Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Romaňáková (* 1941)

• narodila se 21. ledna 1941 v Rumunsku v obci Skejuš

• její předci přišli do Rumunska kolem roku 1850 a pocházeli z dnešní severoslovenské Kamienky

• v roce 1949 rodina využila nabídky československé vlády vrátit se do vlasti

• usadili se v jihomoravských Troskotovicích, kde dostali hospodářství po sudetských Rakušanech vystěhovaných po válce

• Kateřina nepokračovala ve studiích, od šestnácti let pracovala v rodinném hospodářství

• byli tlačeni ke vstupu do JZD, čemuž odolávali do roku 1959

• v roce 1959 se Kateřina osamostatnila a přestěhovala se za sestrou do Chomutova

• pracovala v restauraci, poté 32 let jako jeřábnice

• v 70. letech se díky etnografickým průzkumům dověděli, že patří k etnické skupině Lemků – Rusínů

• založila úspěšný rusínský folklorní soubor Skejušan, dnes známý doma i ve světě

K.R. „Náš rod pochází z Kamienky, která dneska leží na území Slovenska, kousek od Popradu, u Staré Ľubovny.  Naši předkové odtamtud odešli před čtyřmi pokoleními nebo ještě dřív. Tehdy to v podstatě byla Podkarpatská Rus nebo tam prostě žili Rusíni. Náš rod patřil k Lemkovcům. Oni se vlastně úplně k Rusínům nepočítaj, lidi tam rozlišovali, jestli patří k  Rusínům nebo k Lemkovcům. Takže naši lidi tenkrát odcházeli do světa, stejně jako dnes odcházejí z Podkarpatské Rusi. Prostě se vzali, kdo jak mohl, vzali rodinu, většinou šli mladí, a šli do světa. Někteří se dostali do Kanady, do Ameriky, do Kalifornie a bůhví kam. Ale ti naši předci měli málo peněz, takže se dostali jenom do Rumunska a už tam zůstali. V Rumunsku se nejdřív usídlili poblíž Temešváru, ale oni byli zvyklí žít v horách. Kamienka, to jsou hory, oni chtěli pást ovce, chtěli dělat v zemědělství. Nechtěli do továrny, a tak se jim u Temešváru nelíbilo. Znovu šli a žádali, a tak je přesídlili do rumunských Karpat poblíž Rešice, to je asi 120 kilometrů od Temešváru. Dostali se do takové malé vesničky a samozřejmě ti naši prapředkové, když tam přišli, neměli kde bydlet, takže začali všecko od začátku. Prostě tam žili, tam se usídlili, tam si postavili domky jaký mohli, někdo měl, někdo neměl. Někdo sloužil, ti mladí většinou chodili sloužit jim, těm větším pánům, takže z nich byly služebný. Časem už potom chodili sloužit i do města, a tak tam žili asi 150 let.

V roce 1947, asi to bylo v souvislosti s Benešovými dekrety,  jsme se na požádání naší vlády měli spolu s dalšími osídlenci vracet zpět do vlasti. Na základě těch dekretů se vrátilo pár lidí. Třeba manžel mojí sestry přišel jako sedmnáctiletej hned v tom roce,  i rodiny s dětma přišly. A jak cestovaly, to se nedá ani vypovědět, u toho by člověk brečel. Znám jednu paní, která ještě žije, a která v tom roce 1947 cestovala s dvouměsíčním dítětem v peřince. Oni je dali do normálních dobytčáků a v tom je vezli. Bylo září, takže jim byla zima, plínky prali, voda jim lezla za nehty. Pak se dostali sem do pohraničí. Dostali takové průkazy, na jejichž základě jim dali 300 korun na oblečení a s tím oni už měli nějak vystačit. Ti první se dostali do Chlumu, dělali v lese a neměli co jíst. Ten Chlum je někde tady v Čechách, u Budějovic. Byla to taky vysídlená oblast. Tam prostě ty mladé nevěsty vařily těm klukům mladým, protože jim neměl kdo vařit. Víte, ono to bylo strašně těžké. Ze začátku neměli opravdu co jíst. Už měli takový hlad, že když našli vyhozený jabka na kompostu, tak je snědli. Pak ale přišli sem na sever, usídlili se tady na Hoře Svatého Šebestiána a tam bydleli rok nebo dva. Samozřejmě si našli práci ve VTŽetce, to byla velká továrna. Bylo tady plno práce a neměl kdo dělat. To se doneslo k dalším rodinám a v roce 1949 jich od nás přišlo 132. V téhle vlně, v roce 1949, jsem přišla i já osobně a moje sestra. Mně bylo tehdy osm let. Náš transport byl poslední, potom už nebrali. Kdo přišel, přišel, a ostatní zůstali tam. Tam je jich ještě plno v Rumunsku. 

