„Jak byly ty pětky, tak jsme byli s bratrem v poslední pětici. On byl na kraji vpravo, ale dostali jsme ještě dlouhé kabáty, protože byla zima, tak jsme ještě dostali dlouhé kabáty. Bratr byl první, já druhý, museli jsme být zaklínění lokty do sebe a dali jsme se do poklusu. Tak jsme klusali a klusali a já nevím, co to ve mně je, jsem nekoukal do země jako ostatní všichni, ale díval jsem se pořád, co kde je, zvědavě. Teď jsem viděl, že se něco děje asi ve druhé řadě nebo někde dál. Viděl jsem, že ten esesák, co běžel vedle nás, jednoho pána takhle otočil, chytl ho a praštil ho do ruky pažbou a vrátil ho zpátky. Během toho, co jsme pořád klusali. To jsem trochu zbystřil. Pak jsem koukal dál a přišla asi devátá nebo desátá řada, zase tam vytáhl jednoho a zase do něj. Když to udělal u třetího, to už byli skoro u nás v poslední řadě, tak jsem si všiml, že každý, kdo byl vytažen, má brýle. Tak jejich německý názor, že kdo má brýle, je inteligent a inteligenci my nepotřebujeme. Už se blížil k nám a chytil bratra a otočil ho. Ale než ho chytil, tak já jsem říkal: ‚Karle, sundej ty brejle.‘ On říkal: ‚Co je?‘ Já povídám: ‚Nekecej a sundej rychle ty brejle.‘ Tak je vzal a dal do kapsy. V tu ránu ho chytl ten voják, otočil ho a teď kouká, že nemá brejle, tak ho vrazil zpátky a pokračovali jsme dál.“
„Ukázal na mě a že mám jít doleva k těm ženám, starcům a dětem. Já jsem vykročil, jako že tam půjdu, tatínek mě strhnul zpátky za pravou ruku a držel nás oba dva. Já stál tady, za tu ruku mě držel a strhnul mě zpátky a zařval, strašně na něj zařval – já se teď pokusím: ‚Nein! Wir alle drei sind sehr gute Facharbeiter. Wir werden zusammen arbeiten. Ne! My tři jsme dobří odborní pracovníci a my budeme pracovat spolu.‘ On úplně zesinal. On zblednul, ten Mengele, úplně zblednul, tady se mu to úplně odkrvilo, líčka byla bílá, ten bič, jak na mě ukázal, tak ruka mu s tím zůstala a on takhle… Trvalo to tak čtyři pět, možná šest vteřin. Úplně strnul. Pak se podíval na tatínka a tatínek měl úžasný pohled. To už jsem říkal, jako kluk, když něco nařídil, a člověk to neudělal, jen se podíval, a už jsem mazal, protože jak jsem viděl tatínkovy oči, to bylo úplné tornádo. Teď se spolu dívali do očí a počítám, že to bylo nejméně půl minuty. Nejméně.“
„Dostali jsme předvolání 13., že od 16. musíme nastoupit do Holešovic, do té výstavní haly, co tam byla před palácem. Museli jsme mít jedno zavazadlo, že přes 50 kilo nesmí mít, že musíme udělat soupis bytu, všechen nábytek, počet hrnků, počet lžic, naprosto vše. Tatínek to dělal celý den, počítali a psal to, že to budeme muset odevzdat při nástupu. Tak se to všechno udělalo. Tatínek ještě jakžtakž, ale maminka, maminka byla špatná. Ta se pořád ohlížela po zavazadlech a potom bylo nám řečeno, že přijedou pro zavazadla, a pro ty přijeli asi 15. Tak jsme ty kufry a všechno dali, pán přijel a měl už tam plno kufrů, on objížděl ty adresy. Když se loučil potom, tak tatínkovi podal ruku a chvilku se mu díval do očí, aniž by řekl, co se děje, a odjel. Já, tatínek a ještě nevím, kdo tam byl, jsme se dívali, jak to auto odjíždí. Já tam mám tu větu, jak mi odjíždí nádherný dětství.“
„Když jsme tam stáli v tom mrazu, tak tam byl plot, za plotem byla dlouhá louka a pak už byl les vepředu i vlevo. Teď jsem viděl, že jede auto nákladní a veze ženy, děti a starce. Přes to pole šikmo odjížděl, zase se vrátil, zase odjížděl. Já v ten okamžik jsem si řekl pro sebe, že jdou na smrt. Nevím, kde se mi to vnuklo. Pamatuju si, že jsem viděl jeden obraz ještě doma, když jsme byli, tak někde na nějaké stěně, možná, že na židovské obci to bylo nebo kde, tam byla vyobrazena velikánská díra a jak z té díry se snaží dostat lidi, kteří byli půl tělem nahoře, jak po sobě šlapali a jak se chtěli dostat ven. Ten obraz mi nějak zůstal v mysli a na základě toho jsem zjistil, že jsme prakticky určeni k likvidaci. Potom když jsme přišli do toho velkého tábora, tak při prvním jsem si řekl: ‚Já musím si jít na Václavák do Koruny pro topinky, co mi dával tatínek, když jsme byli v Praze.‘ To byla moje víra celou dobu.“
Rudolf Roubíček se narodil 13. března 1926 v Praze do židovské asimilované rodiny. Otec Robert byl automechanik, maminka Aranka se starala o domácnost a čtyři děti. Rudolf navštěvoval základní školu, z níž byl po ukončení třetí třídy měšťanky v roce 1940 vyloučen, a poté se učil v truhlářské dílně. Starší bratr Karel odjel v prosinci 1941 do Terezína jako člen takzvaného aufbaukommanda. Dne 19. července 1942 byli do Terezína deportováni zbylí členové rodiny – rodiče, Rudolf i jeho sestry Renée a Věra. V lednu 1943 byla za trest zařazena do transportu do Osvětimi sestra Renée, rodiče i všichni sourozenci ji dobrovolně následovali. Do Osvětimi přijeli 26. ledna 1943, rodiče a sestry zde zahynuli. Rudolf a Karel byli převeleni do hlavního tábora, odkud Rudolf odjel v červenci 1943 do Varšavy, kde pracoval na odklízení trosek po povstání ve varšavském ghettu. Asi po roce ve Varšavě byl na konci léta 1944 během povstání spolu s dalšími vězni převezen do Dachau. Z Dachau odjel do tábora Kaufering IV, odkud byl v únoru 1945 převelen do Landsbergu, kde se dočkal osvobození. Na konci května 1945 se vrátil do Prahy, kde se setkal s bratrem Karlem, který jako jeden z mála členů širší rodiny válku přežil. Rudolf Roubíček dokončil školní docházku, vyučil se truhlářem a pokračoval studiem střední školy nábytkového průmyslu. V letech 1948–1950 vykonal vojenskou službu, v lednu 1951 dostal opět povolávací rozkaz k mimořádnému vojenskému cvičení v délce tři roky. V armádě pak zůstal do roku 1971, kdy byl propuštěn pro nesouhlas se sovětskou invazí v roce 1968. Poté pracoval jako skladník a vedoucí skladu, příležitostně pracoval i po odchodu do penze v roce 1983. Rudolf Roubíček se účastní besed o nutnosti připomínání holocaustu. V roce 2011 vydal autobiografickou knihu popisující válečnou anabázi s názvem Přežít tohle peklo stůj co stůj!!! Rudolf Roubíček zemřel 23. září 2019.
