"Byl to malinko pocit zadostiučinění. Pamatuji si, když nám předávali diplomy, což se konalo v teplickém divadle, kde to bylo v rámci předávání diplomů absolventům Pedagogické fakulty. Tam byl velice silný moment, kdy já s kolegou Prouskem, oni nejdříve předali diplomy řádným absolventům, pak si nakonec si vzal slovo děkan, že je mimořádné udělení absolutoria dvěma bývalým žákům fakulty po rehabilitaci. Šli jsme na pódium, a tam byl takový hezký moment, když všichni studenti a profesoři povstali a zatleskali nám. To bylo hodně silné."
"Při největší oslavě přiběhl jeden politruk a říkal: ,Něco se u vás děje!' Naštěstí jsme u sebe měli tranzistorová rádia a podařilo se nám na krátkých vlnách chytit ústecký rozhlas, kde byly první zprávy o okupaci Československa. Tak to byl pro nás samozřejmě strašně veliký šok. Je fakt, že šok to byl i pro sovětské studenty, to byli kluci stejně staří jako my, kolem těch dvaceti let. Ti to taky nechápali, co se vlastně stalo a proč se to stalo. My jsme teda na protest proti tomu přestali pracovat, a že chceme domů. Dva dni se nic nedělo, posléze nás autobusy odvezly do táboru Čajka na břeh Černého moře, kde shromažďovali všechny Čechoslováky z oblasti Ukrajiny, protože brigád tam bylo asi daleko víc, kde jsme byli až do 3. září 1968, kdy potom jsme byli hromadně vlakem převezeni do Prahy. Samozřejmě ten šok v Praze, když člověk vystoupil na hlavním nádraží, všude vojenské hlídky, ruské uniformy, tanky v ulicích, tak teprve po tom jsme si uvědomili hrůzu, která začala, a v čem budeme muset žít. Jedinou mám krásnou vzpomínku z táboru Čajka, když jsme byli dočasně internováni, přidala se k nám skupinka Ukrajinců, kteří si s námi na večer dali schůzku na takovém odlehlém místě za táborem, kde nám všichni vyjádřili velkou podporu, že jsou s námi. Ptali jsme se jich: ‚Vy jste Ukrajinci, nebo Rusové?‘ A oni řekli: ‚Ne, my jsme Židé.‘ To bylo zajímavý, že Židé do toho asi viděli víc než všichni Rusové a Ukrajinci dohromady. Silný moment, když jsme ráno odjížděli, toho 2. nebo 3. září, z táboru Čajka ve čtyři hodiny ráno, tak tihle Hebrejci stáli ve čtyři ráno venku a zdravili nás zaťatou pěstí jako symbol toho, že musíme vydržet, nepovolit a zůstat sví."
"Začátek okupace [invazi vojsk Varšavské smlouvy] jsem nezažil, protože někdy začátkem července jsem byl vybrán jako jeden z deseti studentů fakulty na prázdninovou brigádu do Sovětského svazu. Tehdy jsme odjeli do města Jahotyn na Ukrajině, kde jsme byli jako studentská brigáda přiděleni do místního sovchozu na sklizeň melounu. Tam jsme prožili půlku července, srpen až do začátku září. Ještě než se vrátím k tomu, co se tam dělo, tak bych připomenul, že když jsme jeli do Sovětského svazu vlakem, ve stanicích jsme viděli plné vagóny vojenské techniky. Vzhledem k tomu, že v červenci na našem území republiky probíhalo cvičení vojsk Varšavské smlouvy, pamětníci si jistě vzpomenou, že v tisku byly velké tahanice o tom, kdy odejdou, jestli odejdou. Stále zdržovali odchod z naší republiky, ale je fakt, že už to byla příprava na invazi. Pamatuji si, když jsme míjeli jeden vlak s vojenským transportem, tak jsme na Rusáky volali, kam jedou? Oni říkali: ‚K vám, u vás to není v pořádku!‘ Nikdo jsme si ale nepřipouštěli, že by mohlo dojít k tomu, k čemu došlo 21. srpna."
Milan Rosenkranc přišel na svět 11. října 1949 v Praze. Po narození se rodiče nechali rozvést, pamětník spolu s matkou žil u prarodičů v Děčíně. Vyrůstal v atmosféře poválečné nenávisti vůči původnímu odsunutému německému obyvatelstvu. Sledoval postupnou demolici historického jádra města, což v něm vyvolávalo zájem o památky a historii. Tento zájem ho přivedl ke studiu historie a po střední škole nastoupil roku 1967 na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Na začátku letních prázdnin roku 1968 byl vybrán na prázdninovou brigádu v Sovětském svazu. Poté, co se studenti dozvěděli zprávu o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, odmítli v práci pokračovat. Na fakultě se pamětník zapojil do organizace okupační stávky vysokých škol v listopadu 1968. Ještě v závěru roku spoluzaložil studentský časopis Posel z Budče, který informoval nejen o politickém dění, ale prezentoval také literární díla. Časopis byl však v době nástupu normalizace na jaře roku 1969 zakázán. Stranická organizace vytvářela na redaktory studentského časopisu nátlak, aby odvolali své názory, které v časopise otiskli. Studenti Milan Rosenkranc a Karel Prousek nejprve vyfasovali děkanskou důtku a následně byli za své protisocialistické a protisovětské názory v roce 1970 definitivně vyloučeni. K dalšímu studiu pamětník již nebyl připuštěn a kvůli kádrovému posudku skončil v podřadných zaměstnáních. Po pádu komunistického režimu se dočkal mimosoudní rehabilitace, v jejímž rámci mohl dostudovat a v roce 1990 složil absolutorium. Stal se ředitelem muzea v Děčíně a ve funkci setrval do roku 2017. V době natáčení žil v Děčíně (březen 2024). Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky finanční podpoře z města Děčín.
