Josef Rössler

„To byla jediná možnost, jak se z toho prostě dostat. V podstatě jsem to udělal velice dobře. Ten estébák, který byl jako můj styčný, jak se tomu říkalo, tak mě párkrát otravoval po telefonu, chtěl se vždycky někde sejít, tak já jsem se vždycky vymluvil, že jsem nemocnej nebo že nemůžu. Oni pak asi po půl až tři čtvrtě roce zjistili, že to všichni vědí, že jsem to podepsal, tak mi jakoby dali pokoj. Ještě mi jednou snad vynadal nějak. Já jsem v tý době byl úplně hotovej. Ten rok, to bylo šílený. Já jsem dostal žaludeční vředy z toho, samozřejmě lidi to věděli, takže některý mi nevěřili, takže jsem byl napůl jakoby vyvrhel. To vím, že v té době zrovna se vrátil Magor z nějakýho kriminálu a že jsem byl v Ječný, čekalo se, až ho přiveze někdo, a přišla ke mně Věra Jirousová a říkala mi: ‚Jestli seš teda fízl, tak se seber a vypadni. Jestli ne, tak tady můžeš zůstat.‘ Tak jsem zůstal.“

„Z hospody z Postupic najednou všechny autobusy zastavily, policajti nás vyhnali ven, perlustrovali nás. Já jsem to furt bral jako co, no, prostě policajti zloběj. Oni si v té době začínali už formovat databázi. Furt se pro mě nic nedělo, já jsem nějak asi nebyl moc zajímavej pro ně, takže já jsem potom v 76., po Bojanovicích, když začalo zatýkání, tak já jsem žil v obavě, kdy přijdu na řadu k nějakému výslechu, ale ono se furt nic nedělo. Asi jsem pořád pro ně nebyl nějak moc důležitej.“

„Já jsem to někde popisoval, tenhle zážitek první, možná i v té mojí knížce to je, že jsem byl jak u vidění. Protože samozřejmě když začali hrát, tak jsem si tam sednul na schody, abych nerušil, protože Mejla neměl moc rád, když někdo byl u těch zkoušek, ale úplně jsem koukal, protože takovou muziku jsem v životě neslyšel předtím. Mě to strašně uchvátilo. Zrovna jsem si říkal: ‚Sakra, s těma bych si někdy chtěl zahrát.‘“