Libuše Rudkovská (* 1925)

Libuše Rudkovská

Museli jsme se přizpůsobit a přežít

 

Libuše Rudkovská, rozená Čížková, se narodila 13. dubna 1925 na Ukrajině do rodiny volyňských Čechů. Na Ukrajinu přišli z Čech její prarodiče, rodiče jejího otce, Čížkovi, pocházeli původně z Hradce Králové a matčini rodiče, Vrabcovi, z vesnice u Plzně.

 

Mohla se pochlubit velmi početným příbuzenstvem, protože její matka Naďa Čížková měla šest sourozenců (dalších šest dětí zemřelo po porodu) a otec dva. Libuše Čížková vyrůstala s dvěma staršími bratry Pavlem a Janem.

 

 

Život na Volyni

 

S rodiči žili v česko-německé vesnici Ivanoviče v žitomirské oblasti. Ivanoviče představovaly jakousi střediskovou obec, malé centrum okolí se školou a kostelem. Patřila k nim Stará vesnice, Nová vesnice a česko-německá kolonie Ivanoviče. „Češi se tam nastěhovali, Němci se tam nastěhovali, každý si koupil pozemek a na něm si postavil barák podle svého.“ Čížkovi nejprve bydleli na samotě a samostatně hospodařili, ale v 30. letech byli donuceni ke vstupu do kolchozu a roku 1939 se museli přesunout ze samoty do vesnice. „Založily se kolchozy a soukromníci museli vstoupit do kolchozu, když chtěli být z něčeho živi, protože pozemky jim (Sověti) vzali a každému nechali jen půlhektarový záhumenek.“

 

Paní Rudkovská vzpomíná, že české a německé kolchozy relativně fungovaly a prosperovaly, protože čeští usedlíci uměli hospodařit, využívali stroje a nové znalosti z oblasti zemědělství. „My Češi jsme uměli hospodařit, tak jsme zůstali naživu. Kdežto Ukrajinci umírali hlady. Byli tenkrát dost nevzdělaní.“

 

Kolchoz zabral pole soukromníků i koně a dobytek, který byl společně ustájený. Každá rodina si pro sebe mohla ponechat jen jednu krávu, venkované směli chovat prasata, slepice, husy. Kolchozníci dostávali za práci výplatu a příděly plodin ‒ obilí apod. Tak se dalo vyžít. Tatínek si doplnil vzdělání a působil v kolchozu jako zvěrolékař. Maminka byla po úrazu nohy doma se svými dětmi a později pracovala v obecních jeslích. „Byly to jesle a školka dohromady, protože vesnice nebyla velká, asi sto rodin.“

 

Česká komunita na Volyni držela pohromadě, lidé se scházeli, fungoval zde spolkový život. Vše ale ustalo se začátkem druhé světové války. Totalitní sovětský režim zakazoval udržovat styky s příbuznými v Československu, neměly se šířit žádné neoficiální informace o realitě života v SSSR. Spolupráce mezi příbuznými se obnovila až po repatriaci roku 1947. Sovětská moc zakázala také praktikování náboženství. „Kostely stály, ale nefungovaly. Faráře pozavírali.“

 

Libušina rodina nebyla ušetřena stalinské perzekuce. Otec Čížek totiž za první světové války sloužil v ruské carské armádě. Po bolševickém převratu se ve zmatcích občanské války pravděpodobně dostal do jednotek tzv. bílých generálů a bojoval proti komunistům. Nakonec z vojny utekl a ukryl se na Volyni u spřátelené rodiny Vrabcovy, s jejich dcerou se poté oženil a založili rodinu. Na konci 30. let jej však dostihla jeho minulost. V rámci čistek organizovaných šéfem NKVD Nikolajem Ježovem (pamětnice je nazývá Ježovovy rukavičky) byl otec roku 1937 zatčen a víckrát ho jeho rodina nespatřila. Po válce zjišťovala paní Čížková manželův osud a dozvěděla se, že zahynul na nějakou infekční nemoc. Při bombardování železnice byl zabit strýc Melesik: „Roku 1937 byla (čistka), říkalo se jí Ježov(ov)y rukavičky. Ministr Ježov (šéf NKVD - pozn. ed.) likvidoval lidi. Vozili plné náklaďáky lidí, vykopali hrozně hlubokou jámu, postavili je před ni a stříleli, zahazovali je, stříleli a zahazovali. Obyčejné lidi. Když měl někdo nějakou profesi, (zatkli ho), táta byl zvěrolékař, strýc krejčí, zůstali déle živi. Ale za války (vězně)převáželi, (Němci) bombardovali (železnici), trefili vlak a lidé zahynuli.“