My jsme jeli víc než týden, ale my už jsme měli vlak a měli jsme kupé. My jsme byly dvě rodiny v jednom kupé. Bylo nás osm a jeli jsme se všemi věcmi v tom jednom kupé. A pak ještě byly vagóny zvlášť, ve kterých se vezl ten nejnutnější nábytek. Někteří zakotvili ve Volarech, jiní v tom Chlumu, někteří zůstali v Chebu. A my jsme, protože moje maminka už tam měla předtím odstěhovanou sestru s rodinou, bydleli na Moravě mezi Mikulovem a Znojmem. Tam vprostředku je malá vesnička Troskotovice a v těch Troskotovicích já jsem byla do devatenácti let. Ale sestra, ta se vdala dřív a přišla už v padesátým roce sem na sever. Kluci ti koukali vzít si holku od nás, z toho našeho spolku, jak se říká. Oni ani v Rumunsku nechtěli přijímat mezi sebe partnery s jinou příslušností, Rumuny a tak, i když ke konci pak už bylo málo, tak už si potom někteří kluci brali Rumunky. Ale ti, co si vzali Rumunky anebo Rumuny, tam pak museli zůstat. Ty nepustili. Ale nebylo jich moc, pár, tři čtyři. My jsme nosili kroje a když nechtěla jiný kroj nosit, tak radši si nebrala kluka z jiný skupiny. My jsme v Rumunsku pořád mluvili tím naším jazykem, rusínsko-lemkovským nářečím.“

Mohu se zeptat, proč vlastně se vaši rodiče rozhodli, že uposlechnou těch výzev a přestěhují se z Rumunska sem do Sudet?

K.R. „My jsme tam vlastně nebyli doma. Oni nám říkali: „Vy jste Slováci, běžte si na Slovensko“. A když jsme přišli sem, tak říkali „Jste Rumuni, běžte do Rumunska“. Kam nás posílali, to radši ani nebudu říkat. Naši se kvůli tomu i hodně zlobili, protože na Moravě v Troskotovicích, tam jsou lidi dodnes přesvědčeni, že jsme Rumuni. A my s Rumunama opravdu nemáme nic společnýho.

Po válce k nám přijel jeden pán, co si tady v Čechách už dříve našel práci, ale pak šel zpátky do Rumunska a agitoval, vlastně to byl agitátor. A taky dostal od Čechů za to peníze, jasně. Český stát chtěl, abysme sem šli. Ale ti naši sem taky chtěli dobrovolně. Protože v roce 1947 nebo 1946 přišli slovenští učitelé, tak jsme se sestrou chodily do slovenské školy. Já jsem tam byla jenom půl roku, protože potom oni už odešli, vrátili se sem; jeden se tam dokonce oženil s jednou dívkou od nás. Takže vlastně mám půl roku slovenskou školu a půl roku rumunskou. A když jsem přišla sem, šla jsem rovnou do druhé třídy. 

Jinak děvčata, co byla tady, co přišla do města, ty moje vrstevnice, tak ty šly do první třídy, i když byly ve třetí nebo ve čtvrtý, tak ty šly níž, protože se musely nejdřív naučit český jazyk. To záleželo na tom, jak zvládaly tu češtinu. Samozřejmě, že maminka musela se mnou přijít a ředitelka mě musela přezkoušet, co umím a co neumím, jak by mi to šlo. V té druhé třídě jsem měla všechno dobré, akorát tu češtinu jsem měla na trojku. Ale to bylo pořád krásný na to, že jsem neuměla vůbec česky.

