MUDr. Jaroslav Rozsypal (Čmel)

Co jste si v té době myslel o tom nástupu komunismu? Věřil jste tomu třeba částečně? Nebo jste měl jasno? Podívejte se. Měl jsem jasno. Protože měl jsem za války příležitost prostudovat Marxův Kapitál, který mi ze zakázaných knih půjčil ostravský knihovník. Z ostravské knihovny. Který mi půjčil Bucharina. Spisy. Tak jsem to všechno přečetl. Jako kluk. Polovině věcí jsem jistě nerozuměl. Ale udělal jsem si obraz. Zůstala mi vždy otázka. Když mi potom vykládali soudruzi, jak to bude, jak prostě teď pracujeme za odměny. A potom za komunismu, že budou všichni odměňováni podle potřeby. Tak já jsem se vždy zeptal – prosím vás, řekněte mi, kdo bude rozhodovat, jaká je moje potřeba. A tím vždy ta debata skončila, protože na to není odpověď.

Já bych se vás teď zeptala, jak to teda bylo bezprostředně po tom osvobození. Vy jste ještě nevěděli, co se s tím Vláďou Čermákem a těmi kluky stalo... Ne. My jsme jenom věděli, že tedy nejsou ve věznici. Že byli někam odvezeni. Nějaký týden jsme čekali, že se objeví alespoň nějaká zpráva, kde jsou. Pak ovšem přišla nějaká zpráva, že v polském Těšíně popravovali nějaké lidi. Tak se tam šlo. Tam se exhumovalo. Ty hroby se otevřely. Byla exhumace. No a rodinní členové tam ty lidi bohužel poznávali. Některé zohavené. Poznávali se třeba jenom podle oblečení. Oni je teda popravili, v kterých dnech? Čtyřiadvacátého dubna na skautský svátek svatého Jiří. Proto se scházíme na té Ivančeně vždycky toho čtyřiadvacátého. Lépe řečeno kolem toho čtyřiadvacátého. Tak aby to vyšlo mimo pracovní dobu. Co bylo, když jste se to dozvěděli tu hrůzu. Co to s vámi… Nerozuměl jsem. Jak jste to prožívali, tu hrůzu, když jste se dozvěděli, co se těm kamarádům stalo? No tak, víte, člověk v té době pravděpodobně nereagoval nějak zdrceně. Zdrceni byli rodiče těch opravených. Pro nás to byli v podstatě hrdinové. My jsme je brali jako hrdiny. Jako zářný vzor. Nebrali jsme to nějak zvlášť tragicky. Jistě. Chyběli nám. Protože to byli bezprostředně… Třeba ten Milan Rotter byl můj kamarád. Otu Kleina… Kolikrát jsme se stýkali jako známí. Ne jako, že bychom věděli, že něco děláme. Každý o tom nevěděl. To bylo všecko vázané na takzvané trojky. To znamená maximálně tři lidé věděli mezi sebou, co dělají.

„Třeba o svém nejbližším spolupracovníkovi jsem se dozvěděl až po válce, že tedy spolupracoval se mnou. Já jenom vím, co dělal třeba můj bratr, který se zabýval tím, že mapoval obranná zařízení. Když Němci začali ustupovat, kopaly se kolem Ostravy zákopy, budovala se obranná linie, tak můj bratr to mapoval, zakresloval do speciálních map a někam to předával, nevím komu, nevím, kam to šlo dál. Já jsem zas měl za úkol roznášet balíčky se zdravotními potřebami, protože jeden můj strýc byl lékárníkem ve Frýdlantě nad Ostravicí. No a k tomu jsem vždycky přišel, řekl: ‚Strejdo, hele, potřeboval bych to a to.‘ On se nedivil, nabalil mi kupu toho. To se rozdělilo na malé balíčky a některé věci jsem předával mladším hochům, kteří v rámci nedělního výletu šli někam a měli ten balíček tam uložit. Já osobně jsem nosil takové balíčky na Chladnou Vodu. Tam byl vedle boudy, která sloužila jako kuchyně pro lesní školu, kterou založili skauti před válkou, tam vedle byl vykopán sklípek do svahu, zarostlý křovím. A do toho sklípku jsem strčil balíček a šel jsem pryč. Čili já nevím, kdo si to vyzvedl, kam to šlo, a podobně.“

„Oni zatkli Milana Rottera, bylo to odpoledne ve Vítkovicích, šel se slečnou, kterou gestapo nechalo. Strčili Milana Rottera do auta. Ta slečna okamžitě obtelefonovala všechny známé, že Milana zatkli. Někteří to pochopili jako krajně nebezpečnou situaci a včas se ztratili. Někteří to podcenili a zůstali doma. Gestapo je vybralo v noci, nad ránem dalšího dne. Těžko říct, proč zůstali doma. Ale vím, že byli informováni o tom, že Milana Rottera zatkli. No a co se týká mě, tak já, když jsem se to dozvěděl, tak jsem opustil domov. Noc jsem přežil v klubovně a hned ráno jsem sedl na kolo a jel do Beskyd. Měl jsem stanové plátno, jednu deku a začal jsem tábořit v Beskydách. Měl jsem štěstí, že mě zásobovala kamarádka Zora Skalická, která mi na Chladnou Vodu nosila jídlo. Já jsem na Chladné Vodě přenocoval dvakrát nebo třikrát, jinak jsem spával po krmelcích, ve kterých bylo seno. Pak byla jedna lovecká chata na úbočí Lysé hory, která dnes už neexistuje. Tam jsem znal způsoby, jak se otevírá okenice, tak jsem tam přespával a podobně. Až když se situace uklidnila, to znamená, že jsem věděl, že ti jsou zatčeni a další gestapo nehoní, tak jsem se objevil ve Frýdlantě a tam mě pak živil strýc. Ale přes den jsem byl někde pryč.“

„Jestli mi pomáhaly skautské myšlenky, já nevím. Ale pomáhalo mi to, že jsem byl zvyklý jednat fér, poctivě, nepodvádět, říkat pravdu, stát za tou pravdou. No a jak říkám, znesnadnilo mi to život, kariéru. Nikdy jsem nemohl dělat to, co bych dělat chtěl v medicíně, ale nelitoval jsem. Cítil jsem se spokojený, že jsem se neprodal. Bože, vždyť řada mých kolegů se prodala. Mně taky ředitel nemocnice řekl: ‚Hele, tady si vyplň přihlášku do strany a dostaneš to a to.‘ A já jsem mu řekl ne. To považuju za skautskou výchovu. Tak mě asi ovlivnil skauting, že jsem tedy nevlál.“