 

Podobných tragických osudů se v Ivanovičích odehrálo hodně. Během stalinských čistek byli popraveni i oba rodiče tří malých dětí. Přeživší syn se potom za války pomstil. Udal Němcům starostu a jeho bratry ‒ předsedu kolchozu a Komsomolu. „Němci je za vesnicí zastřelili u cesty a nechali ležet.“ Zabití představitelé sovětského režimu byli přitom také německého původu a popravy během čistek nemohli ovlivnit.

 

 

Velká vlastenecká válka

 

Libuše vychodila osm tříd základní školy. V malých vesnicích existovaly jen čtyřleté školy, kde se děti naučily základní dovednosti ‒ číst, psát, základy počtů. Pokud chtěly získat vyšší vzdělání, musely docházet do Ivanovič, kde byla desetiletka. První a druhou třídu navštěvovala Libuše v ukrajinské škole, třetí a čtvrtý ročník absolvovala v české škole, která se ale nepyšnila nejlepší úrovní. „Učitelka sama toho moc neznala, my jsme spíše dělali na zahradě a neučili se. A od páté třídy jsme chodili do ukrajinské školy v Ivanovičích. Učili jsme se rusky a německy.“ Děti dobře ovládaly několik jazyků: „Doma jsme mluvili česky, ale naučila jsem se ukrajinsky, uměla jsem i rusky.“ Mluvila rovněž trochu německy.

 

Libuše nemohla školu dokončit kvůli válce, její vzdělání skončilo roku 1941, kdy Německo přepadlo Sovětský svaz. Místo studia jí jako mladé svobodné dívce hrozilo nucené nasazení na práci do Německa. Osudu milionů mladých lidí byla ušetřena díky intervenci známého Němce z vesnice. Zařídil, že dívky z Ivanovič nebyly poslány do Německa, ale sloužily Němcům v rodinách na Ukrajině. Libuše se dále věnovala jen zemědělství.

 

Její bratři bojovali proti Němcům v Rudé armádě. Pavel nastoupil roku 1939 na vojnu. Po napadení Sovětského svazu německou armádou roku 1941 převezly sovětské úřady mladé chlapce dále do Ruska, do zázemí, aby je Němci neodvezli a nevyužili. K nim patřil i bratr Jan. „Bratři bojovali ve Stalingradu. Vedle staršího bratra spadla bomba, ohluchl a odstěhovali ho na Sibiř, protože hluchý nemohl zůstat v armádě. Mladší bratr v sobě měl plno kovových šrapnelů, stále ho operovali a roku 1965 zemřel. Oba se přihlásili (do armády) jako Ukrajinci, protože na Čechy bylo pohlíženo stejně jako na Němce.“

 

