Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Rožec (* 1943)

• narodil se 10. prosince 1943 v Přestavlkách na Litoměřicku

• po válce rodina hospodařila na dvanáctihektarovém gruntu v Travčicích u Terezína

• v roce 1952 museli rodiče vstoupit do JZD a družstvo jim zabavilo dobytek i půdu

• aby se vyhnul práci v zemědělství, začal studovat v roce 1958 obor zahradník

• středoškolské vzdělání v oboru zahradní architektura získal na škole v Děčíně-Libverdě

• po vojně nastoupil na zemědělské učiliště v Litoměřicích jako mistr odborného výcviku

• u prověrek v roce 1969 otevřeně nesouhlasil s okupací Československa

• v roce 1983 začal pracovat jako průvodce v Památníku národního utrpení v Terezíně

• provázel zejména návštěvníky ze zahraničí, plynně mluvil anglicky, německy a italsky

• v roce 1988 musel ze zaměstnání odejít poté, co si stěžoval na šikanu dozorujícího příslušníka StB

• po sametové revoluci se do vzdělávacího oddělení terezínského památníku vrátil

• v roce 2024 žil v Litoměřicích

Už jako malý chlapec slýchával Karel Rožec od otce příběhy o vychrtlých a zubožených vězních, kteří obývají židovské ghetto v Terezíně. Otec a další sedláci museli dát totiž k dispozici koně a vůz, když se čtvrtý dvůr terezínské pevnosti v roce 1943 začal kvůli zvýšení kapacity vězení stavět. Ve stejném roce, kdy začal tatínek s povozem povinně jezdit pomáhat při výstavbě dvora do pevnosti, se narodil i pamětník. Nikdy by ho nenapadlo, že tam bude jednou sám provádět návštěvníky a vyprávět jim o hrůzách, které se uvnitř zdí obklopených vodními příkopy odehrávaly.

Památník Terezín je národní kulturní památkou, která má za úkol uchovávat vzpomínku na oběti nacistické perzekuce během druhé světové války. Byl založen v roce 1947 tehdejší československou vládou pod názvem Památník národního utrpení. A tak trochu jako na utrpení vzpomíná i Karel Rožec své tamní působení. V okrese Litoměřice působilo podle pamětníka celkově sedmnáct příslušníků tajné policie. Památník v Terezíně ale měl svého vlastního estébáka, který ztrpčoval tamním zaměstnancům a nakonec i návštěvníkům život.

Maminka plakala, když nám jezeďáci vyváděli koně ze stájí

Narodil se 10. prosince 1943 jako nejstarší ze tří chlapců do rodiny Růženy a Václava Rožcových. První dva roky života strávil v Přestavlkách u Roudnice nad Labem, odkud pocházela jeho maminka. Pak se s rodiči přestěhoval do malého hospodářství v Travčicích u Terezína, rodiště jeho otce.

Jako osmiletý chlapec sledoval společně s uplakanou maminkou, jak jim odvádí členové zemědělského družstva veškerý dobytek ze stájí. „Naši měli v Trávčicích u Terezína malé hospodářství, dvanáct hektarů půdy, koně, ovce, krávy a další zvířectvo. Na začátku roku 1952 se nedobrovolně museli stát  členy JZD,“ vzpomíná Karel Rožec. „Doma nám zbyly prázdné stáje a chlévy, naši si směli nechat jeden hektar půdy a oba pak v družstvu pracovali. Otec byl odborníkem na pěstování zeleniny, které se na Litoměřicku náramně dařilo. Družstvo specializující se na zeleninu tak bylo ve výborné finanční kondici.“

Když dokončil pamětník základní školu, bylo o jeho dalším osudu zdánlivě rozhodnuto. „Děti z ročníku, kdy jsem vycházel, byly z nařízení vlády určené do zemědělství. Žádnou jinou volbu dalšího vzdělání neměly,“ vysvětluje. „Nechtělo se mi do JZD a tak se mi podařilo zapsat se na obor zahradník na učilišti v Litoměřicích. Po roce učení jsem směl přestoupit na Střední zemědělskou školu v Děčíně-Libverdě. Uhranula mi tam obzvláště zahradní architektura.“