Rodiče sice chtěli pryč z Rumunska, ale chtěli na Slovensko. Oni věděli, že patří na Slovensko, jenomže tady ta vláda měla české pohraničí uvolněný po odsunu Němců. Oni nám neřekli, kam jdeme, a naši mysleli, že jedou na Slovensko a najednou se ocitli u Chebu, takže to byl podraz. No ale zaplať pánbůh za to. Já se kolikrát modlím, že jim Bůh dal vůbec to vnuknutí odjet, protože tak, jak se máme my, tak tam se nemají. My tam stále jezdíme a oni tam pořád  žijou postaru. Sice kroj už odhodili, jak se říká, ale pořád postaru, prostě bez koupelen, když tam jedeme, není se kde umývat. Pro naše děti je to úplný šok, když přijdou a nemají se v čem umejt nebo vykoupat.

Tady vlastně naši lidi dostali hned barák nebo si ho levně koupili, ty ve městě dostali byty, takže to měli bez komplikací. Prostě vláda jim dala, co mohla. A taky práci dostali hned. Všichni, co přišli sem do Chomuntova, až na výjimky, všichni dělali ve válcovnách. Tam prostě našli svůj život vlastně. Tam byla těžká práce, kde se tavilo železo, ale naši, to prostě byli lidi, kteří byli zvyklí pracovat, žádný ulejvání. Byl to pro ně taky takový šok. Bylo to těžký.

My jsme v Troskotovicích dostali boty, dostali jsme kabát, dostali jsme náčiní. Bydleli jsme nejdřív u tety, i potom, co ona odešla. Až jsme měli peníze, tak jsme si koupili po Němcích barák, táta šel do Brna dělat, já jsem chodila k sedlákům pomáhat. Pomáhala jsem u mlátičky, brambory vybírat, každý nám dal nějaký jídlo. Tak jsme přežili. No, ten rok byl nejkrušnější, ale přece jen ten barák už potom byl, k tomu 8 hektarů pole, to patřilo k tomu baráku. Ten dům stál asi devět tisíc, za ten v Rumunsku dostali osm a něco přidali. Kdo si v tom Rumunsku zažádal, tak toho vyplatili. My šli opravdu dobrovolně, nikdo nás nevyháněl. No a pak v šedesátém roce se vstoupilo do JZD. V roce padesátém jsem udělala únik a odjela jsem tady do Čech a v roce 1961 jsem se vdala. Rodiče zatím zůstali tam, dali se do JZD, bratr se oženil, měl svoji rodinu, tak byli spolu, tatínek ještě chodil do práce, protože byla ještě dvě menší děvčata, sestry, které už se narodily tady v Troskotovicích. Tím pádem oni byli v družstvě, maminka byla v družstvě, brácha byl v družstvě a ty sestry se ještě učily. Pak šly na školy po vyučení, a potom šup a už byly taky tady. Takže tam zůstali rodiče sami. Nakonec ten barák prodali, brácha už měl barák koupený a rodiče umřeli během 14 dnů oba dva za sebou. Letos, teď v červenci, to bylo 10 let, co jsou mrtví.“ 

A rodičům se někdy nestýskalo po tom Rumunsku?

K.R. „Tak tatínkovi jo, tomu se nechtělo odtamtud. Dělal všechno pro to, aby se nejelo, ale maminka si postavila hlavu, protože maminka tam prakticky řídila celé to naše zemědělství, v Rumunsku. Předtím, než jsme odešli, byla válka. Táta šel do války. Prakticky zůstal na vojně, rukoval, účastnil se bitvy u Stalingradu. On šel s rumunskou armádou na německý straně až do Stalingradu a tam se vlastně Rumuni otočili, voják musí poslouchat, a tak zase šli Rumuni s Rusama proti Němcům. Skončila válka, jenomže tatínek zůstal jako zajatec na Krymu, dali mu ještě dva roky, a horko těžko se odtamtud dostával, ale vrátil se. Takže prakticky 7 let byl furt ve válce a maminka žila s náma. Já jsem se narodila v roce 1941. Když se tatínek vrátil, byl rád, že je doma. Pryč se mu nechtělo. Vždyť on byl z té vojny doma a za rok, za dva roky se šlo sem. Navíc jsme v Rumunsku měli fungující hospodářství. Maminka si všecko vydobyla, měla tam vůz, měla tam tažné zvíře, pluh, kus lesa, to prostě už bylo dost na takové lidi, kteří když se brali, tak neměli nic.“

