„Jak se zastřelili v kostele ti, co zastřelili Heydricha. Byl postřelený a zemřel. Však to bylo kolikrát ukazovaný televizí. Němci šli na národní výbor a podle seznamu každý desátý člověk přijde popravit. Jestli je to dítě, jestli je to muž, jestli je to babička. Jenomže přišlo na to, že napřed vezmou ty, co už mají něco s odbojem, a že tatínek byl velitel, tak pro něj přišli 3. listopadu a sedmého ho popravili. To byla msta za toho Heydricha. A že my už jsme měli bratra v koncentráku a tatínek byl popravený, tak ten zbytek popravili sekyrou. Vzali je 23. června, na můj svátek, to je Zdeňky, a 2. července je sťali.“
„Já jsem byla doma i s maminkou a najednou šla kolem okna malá Zlatka. Měla dva roky. Šla, plakala a řvala. A maminka vyšla a povídá: ,Slávečko, co je?‘ Ona: ,Pán sebral maminku.‘ Jako dvouleté děcko, nic víc. Už přijelo auto a v něm čtyři gestapáci. Bezbranné ženy a šli je zatýkat. Vzali sestru, vzali maminku a předtím už byli u sestry Aničky. Slávka nám to přišla říct. Oni přišli, já ji měla v náručí a ona povídá: ,Pán sebral maminku. Přišel, strhnul mi ji, dal ji na zem.‘ – ,A vy se oblečte. Jdete s námi.‘ Já povídám: ,Maminko, dej mi aspoň lístky.‘ Povídá: ,Zdeňko, vždyť já se vrátím.‘ Už se nevrátila. Ještě jak vyváděli maminku, tak ta Slávečka utíkala za ní a chytla toho gestapáka za nohavici: ,Pane, neber maminku.‘ On do ní kopl, spadla na tvář.“
„Vzali je třiadvacátého června, odvezli je do Vsetína a ze Vsetína do Veveří v Brně a potom je druhého července odvezli pod sochu sv. Václava, kde je napsáno: Nedej zahynouti nám. A tam je popravili gilotinou. Ten gestapák, co je zatýkal, musel být u popravy. Oni ho potom chytli a on jim vykládal, jak to bylo. On právě říkal, že maminka stála u gilotiny a mladší sestra si musela lehnout a ona viděla, jak jí spadla hlava, kterou odklízel Žid. Potom měla jít sestra, a to už maminka nevydržela a omdlela. Potom ji prý vzkřísili a šla maminka. Tak jsme se to od toho gestapáka dověděli.“
Zdeňka Ruprechtová, za svobodna Glogarová, se narodila v roce 1923 v Jakartovicích, které leží mezi Opavou a Bruntálem. Své dětství ale prožila v Opavě, kam byl otec jako železniční zaměstnanec převelen. Po mnichovské dohodě byla Opava stejně jako celé pohraničí zabrána nacistickým Německem a celá rodina se musela vystěhovat do Valašského Meziříčí. Otec tam pracoval jako vrchní oficiál ČSD a s celou rodinou se zapojil do odboje. Letáky a zprávy roznášela i tehdy šestnáctiletá Zdeňka. Odbojová organizace byla ale prozrazena a začátkem listopadu 1941 byl zatčen otec Ondřej Glogar a bratr Jan Glogar. Otec byl 7. listopadu 1941 popraven v Brně v Kounicových kolejích a bratr o rok později v koncentračním táboře Mauthausen. Po atentátu na Reinharda Heydricha byla zatčena i matka Božena Glogarová a provdané sestry Božena Kociánová a Anna Macháčková, prý po udání milenky manžela Anny Macháčkové. Matka i sestry pak byly 2. července 1942 popraveny v Kounicových kolejích. Z rodiny přežila jen Zdeňka, která i přes pravidelné kontroly gestapa a nedávno narozeného syna dál spolupracovala s odbojem. Její manžel byl ve vládním vojsku a po odchodu do Itálie se přidal k partyzánům. Zdeňka Ruprechtová tak až do návratu manžela v říjnu 1945 zůstala zcela bez prostředků sama se synem. Po válce se Zdeňka Ruprechtová vrátila do Opavy, kde žije i dnes.
