Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Romaňáková (* 1941)

• narodila se 21. ledna 1941 v Rumunsku v obci Skejuš

• její předci přišli do Rumunska kolem roku 1850 a pocházeli z dnešní severoslovenské Kamienky

• v roce 1949 rodina využila nabídky československé vlády vrátit se do vlasti

• usadili se v jihomoravských Troskotovicích, kde dostali hospodářství po sudetských Rakušanech vystěhovaných po válce

• Kateřina nepokračovala ve studiích, od šestnácti let pracovala v rodinném hospodářství

• byli tlačeni ke vstupu do JZD, čemuž odolávali do roku 1959

• v roce 1959 se Kateřina osamostatnila a přestěhovala se za sestrou do Chomutova

• pracovala v restauraci, poté 32 let jako jeřábnice

• v 70. letech se díky etnografickým průzkumům dověděli, že patří k etnické skupině Lemků – Rusínů

• založila úspěšný rusínský folklorní soubor Skejušan, dnes známý doma i ve světě

Kateřina Romaňáková se narodila 21. ledna 1941 v Rumunsku v obci Skejuš do chudé rolnické rodiny Štefana a Terezie Marťákových. Rodiče měli sedm dětí, ale dvě zemřely v útlém věku. Osud rodiny byl naplněn mnoha těžkými životními zkouškami a také hledáním vlastních kořenů.

Bída je vyhnala do Rumunska

„Skejuš byla kdysi dávno malinká odlehlá dědinka, kde bydleli hajduci a bylo tam jen pár domků. První kostel tam byl postavený asi v roce 1844. Někdy v té době tam přišli naši předci, kteří se na dlouhou, strastiplnou cestu vydali pěšky s tím, co pobrali na zádech či povozech,“ vypráví pamětnice. Její rod pochází z vesnic Jarabina a Kamienka, které leží na severu dnešního východního Slovenska. „Byla to chudá oblast, tehdy už se tam lidé nemohli uživit a odcházeli do světa. Někteří se dostali do Kanady, do Ameriky, do Kalifornie a bůhví kam. Ale ti naši předci měli málo peněz, takže šli do Rumunska a už tam zůstali,“ popisuje pamětnice anabázi svých předků, kteří se nejdříve usadili poblíž Temešváru, kde mohli pracovat jedině v továrně. Zvyklí na zemědělský způsob života požádali vrchnost o možnost přesídlení, a dostali se do Skejuše. „Zpočátku neměli ani kde bydlet a začínali úplně od nuly. Neměli se tam asi o moc líp než v Kamience, ale aspoň tam dostali půdu k obdělávání,“ říká Kateřina Romaňáková.

Maminka zůstala na všechno sama

Kateřina patří k čtvrtému pokolení, ale ještě za jejího dětství byl život na Skejuši drsný. „Nepamatuji si, že bychom si s dětmi nějak hráli. Hračky jsme neměli, leda tak klacíky a hadříky. Ráda jsem se koupala v řece. Ale jinak jsme jako děti hodně pracovali. Pásli jsme husy a dobytek a pomáhali v hospodářství.“

Válka do Skejuše nedorazila a obyvatel vesničky se bezprostředně nedotýkala. Když však Kateřinin otec musel někdy v roce 1941 narukovat na frontu, nastaly těžké časy. „Maminka na hospodářství a na nás děti zůstala sama. Těžce pracovala, aby nás uživila a aby splatila náš domek. Museli jsme být soběstační, peníze nebyly, kupovali jsme většinou jen cukr,“ vzpomíná pamětnice. Štefan Marťák se s frontou dostal až ke Stalingradu, kde padl do zajetí. Domů se vrátil téměř dva roky po skončení války. V zimě pak přivydělával do rodinné kasy jako drotár (dráteník). Chodíval od vesnice k vesnici a hospodyním opravoval hrnce.

Maminka chtěla na Slovensko, tatínek ne

Kateřina pamatuje, že ve Skejuši žilo mnoho národností: Rumuni, Němci, Češi, Maďaři, Židé a Slováci. Marťákovi a další rodiny, které tam přišly z Kamienky a okolí, se považovali za Slováky, a když tedy do Skejuše kolem roku 1946 přišli slovenští učitelé a vznikla tam slovenská škola, Kateřina do ní v roce 1947 nastoupila. Když po půl roce zase odešli, navštěvovala školu rumunskou.

V témže roce se téměř po sedmi letech vrátil její otec, který jako zajatec uvízl kdesi na Krymu. Ve Skejuši se už živě debatovalo o možnosti přesídlit do vlasti předků, na Slovensko.