Čížkovi ukrývali před Němci židovskou rodinu. „U nás byli v jedné místnosti (schovaní) Židé a v druhé místnosti byli zajatci, které Němci vzali do kolchozu, aby tam zadarmo jen za jídlo pracovali. Nevím, jak to Židé zvládli, aby nezakašlali. Potom chtěli dát zajatce zpět do lágru a oni utekli. Zprvu chtěli zabít německého starostu, ale nepovedlo se jim to. Utekli do lesa (k partyzánům). Mysleli, že se k nám vrátí, protože u nás bydleli, dokud pracovali v kolchozu. Ale už se nikdy nevrátili. Pod oknem, kde spali Židé, stál Němec na stráži a hlídal zajatce. Na Židy nepřišel. Až když nás odstěhovali, Židé odešli, asi k jiným známým.“ Schovávali židovské manžele, muž někdy přespával ve stodole. Kdyby byl odhalen, řekl by, že o něm Čížkovi nevěděli, že tam sám vlezl. O ukrytých osobách věděli i sousedé, ale neprozradili je. Manželé válku přežili, ztratili však své dvě děti, které odvezli Němci ze školky a víckrát o nich nikdo neslyšel. Muž se Čížkovým za pomoc příliš neodvděčil: když potřebovali po válce přespat v Žitomiru, nenechal je u sebe přes noc.

 

Asi třicet kilometrů od Ivanovič byl velký les, v němž se za války skrývali partyzáni a pronásledovaní lidé, tam utekli také uprchlí zajatci. „Bránili se a Němci si netroufli vstoupit do lesa.“

 

Ivanoviče obývali společně čeští a němečtí přistěhovalci, udržovali normální sousedské vztahy a po vzniku kolchozu v 30. letech také spolupracovali při zemědělských pracích. Vztahy mezi národy se zhoršily se začátkem druhé světové války. „Když přišla válka, Němci se postupně odstěhovali do Německa. Naši spolubydlící Němci nás odstěhovali, aby měli více místa. Vystěhovali hodně českých rodin.“ Čížkovi byli roku 1943 vystěhováni do německo-polské vesnice Vydumka, která ležela asi 15 km daleko od jejich původního sídla. „Vzali jsme jednu krávu, kterou jsme mohli za kolchozu držet, prase a nějakou slepici. Víc jsme nesměli mít.“

 

Ve Vydumce byla Libuše zaměstnána na národním výboru, starala se o administrativu obce i kolchozu, vedla účty. Vdala se za Poláka Rudkovského, který pracoval v místním kolchozu jako traktorista. Měl už po vojenské službě a jako jeden z mála mužů zbyl ve vesnici, neodvedli ho do armády, aby se mohl starat o stroje a obdělávat půdu traktorem. Manželům se narodily dvě dcerky.„Po narození dcerky jsem zůstala doma půl měsíce a hned jsem začala dělat mlékařku. Protože tam neměli žádné vyučené lidi, přišel člověk z obce s prosbou, abych pracovala se strojem na mléko.“ Lidé jí odevzdávali nadojené mléko a Libuše ovládala stroj, který odděloval mléko od smetany. Produkty se poté odvážely do mlékařských závodů k dalšímu zpracování.

 

Kvůli mizernému zdravotnictví málem zemřela její nejstarší dcera Antonie. Jako devítiměsíční miminko dostala záškrt. I když dítě už chroptělo, doktorka v Žitomiru je neošetřila, poslala je do nemocnice. Tam byly přítomny jen zdravotní sestry a řekly, že nemohou nic dělat, že injekce dostanou až druhý den. „Maminka ji přes noc léčila podle Kneippovy knížky (domácí lékař) a ona se z toho dostala. Do Žitomiru jsme s ní už nejeli. Byla jsem s ní doma a maminka jí přes noc dávala na krk teplé obklady.“

 

Po skončení války zůstala Libuše ve Vydumce a její matka se vrátila do svého domu do Ivanovič, Němci utíkali. „Němci nás za války škrtili, plundrovali Ukrajinu, všechno odváželi ‒ i piliny. Když ustupovali, vzali rodinám i poslední krávu. Brali, co se dalo. Využívali asfaltovou silnici Berlín ‒ Žitomir ‒ Kyjev a vše odváželi. Bydleli jsme u silnice, tak jsme to viděli z okna. Byla tam pořád bída ‒ i dnes.“

 

 