M.M. „A to ovoce, ty třešně! A říkali nám: Vy chcete na Slovensko? Jej, jej.“

K.R. „Ale tady byla továrna, dostali jsme práci, většina lidí se tady usídlila a já si myslím, že tady v Chomutově takových 300 našich lidí určitě je. Třeba já jsem měla 4 děti, teď oni mají svoje děti. Je fakt, že už jsou smíchaný a já taky už nemám Rusína ale mám Slováka, takže už jsme tak pomíchaní.“

M.M. „Teď už je nám dobře. Ale ty začátky byly těžké. Jako všude. A nejvíc se nám stýskalo po rumunské hudbě. Mně bylo šestnáct, když jsme sem přišli, tady mě ta česká hudba vůbec nebavila. Chtěla jsem jenom tu rumunskou. Tam hráli na húsle. My jsme si sice zachovali lemkovské písničky, texty, ale hudbu jsme měli rumunskou. Tam to bylo smíchaný, byli tam Češi, Rumuni, Rusíni, Němci, Ukrajinci, všechno smíchané. Bylo tam 1 500 čísel, to byla velká vesnice.“

Jak to tam vypadá dnes?

M.M. „Dnes jsou tam jen kopřivy a trní. Všechno zarostlo. Ale zároveň je tam přistaveno, ti Rumuni si stavějí. A hodně přišli z Maramureše, nastěhovali se do těch baráčků a tak tam stavějí a žijí, ale těžko. A ta část, kde bydleli Slováci, tak tam už není žádnej dům. To Rumuni rozbourali a materiál si pokradli, postavili si stáje a co potřebovali pro ovce, pro krávy a co bylo lepší, to sebrali, co ne, to spálili. Tam, co měli naši rodiče dům, tak to je rovina a je tam vysazené obilí, není tam ani cesta, je tam sotva  památka, že se tam bydlelo.

My tam jezdíme rádi. Ten vzduch dobrý, to nebe krásný, jej! Ty hvězdy večer, měsíček, je to krása, moc hezký, daleko od města, 20 kilometrů od jednoho, 40 kilometrů od druhého. Ale život tam byl těžký. Když jste byl nemocný, tak jedině na vůz a 20 kilometrů vézt na voze k doktorovi. Těžký chleba, i teď, ale teď už mají auta a televize, už mají elektriku, ale my jsme žili bez elektriky, jen u petrolejky.“

Udržovala se nějak ta vaše lemkovská nebo rusínská komunita i tady v Čechách a na Moravě?

M.M. „No, my držíme při sobě. A pak jsme získali kontakt s tou Kamienkou, odkud pocházíme. Můj manžel dělal v Brně a jeden člověk ze Staré Ľubovny tam taky dělal a slyšel, jak můj manžel mluví se strejdou od nás po našem. Ten z Ľubovny se ho zeptal: „Člověče odkud jsi?“ A manžel nejdřív říkal, že je z Rumunska, ale ten druhý se ptal: „Jakto, vždyť mluvíte tak podobně,“ No a tak manžel říkal, že jsou původně z Kamienky, od Staré Ľubovny, a že by se tam ti naši moc chtěli podívat. Díky tomu pak ti naši poznali holky z Kamienky a vzali si je. Jinak by to už bylo ztraceno.“

K.R. „Naši kluci, který přijeli z Rumunska do českého pohraničí, chtěli vlastně domů na Slovensko. A oni, když se chtěli ženit, tak uspořádali výpravu do té Kamienky, odkud pocházíme, jeli si do Kamienky pro nevěsty. Náš bratr tam vlastně taky šel a moje švagrová je taky z Kamienky. A její sestra se taky vdala za jednoho z nás. Všecky ty kluci si vzali děvčata z Kamienky. To bylo v padesátém roce. Oni tam přišli a třeba za týden, ani ne, si vedli ženu domů. Oni jim nabídli, co říkáš, tahle, líbila by se ti?“

M.M. „Holky šly, nebylo tam moc kluků a ti naši kluci už byli taky starší. Tam se ty holky nevdaly a najednou přišli kluci a koukali na holky, která mluví jako oni. K tomu, že jsou Rusínky, se tam tehdy nehlásily. To nějak nebylo povolené před rokem 1968, až pak povolili tu řecko-katolickou církev, to je vlastně rusínská církev.“

Co vás nejvíc v pohraničí, kam jste přišli, co vás překvapilo, s čím jste se setkali? A co vám působilo největší těžkosti?