Nejen v zahradní architektuře, tenkrát v sadovnictví, našel pamětník zalíbení. „Ve škole byl vynikající profesor češtiny, ten mě přivedl k mé velké lásce, dějepisu a zeměpisu. Díky němu jsem se začal navíc zajímat o literaturu,“ vzpomíná. Pan profesor Voráč také učil žáky němčinu a angličtinu. „Naši mi vyprávěli, že v padesátých letech bylo nebezpečné studovat angličtinu. Tenkrát chodili za rodiči dětí, které se anglicky učily, příslušníci Státní bezpečnosti (StB) a říkali jim, že je nebezpečné si s touhle imperialistickou řečí zahrávat a že to může mít své následky.“

Nesouhlasil jsem s okupací, a tak jsem musel z učiliště pryč

Další ústrk komunistického režimu zažil Karel Rožec, když začínal ve svém prvním zaměstnání. „Po vojně jsem nastoupil jako mistr odborného výcviku přesně na to učiliště, kde jsem se sám rok učil na zahradníka,“ vysvětluje. Tam zažil i okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Vzpomínám si, že to ráno, 21. srpna jsem se vzbudil a nehrálo rádio. Chvíli jsem ho zkoušel naladit a chytil jsem jen protiokupační vysílání. Maminka plakala, že bude válka a já s bratrem jsme pozorovali, jak se sovětské tanky valily přes Litoměřice směrem na Prahu.“

Na učilišti musel pamětník předstoupit před prověrkovou komisi, aby vyložil, jak smýšlí o „bratrské pomoci“ v osmašedesátém roce. „S okupací jsem otevřeně nesouhlasil,“ říká rázně a pokračuje, „působil tam jeden mistr odborného výcviku, zarytý komunista z padesátých let, kterému stačilo málo a dělal hrozné zle. No a po prověrkách začal dělat dusno tak mohutné, že jsem musel odejít.“

Po odchodu z učiliště se pamětník ocitl ve svízelné situaci. „Nemohl jsem najít kloudnou práci, hodně dlouho jsem se živil po brigádách. Pracoval jsem na jednom místě třeba jen měsíc, maximálně půl roku,“ vzpomíná na nelehké  časy a dodává. „Když jsem měl jít do penze, s překvapením jsem zjistil, že mi chybí asi tři roky. A je to hodně znát na financích.“

Estébák přesně věděl, kolik dopisů ze zahraničí mám ve schránce

V roce 1983 nastoupil Karel Rožec, i díky znalosti tří cizích jazyků, do památníku v Terezíně jako průvodce. Terezín se coby pevnostní město stal v době druhé světové války místem koncentrace odpůrců nacistického režimu a zároveň československých Židů. Tato dvě nacistická represivní zařízení byla administrativně rozdělená. „V Malé pevnosti byl politický lágr, který měl svého velitele, ve Velké pevnosti bylo židovské ghetto. To mělo také svoje velení, oba lágry neměly nic společného,“ vysvětluje pamětník.

Do památníku jezdilo hodně zahraničních turistů, středoškoláci z Německa a Finska, ale i Židé, kteří se po druhé světové válce rozprchli na různé kontinenty. „Kvůli zahraničním návštěvníkům byl pro památník vyhrazený jeden estébák, který se tam když ne každý, tak každý druhý den objevoval. Po skončení prohlídky mě okamžitě začal nevybíravě vyslýchat, co to bylo za lidi, na co se ptali a jestli jsem nevedl nějaké protistátní řeči,“ mračí se při vzpomínce na neustálý dohled příslušníka tajné policie pamětník. „Mluvil jsem německy, anglicky a italsky a tak jsem velice často dostával na starost zahraniční skupiny. Několikrát jsem také prováděl amerického velvyslance, to bylo něco pro estébáka. Měl z toho málem psotník.“

S příslušníkem tajné policie si pamětník užil své. „Zahraniční návštěvníci se mě po prohlídce často ptali, jestli pro mě mohou něco udělat. Byl jsem vášnivým sběratelem pohlednic, požádal jsem tedy, aby mi poslali pohlednici,“ usmívá se pamětník a vzpomíná na to, jak dobrý měl estébák přehled o tom, kolik pohledů je v jeho poštovní schránce. „To víte, že mě měli v merku. Občas se mě návštěvníci ptali, jestli dorazily knihy nebo noviny, které mi poslali. Zpočátku jsem například vůbec žádnou zásilku nedostal, později se situace vylepšila a občas přišel přípis od StB, že kniha, nebo noviny v balíčku, jsou v Československu zakázané, a proto byly zabaveny.“