Československá vláda tehdy vyzývala krajany k návratu, protože potřebovala obsadit vysídlené pohraničí a dvouletý hospodářský plán Národní fronty s reemigranty počítal jako s vhodnou pracovní silou. O návrat měli zájem i samotní krajané, kteří doufali ve zlepšení svého sociálního a ekonomického postavení, jež bylo v Rumunsku, ale i jiných zemích často velmi tristní. Neúrodné roky 1946 a 1947 a hladomory zájem o reemigraci zvýšily.

„Moje maminka od začátku trvala na tom, že té možnosti využijeme. I když se jí podařilo splatit domek, živobytí bylo stále obtížné. Dřela od rána do večera a ze života tam neměla nic,“ říká pamětnice. Tatínek o tom prý ale nechtěl ani slyšet. Sotva se po tolika letech vrátil domů z války, už měl jít zase pryč, do nejistoty, do cizího prostředí. „Maminka říkala, ať táta v Rumunsku zůstane, jestli chce, ona že půjde na Slovensko. Nakonec jsme odjeli všichni,“ vzpomíná Kateřina.

Cesta za lepším životem

Obyvatelé Skejuše využívali možnosti reemigrace od roku 1947. Mezi prvními se odstěhovala například i Kateřinina teta s rodinou. V roce 1949, v poslední vlně, sbalili svůj skrovný majetek i Marťákovi.

„Když pro nás tehdy přijeli náklaďákem, aby nás s věcmi odvezli k vlaku, viděla jsem poprvé v životě auto. Byla to Avie. Pak jsme jeli vlakem, v normálních kupé s dřevěnými sedačkami, ale ti, co odjížděli v roce 1947 jako první, cestovali v hrozných podmínkách dobytčáky. Vezli jsme s sebou v kupé zásoby jídla, oblečení a co jsme měli. Ve vedlejším vagónu nějaký skrovný nábytek.“

Marťákovi jeli více než týden a předpokládali, že cílem jejich cesty je Slovensko, kde se narodili jejich předci.

Čekalo je však nemilé překvapení

„Zjistili jsme, že jedeme někam jinam. Míjeli jsme hory a skály a tatínek měl velké pochybnosti. Prý co si v kamenitých, neúrodných horách počneme. Jeli jsme pořád dál a dál, a když jsme dorazili do Chebu, byli rodiče hodně rozčarovaní. Chtěli přece na Slovensko! Později už ale této cesty nikdy nelitovali,“ říká pamětnice.

Cheb byl jen přestupní stanice, kde se rodina musela rozhodnout o svém dalším osudu. „Dostali jsme nějaké oblečení a 300 korun na osobu do začátku. Ale nejraději vzpomínám na meltu, kterou nám tam dali. Byla to pro nás velká laskomina, pořád jsme si chodily se sestrou přidávat, protože něco tak dobrého jsme ve Skejuši neměli,“ říká s úsměvem pamětnice.

Marťákovi se rozhodovali, co dál. Mohli pokračovat do Chomutova, kde už byl repatriovaný Štefanův bratr, anebo na Moravu do Troskotovic, kde se usadila Tereziina sestra. Nakonec se rozhodli stejným způsobem jako jejich předci kdysi dávno u Temešváru. Chomutov nabízel městský život a práci v továrnách, moravské Troskotovice umožňovaly živit se zemědělstvím. Vydali se do Troskotovic. „Tam už na nás na nádraží čekala teta s koňmi a žebřiňákem, na to jsme naložili nábytek, my si sedli nahoru a vyrazili vpřed.“

Nový život v Troskotovicích

Po půl roce pobytu u Tereziiny sestry se Marťákovi dočkali vlastního obydlí.

„Národní výbor nám přidělil dům se čtyřmi místnostmi, byly tam dvě stodoly, stáje a k tomu osm hektarů pole. K tomu, co jsme měli v Rumunsku, se to vůbec nedalo přirovnat. Rodiče si koupili koně a orali s nimi pole. Po Němcích tam zůstaly brány, pluhy a dokonce i mlátička. Ve dvoře jsme měli skoro všechno,“ vzpomíná na do té doby nepoznaný komfort pamětnice. Mezi místní, většinou též relativně nově přistěhované prý zapadli docela dobře, přestože museli často přesvědčovat okolí, že nejsou Rumuni, ale Slováci.

Do Troskotovic přišli 15. srpna 1949 a v září Kateřina nastoupila do 2. třídy. „Paní ředitelka mě vyzkoušela a usoudila, že jsem na tom se znalostmi dobře, a tak jsem mohla jít rovnou do druhé třídy. Jiná děvčata, i když byla starší, musela jít třeba o dva ročníky níž. Záleželo také na tom, jak rozuměly česky,“ vzpomíná pamětnice, která učení zvládala na jedničky, jen z češtiny měla zpočátku trojky.

Místo do školy na pole

Když Kateřina dokončila osmou třídu, učitel usoudil, že má talent na rýsování, mohla by pokračovat na nějaké technické škole a uplatnit se například jako konstruktérka. Kateřině se ten nápad zamlouval, ale otec o tom nechtěl ani slyšet. Když se za Kateřinu přišel přimluvit i učitel, vyhodil ho ze dveří.

