Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Rössler (* 1956)

• narozen 7. dubna 1956 v Praze

• sportovně založená rodina (skaut, jachting)

• 1971–1973 vyučen zámečníkem v podniku Česká loděnice Praha

• od 1974 styk s českým undergroundem díky baráku Zlatý kopec

• hudebník – Goldberg Grass Band, Dr. Prostěradlo Band, B Band

• 1976 zatčen StB, podpis spolupráce, ihned o podpisu informoval disent

• rok kontaktován StB a vyzýván ke spolupráci

• 1978 vyšetřován, soudní řízení zastaveno

• 1981 koncert s Plastic People of the Universe

• v 80. letech v ústraní

• po 1989 opět aktivní hudebník (PPU, DG 307)

• pracuje jako truhlář, zároveň hudebník a fotograf

• 2009 próza Obraz doby

„Poprvé jsem slyšel Plastiky na Zlatém kopci a strašně mě uchvátili. Takovou muziku nikdo nehrál. Bylo to jako zjevení. Seděl jsem na schodech a v duchu jsem si říkal: Sakra, s těma bych si někdy rád zahrál,“ vzpomíná Josef Bobeš Rössler na první setkání s hudbou Plastic People of the Universe. Přání se mu splnilo, s legendární kapelou hrál v roce 1981 i později v 90. letech.

Narodil se 7. dubna 1956 v Praze rodině, která po svém předkovi Josefu Rösslerovi-Ořovskému, pradědečkovi pamětníka, zdědila vztah ke sportu, především jachtingu, i skautingu. Dětství prožíval Josef, přezdívaný Bobeš, s mladším bratrem nejčastěji na horách, na lodi nebo na venkově u babičky. Otec Josef Rössler, zakladatel českého námořního jachtingu, většinu volného času trávil stavbou jachty a rodinnou dovolenou na námořní plavbě. Josef se vyučil zámečníkem v podniku České loděnice, kde po vyučení také pracoval. Později si našel práci údržbáře, kterou dělal prakticky až do začátku 90. let.

Zlatý kopec a Plastici

Kromě skautování a jachtaření Bobeše zajímala také hudba – prošel si cestou od poslechu Beatles, Rolling Stones a jiných hudebních stylů, sám začal hrát na kytaru, k níž pak přidal další nástroje – banjo, klarinet. Už v době učení bylo jasné, že nepůjde s hlavním proudem: „Ve škole tlačili, abych vstoupil do SSM, což jsem odmítl. Navíc jsem byl mánička a to taky vadilo,“ vzpomíná Rössler. Rozhodující vliv na něj měl strýc Mydlík, který v 70. letech vlastnil statek Zlatý kopec nedaleko Prahy. Usedlost se postupem času proměnila v místo, kde se potkávali podobně naladění lidí, vznikl tam jakýsi „komunitní barák“. Josef Rössler popisuje Zlatý kopec: „Plastici tam měli zkušebnu, zkoušeli hlavně přes víkend, takže jsme se scházeli tam. Večer byl většinou mejdan, muzika. Bydlel tam nějakou dobu Vráťa Brabenec se ženou, později se tam přistěhoval i Charlie Soukup.“

Přes Zlatý kopec a známosti, které tam navázal, vedla cesta k undergroundu a disentu. Za zvlášť důležité považuje přátelství s rodinou Němcových, z jejichž legendárního bytu v Ječné ulici se stal přístav svobodných lidí, Josef se zde seznámil s dalšími lidmi z disentu. S podobně zaměřeným okruhem lidí se setkával v pražských hospodách i na koncertech a akcích, které byly zprvu tolerované, později už zakázané a rozháněné. S kapelou Dr. Prostěradlo Band hrál například na druhém festivalu druhé kultury organizovaném I. M. Jirousem v Bojanovicích (1976), v Cerekvičce (1975), jezdil na festivaly a koncerty Plastic People organizované většinou při příležitosti soukromých oslav nebo pololegálně.

