemědělské univerzitě v Suchdole, krátce také na univerzitě v Brně a mezi lety 2005 až 2015 vyučoval na střední zemědělské škole v Brandýse nad Labem. Do Afriky se ještě několikrát vrátil na krátké expertizy, naposledy v roce 2015 na Kapverdy. V roce 2021 žil v Brandýse nad Labem. Karel Rokyta zemřel 14. července roku 2024.