K.R. „Bylo to takové, že nám furt nadávali: „Ty jsi Rumun, běž si do Rumunska“. Když jsem chodila asi do páté třídy, na to taky nezapomenu, bylo po dešti, pršelo, a my jsme čekaly na autobus a kamarádka mi začala nadávat: „Ty Rumunko jedna!“ A tak dostala takovej nářez ode mně, že si to dlouho pamatovala. Do smrti si to bude pamatovat. A pak už jsme byly kamarádky.“

M.M. „A pak, naše víra byla zakázaná. Řecko-katolickou víru chtěli vymazat. Ale v Troskotovicích jsme chodily do římsko-katolického kostela.  Každou neděli jsme chodily, hezky jsme se oblíkly a šly. Ze sukně ušila maminka šaty. Sukni už jsme pak zahodily, našly jsme si kamarádky, a tak jsme chodily. Někteří začali chodit taky za pravoslavným duchovním.“

Jak moc jste udržovali a udržujete váš folklor?

K.R. „No takhle, my jsme ho neudržovali, neměli jsme kroje samozřejmě, ale na svatbách, na pohřbech, na křtinách, tak to prostě se udržovalo pořád. A tím pádem v nás něco zůstalo. Ale jinak bylo to rusínské spíš potlačené. Kontakt s Kamienkou jsme měli, ale nebyli jsme jako velká organizovaná skupina, byli to jednotlivci, co tam jezdili. Vždyť to bylo ztracené všechno.

Po roce 1989 jsme se už nemuseli bát se projevovat. V roce 1990 jsme byli na prvním sjezdu Rusínské obrody. A v té době jsme se jednou takhle domluvily, my holky, že když zpíváme ty naše písničky, že něco uděláme, a tak to začalo. A pak jsme si ušily kroje, to šila tady sestra skoro všechno, já jsem jí pomáhala. Chlapům jsme šily košile, stříhaly, jak jsme mohly, tak jsme to udělaly. A založili jsme tu naši folklórní skupinu, Skejušan. Když jsme pak poprvé vystupovali v Kamience, tak nás přivítali chlebem a solí. Brečeli, byla to veliká věc.

Dřív se naši lidi báli, neprojevovali, že jsou jiní, a hlásili se ke Slovákům. Organizovali jsme se jenom načerno. Teď jsme se ukázali, ale dlouho jsme se nemohli ukázat, trochu jsme se styděli, nechtěli jsme, aby poznali, že jsme jiní lidé. Já nevím proč, takové to bylo ponižující. Ano, mezi sebou jo, ale aby sousedi věděli, tak to ne. Dobrý den a konec. Tak to bylo.

Dneska můžeme naši příslušnost projevovat naplno. Jsou tu běžně v Chomutově obrovské pohřby našich lidí. Prostě naši všichni lidi jdou, vědí, že je od nás, a jdou ho vyprovodit. Dneska máme taky kostel propůjčený od římských katolíků, takže tam slouží oni i my. Děti máme, ale je pravda, že ono je to moc nebaví. Je to přece jenom jiný jazyk. Oni rozumí, ale už jím nemluví.“

Kde vlastně jste doma?

K.R. „Já už bych řekla, že doma jsme tady. Já abych řekla, v Rumunsku jsem byla necelých osm let, dalších asi devět let jsem byla na Moravě a zbytek jsem tady a je mi 65 let, takže už nějaký rok tady jsem. K tomu pocitu domova přispívá i to, že jsme snad jediný v republice, kde se město a starostka s takovým zájmem stará o etnické menšiny. Máme tu oslavy, měli jsme tady taky ty diskuse, byli tam cikáni, Vietnamci, my jsme tam byli, Ukrajinci, vždyť ten místostarosta je Rusín. A Němci k tomu taky patří.“

Vnímali jste vlastně, že před vaším příchodem musely z tohoto kraje odejít miliony Němců?

K.R. „Ze začátku jsme to ani nevěděli, že jsme vlastně v domech po Němcích, ale potom už jsme na to přišli. No tak co, my jsme za to nemohli. Prostě to byl jejich osud. A náš osud byl zase se po takových letech vrátit zpátky, i když jsme patřili na Slovensko a ne sem.“