Kontráši mě vyslýchali, zatímco na dvoře na mě čekali turisté

Kromě neustálého dohledu tajné policie, která pamětníka vedla od roku 1986 jako PO (prověřovanou osobu) pod jménem Průvodce, se musel Karel Rožec vypořádávat často i s vojenskou kontrarozvědkou. „Ve Velké pevnosti, kde bývalo za války židovské ghetto, sídlila posádka sovětské armády. Často přijížděli do památníku přeživší pobytu v terezínském ghettu, jednalo se hlavně o americké Židy a chtěli se podívat tam, kde byli věznění. Na místě pak vytáhli fotoaparáty a byl problém,“ říká pamětník. „Hned tam byli kontráši. Tahali se s těmi lidmi o foťáky, že musí okamžitě zničit film a já musel na výslech. Ptali se, kdo jsou ti lidé, proč fotí a co tam vlastně chtějí. Zatímco mě vyslýchali, čekala na mě celá výprava venku na dvoře.“  

Bál jsem se, že ze mě StB udělá amerického špiona

Neustálá přítomnost příslušníka StB, který se navíc podle pamětníka přátelil s ředitelem památníku, byla náročná pro zaměstnance i návštěvníky. „Nejen, že dusil nás, obtěžoval i příchozí. Okatě je pronásledoval, nebo jim strkal fotoaparát těšně do obličejů a fotil je. Hodně lidí si na něj stěžovalo,“ mračí se při vzpomínce na estébákovo hrubé chování pamětník. „Dost se na mě zaměřoval a vyhrožoval mi, že ze mě udělá amerického špiona. V tu chvíli jsem si řekl, že začíná být celá situace nebezpečná.“ Zmínil se o svých obavách před spolupracovnicí, která měla manžela na okresním výboru KSČ.

Události pak nabraly nečekaný spád. „Představte si, že se k celé věci sešla komise, byl tam okresní tajemník pro propagandu a taky šéf litoměřické StB. Šel jsem tam s malou dušičkou, s tak vysoko postavenými soudruhy jsem nikdy nemluvil. Nejdřív na mě spustili bandurskou, já se ale nedal a vypověděl jsem, co tam příslušník tajné policie vyvádí. K mému překvapení ho z památníku odvolali,“ dodává Karel Rožec. „O celé věci se ale doslechl ředitel památníku, kterému se vůbec nelíbilo, že jsem způsobil rozruch. Zaútočil na mě a skončilo to tak, že jsem musel v roce 1988 podat výpověď.“

Mám doma asi osm tisíc svazků knih, jsou mojí vášní

Do památníku v Terezíně se pamětník vrátil jako průvodce až po sametové revoluci. „Nechtělo se mi, ale přemluvili mě. Navíc jsem měl tak nízký důchod, že jsem to bral jako vítaný přivýdělek. Pracoval jsem v nově vzniklém vzdělávacím oddělení, kde působili mladí lidé z celé Evropy, plnili si tam například civilní službu. Se spoustou z nich se přátelím dodnes.“

Vzniklá přátelství teď může pamětník využít k uskutečnění své velké záliby. „Rád cestuji, moc rád navštěvuji zámky, hlavně tedy zámecké zahrady,“ usmívá se s tím, že zahradní architekt v něm se nezapře. „Vždycky mohu zavolat někomu ze svých zahraničních přátel a požádat je o pár dní azylu, a tak můžu i při omezených prostředcích trochu cestovat.“

Další obrovskou vášní Karla Rožce jsou knihy. „Miluju knihy, nemůžu si pomoci, vždycky si ušetřím pár korun, abych si mohl nějakou tu knížku koupit. Mám rád hlavně memoáry, doma mám na osm tisíc svazků knih, hodně jich je v angličtině, němčině nebo italštině,“ usmívá se. „Už ale začínám přemýšlet o tom, co s těmi knihami budu dělat. Jsem sám, nikdy jsem se neoženil ani nemám děti, tak není komu ty knížky dávat.“

Napravování škod uvnitř lidí bude trvat několik generací

Životní filosofií pamětníka je, že má každý žít svůj život tak, aby byl vnitřně spokojen. Se vzpomínkou, jak velkou radost mu po sametové revoluci udělalo, že se jeho otec dožil návratu rodinného hospodářství, souvisí jeho vzkaz budoucím generacím: „Važte si demokracie, protože napravování škod, které napáchal komunistický režim uvnitř lidí, bude trvat nejméně další dvě generace.“