„Táta nechtěl, abych studovala. Přál si, abych zůstala doma, v zemědělství. On sám pracoval v Brně a jezdil domů jen na sobotu, starší sestra už byla v Chomutově, bratr byl na vojně, dvě nejmladší sestry chodily ještě do školy. O hospodářství jsem se tedy musela starat já. Od šestnácti jsem jezdila s koňmi na pole.“

Komunisté tlačili sedláky ke vstupu do JZD vybíráním tak vysokých dávek z výnosu, že sotva stačily pro vlastní potřebu. „Potraviny, které jsme si vydřeli, jsme se snažili schovávat, abychom je nemuseli odevzdávat. Ale stejně to bylo neudržitelné,“ říká pamětnice. Když v roce 1959 nakonec Terezie Marťáková tlak nevydržela a svolila ke vstupu do JZD, bylo to pro devatenáctiletou Kateřinu určitým způsobem vysvobození.

„Maminka mi řekla: ´Ty do družstva nepůjdeš, seber se a jdi svojí cestou.´ Zabalila mi kufřík a já šla za ségrou do Chomutova.“

Bez vzdělání Kateřina těžko sháněla v Chomutově práci, chytla se až po třech měsících v restauraci, kde pracovala v kuchyni a úklidu. V Chomutově se také provdala za muže ze Slovenska a založila rodinu. Později si udělala zkoušky a 32 let pracovala jako jeřábnice ve válcovnách a železárnách.

Skejušané byli pracanti

Přestože Marťákovi tak dlouho odolávali vstupu do JZD, problémy s komunisty neměli. Kateřina vzpomíná, že než vstoupili do družstva Skejušané, neprosperovalo. „Lidem se nechtělo dělat. Přepočítávalo se na jednotky a družstevníci si vydělali jen tři koruny za den. Až když do družstva vstoupili lidé od nás ze Skejuše (v Troskotovicích to bylo cca 15 rodin), kteří byli pracanti, začalo se makat a JZD bylo za chvíli na prvním místě. Pak bylo i víc peněz. Ostatní se pak taky víc snažili. Takže taky to bylo k něčemu dobré,“ říká pamětnice.

„Nejste Slováci, ale Rusíni“

Až do sedmdesátých let byla Kateřina a její příbuzní přesvědčeni, že jsou slovenské národnosti a vůbec je nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Překvapivé zjištění přinesl etnograf Mykola Mušinka, který v roce 1972 rodiny ze Skejuše v Troskotovicích navštěvoval a zajímal se o jejich tradice, zvyky a jazyk, původ.

„Ukazoval nám různé dokumenty a záznamy z matrik, byla tam jména našich předků, všechno se shodovalo. Zjistil, že v Kamience, odkud náš rod pochází, žilo hodně Rusínů a Lemků. Dříve to byla Podkarpatská Rus. My jsme Lemkové. Ti se k Rusínům úplně nepočítají, protože dříve tam prý lidé rozlišovali, zda patří k Rusínům, nebo k Lemkům, ale obecně se nám říká Rusíni,“ vysvětluje Kateřina. Za Slováky se celou dobu považovali proto, že měli v dokumentech zapsanou slovenskou národnost a také si mysleli, že jazyk, kterým mluví, je slovenština s nářečím.

„Mluvili jsme stejně jako naši předci před 150 lety, dodržovali jejich zvyky a ve Skejuši jsme nosili také stále stejné kroje, které se měnily jen málo. Když se obnosily a už nebylo dost prostředků, nemohli jsme na vestičky používat látku, a tak jsme je pletli z příze,“ říká pamětnice, která se k rusínské národnosti hrdě hlásí.

V Kamience nás přivítali se slzami v očích

Kateřina Romaňáková začátkem 90. let založila folklorní soubor Skejušan, který udržuje v povědomí reemigrantlů a jejich potomků písně, zvyky a tradice jejich rusínských předků. Kromě nejrůznějších domácích a evropských festivalů několikrát navštívili také Skejuš, kde dodnes žijí příbuzní, kteří se ve 40. letech do Československa nevrátili.

Nejdojemnější bylo ovšem první setkání s obyvateli slovenské Kamienky. „Přivítali nás chlebem a solí a hudbou, která vyhrávala na celou vesnici. Všichni plakali. Rozdělili si nás po rodinách a chovali se k nám jako k vlastním. Nechali nám klíče od domu, tak nám důvěřovali. Přijali nás s velkou láskou. V jazyce jsme nenašli žádný rozdíl. Jen některá slovíčka používali slovenská. Nejsilnějším zážitkem ale bylo, když jsme tam na hřbitově našli jména našich předků.“