To jste mě zklamal

Na podzim 1976 proběhlo velké zatýkání účastníků koncertů, jež vyvrcholilo obviněním členů skupiny a jejího manažera. Následoval exemplární proces s Plastic People of the Universe, který vytvořil podmínky pro vznik Charty 77. „Už po prvním festivalu v Postupicích nás esenbáci perlustrovali. Tehdy jsme si říkali: ‚No jo, policajti zloběj.‘ Už si ale začali vytvářet svou databázi. Takže při tom velkém zatýkání v roce 1976 po Bojanovicích jsem měl strach, kdy si pro mě přijdou. Nepřišli, ještě jsem jim nepřišel důležitej,“ vzpomíná Josef Rössler. Přišli pro něj později na podzim 1976 a za trochu jiných okolností. „Markéta Němcová pracovala tehdy v botanické zahradě, kde zasela konopí. Když přišel čas sklizně, poprosila Čuňase a mě, abychom to otrhali a usušili. Sušil jsem to u mě doma, bylo toho strašně moc, a tak jsem jí volal do Ječný: ‚Je toho hromada, přijďte mi pomoc.‘ A kvůli tomu mě pak zatkli,“ vysvětluje Josef Rössler.

StB si pro něj pár dní nato přišla do práce. Výslech trval celý den, zapíral, tvrdil, že nikoho nezná, a když na něj vyšetřovatel nakonec uhodil, co dělal v ten den, kdy volal do Ječné, došlo mu, že u výslechu není kvůli drogám, ale pro podezření z šíření protistátních tiskovin. „Jeli jsme ke mně domů a oni tam našli tašku s trávou. Ten vyšetřovatel řekl: ‚To jste mě zklamal.‘ Oni čekali protistátní texty a našli jenom mařenu. Jenže po mně chtěli spolupráci, jinak že to předají kriminálce. Já jsem byl za celý den úplně mimo, a tak jsem jim to podepsal.“

Venku mu došlo, co se stalo a jaké jeho podpis spolupráce může mít následky. Z Bartolomějské šel tedy přímo za Danou Němcovou, všechno jí vysvětlil a našli řešení – informace o Josefově podpisu spolupráce se okamžitě musí rozšířit mezi všechny známé, takže se to brzy dovědí i estébáci a uvidí se. Dekonspiroval se ještě tentýž večer, ale celý následující rok prožíval strach ze zatčení, výslechu, nátlaku. „Každé zazvonění telefonu nebo nečekaná návštěva ve mně vzbuzovala hrůzu,“ přiznává i po letech Josef Rössler. Několikrát se ho StB pokoušela pozvat na schůzku, ale podařilo se mu odmítnout, zhruba asi rok ho sledovali a nakonec ho nechali být. O dva roky později byl na kriminálce vyslýchán pro držení drog, ale soudní řízení bylo nakonec zastaveno.

Nepřenosná zkušenost undergroundu

S prostředím undergroundu se stýkal dál, jezdil na koncerty i akce, chodil do Ječné. V roce 1981 se mu splnilo dávné přání – se skupinou Plastic People odehrál koncertní s programem Co znamená vésti koně. Znovu měl větší potíže začátkem 80. let, kdy žil s dívkou z ústecké skupiny mániček, která svůj byt v Ústí nad Labem půjčila lidem ze „závadové mládeže“, kteří tam pořádali mejdany. V procesu proti severočeskému undergroundu byl pak vyšetřován i Josef, jeho dívka byla odsouzena na dva roky. Vztah dvouleté vězení nepřežil, Josef Rössler si našel jinou známost a kvůli rodinnému životu i psychickému vyčerpání se v 80. letech stáhl ze scény. Zkoušel hrát se skupinou Tlaková níže, ale na veřejné vystupování nedošlo.

K hudbě a veřejnému vystupování se vrátil až po roce 1989 – hostoval s Plastic People of the Universe, deset let hrál s DG 307, dnes hraje sólově i s vlastní kapelou Bobeš a band. V roce 2009 vydal knihu Obraz doby aneb Chaotické vzpomínky na život v undergroundu 70. let. Ta onu dobu popisuje zcela jinak než jako „milé a neškodné retro“, tedy způsobem, který se v poslední době začíná zhusta objevovat. Na normalizačních časech hodnotí kladně pouze větší pospolitost a semknutost lidí, kteří měli společný zájem: „Mohla je spojovat hudba, životní styl, který si nechtěli nechat diktovat. Vznikaly kulturní enklávy, baráky. Ta zkušenost je nepředatelná, ale underground jakožto nezávislé společenství lidí může fungovat i dnes,“ míní Josef Rössler.