Návrat do vlasti předků

 

Pamětnice využila možnosti repatriace a v únoru 1947 se s rodinou přestěhovala do Československa. Do Čech se přesunuli i její bratři s rodinami. Reemigrace se týkala jen Čechů a Slováků žijících ve volyňské gubernii, lidé z jiných částí Ukrajiny museli setrvat v Sovětském svazu. Libuše se s matkou usadila v Tisé v Ústeckém kraji. Po čase za nimi přijel i manžel Rudkovský, kterého se jako Poláka repatriace netýkala a využil jiných nástrojů, jak proniknout do Československa. Místní obyvatelé je přijali příznivě, s nikým neměli konflikt. „Byli jsme na Ukrajině zvyklí na práci. Když jsme se přistěhovali do Tisé, honem jsme obdělávali kousíček půdy okolo baráku. Češi koukali: ,No jo, to jsou volyňští Češi.‘ Doopravdy jsme se snažili.“

 

Ve vesnici v té době žilo i hodně Němců, kteří byli vyňati z odsunu, protože chyběli pracovníci, již by je nahradili v továrnách Koh-i-noor. Pamětnice vzpomíná na německou rodinu, která zde zůstala až do 60. let, ale starší manželé vůbec nemluvili česky. I když uměla německy, nemohla se s nimi domluvit, místní Němci používali sudetský dialekt dosti odlišný od spisovné němčiny.

 

V Tisé se jí narodily dvě mladší dcery. Několik let s nimi pobyla doma a také se potýkala se závažnými zdravotními potížemi. Když se její stav poněkud zlepšil, nastoupila roku 1962 do zaměstnání v továrně Koh-i-noor v Tisé. Pracovala na směny ve výrobě speciálních hřebíků. Továrně se zvláště po odchodu Němců nedostávalo pracovníků. Proto vedoucí roku 1966 nesouhlasil s odchodem pamětnice z fabriky, ale ona již déle nesnesla manželovo chování a rozhodla se situaci řešit.

 

 

Na vlastních nohou

 

Manželství, které domluvila její matka, nebylo šťastné. „Muž byl na nás dost tvrdý, mne i děti bil. Nebylo to pěkné.“ Proto se Libuše roku 1966 rozvedla a od manžela utekla. „Soudce mi řekl, abych vzala děti a utekla co nejdále, tak aby mne Rudkovský nenašel.“ Odstěhovala se tedy s dětmi do Horního Slavkova, kde žije dosud. Nejprve s dcerami bydlely ve starém domě, potom v bytě na novém sídlišti Kounice. Bývalý manžel ji sice nakonec našel, ale už rodině víc neublížil.

 

Pamětnice získala zaměstnání jako strážná v místních podnicích, krátce působila u Geologického průzkumu, poté v Chemických závodech (Cheza). V Cheze hlídala až do odchodu do důchodu v roce 1979. I jako důchodkyně vypomáhala jako strážná v textilní továrně KOZAK a potom v Cheze. „Sloužily jsme dvě a třikrát za noc jsme obcházely celý závod. Když jsem tam byla sama, dělala jsem šest obchůzek za noc.“ Při hlídce nechytila zloděje, zato milenecký pár.

 

Na Karlovarsku žilo hodně volyňských Čechů a repatriantů, paní Rudkovská se s některými z nich znala. Vzpomíná například na učitele z Karlových Varů nebo primáře z karlovarské nemocnice. Pravidelně udržovala styky jen s blízkými příbuznými. Na velká setkání neměla čas, protože se musela starat o svou rodinu.

 

Nikdy nevstoupila do KSČ, i když by tak její dcery mohly snáze studovat, dostat se na školy.

Rodnou Volyň od svého odchodu do Čech už nenavštívila. „Nebyl čas a příležitost.“ V současnosti bydlí v domě s pečovatelskou službou, kde ji navštěvují vnoučata i pravnoučata.

 

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 19. září 2013.