„My už jsme se znali s Havlem od vidění a brácha ne. Příjeli jsme na Hrádeček a s Havlem jsme kecali do rána. Brácha byl nadšený Havlem, říkal: ,Člověče, to je formát, to mi vůbec tam v té Americe nemáme.‘ A ptá se mě: Myslíš že bude prezident?‘ Jsem říkal: ,No, říká se to, že je to prostě připravený tady, že by mohl být prezident.‘ ,To bych vám přál, takového prezidenta.‘ No a bylo to ze šestnáctého na sedmnáctého listopadu [1989]. A my jsme do rána nespali, možná jsme pak schrupli trochu. A Havel říká: ,Když pojedete brzo, tak vezměte nějaké tiskoviny, protože na Albertově má být demonstrace.‘ To jsme všichni věděli, to se vědělo, že bude demonstrace na Albertově, demonstrací byla spousta a my jsme procházeli těmi demonstracemi, utíkali před vodními děly. To už bylo jasné, že to praskne nějak. Nikdo nevěděl jak, nikdo nevěděl kdy. Ale bylo to jasné, že to bylo napjaté. Různí lidé také byli zavření z disentu. No a dal nám s sebou štos papírů, my jsme tedy jeli a nikdo nás nezastavil. To bylo takové zvláštní, protože vždycky to bylo tak, že tam byla lustrace, protože tam stála taková ta boudička před vjezdem na jeho pozemek. Nikdo nás nezastavil, jenom jsem viděl, že nás zaregistrovali, tak jsme projeli. Odevzdali jsme ty letáky nebo co to bylo a najednou se z toho vyklubal první krok k obratu. To nikdo nevěděl, plánovala se jenom demonstrace, jedna z mnoha, ale tahle už to těmi studenty, jak tam na to nastoupili a jak se přidali také dělňasi, tak to už bylo jasný.“
„Samozřejmě, že byli lidé, kteří dostali diagnózu vybranými specialisty a ti je nechali zavřít na psychiatrii, až zčernali. Ale jak už to tak bývá, tak zase druzí, a to jsme dělali s velkou chutí a bylo to potřebné… jsme lidem pomáhali tak, že jsme je nechali zavřít, přijali jsme je do psychiatrické péče a tím pádem jsme je uchránili před tajnou policií, před fízly a umožnili jsme jim získat modrou knížku, pracovní neschopnost, ale také invalidní důchod. Takže ti lidé vlastně byli chráněni tím, co je mělo… Jedni byli postiženi a byli vydáni na pospas, ale druzí, a já si troufám tvrdit, že jich bylo víc, vlastně z tohoto systému mnoho věcí získali. Já si myslím, že za mé působnosti jsem pomohl možná několika desítkám lidí k modré knížce. Že jsem pomohl mnohým lidem se schovat.“
„Šli jsme do Anglie s tím, že budeme cestovat, což jsme také dělali. Pár dnů po našem příjezdu jsme šli ráno, to bylo v Exeteru, jsme šli ráno nakoupit. Ještě tam nikdo nebyl na ulici, Angličané vstávají později, než my tehdy jsme vstávali, byli zvyklí. A zastavil nějaký člověk, měl auto značky Hillman, na to si vzpomínám. A vystoupil chlápek a řekl: ,Tak máte po svobodě.‘ Česky to řekl, práskl dveřmi a odjel. My jsme samozřejmě věděli, že se tam schyluje k možnosti, že by Rusové obsadili Česko, ale tak jsme tomu nevěřili naivně, to jsme pořád… to teď už jsme chytřejší. Tak jsme si koupili noviny a na první stránce byl Václavák a tam byly tanky. Koupili jsme si Times a Guardian a na obou dvou stranách byla podobná fotka téhož motivu. Nevěděli jsme, co dál a napadlo nás, že musíme do Londýna a že musíme na českou ambasádu, protože to se nám zdálo, že to je jediná rozumná věc, co můžeme udělat. A tam se potom odvíjí doba, kdy jsme v Anglii pobývali. Angličani byli bezvadní, velkorysí. Nabídli nám ubytování, existovala taky kancelář, která se tím zabývala, uprchlíky československými. A když zjistili, že jsme vysokoškoláci, tak nám nabídli možnost studia.“
„Byl to starý gotický kostel, jak jsem říkal, který měl ale vysokou věž 73 metrů, a ta věž byla prasklá. Nějakým sedáním půdy. Byla kousek od silnice, která spojovala Bratislavu, respektive Břeclav s Brnem, byla to brněnská silnice, jezdilo tam relativně dost aut. A bolševici záměrně věž nespravili, i když měli. I když měli jasné pokyny, že by mohlo dojít k nějaké velké újmě, a také že došlo. Věž se rozpadla nad ránem o jedné neděli a spadla tak nešťastně, že dopadla na starší část kostela, zbořila ji, a bolševici udělali tu věc, že odstřelili i ten zbytek, což byla hlavní loď s věžištěm. A ještě odstřelili takovou vedlejší, která byla přidaná kaple, která byla součástí kostela. Tak ten kostel takhle zařval. A mě tehdy… To byla taková událost, že ke mně přiběhla máma a řekla: ,Jiříku, spadla ti věž‘, protože oni mě s tím spojovali. Bylo vidět, jak je vyděšená, jaké je to neštěstí. Tak jsem vyběhl z domu a to, co tam vždycky bývalo na horizontu, to tam nebylo. To bylo takové trauma, že se mi úplně změnil pohled na svět. A byl to začátek přesvědčení, že komunisti jsou pěkní hajzlové.“
Jiří Růžička se narodil 2. prosince 1943 v Hustopečích do široké pospolité rodiny. Sám měl čtyři sourozence, ale rodinu tvořilo i početné příbuzenstvo a blízké sousedské vztahy. Rodiče byli výtvarně nadaní a věnovali se restaurátorské práci. Ve městečku se mu líbilo multikulturní prostředí, které bylo dáno i kontakty s Vídní, kam ještě před válkou někteří příbuzní odešli. Komunistickým převratem se ale atmosféra ve městě zcela změnila, vazby byly přetrhány a hlavní slovo dostali lidé nevalného charakteru. Malý Jiří vyrůstal v katolické víře a s nadšením i ministroval. To ale nebyl dobrý předpoklad pro další život, stejně jako to, že otci byla zabavena malá živnost nebo že někteří příbuzní žili v západní cizině. Po maturitě na průmyslové škole se mu ale přes různé obtíže podařilo dostat na filozofickou fakultu. Zde si vybral obor psychologie, což nasměrovalo jeho životní cestu. Srpen 1968 ho zastihl na prázdninové cestě po Anglii, kde dostal nabídku pokračovat ve studiu. Tamní akademický přístup mu ale nevyhovoval a vrátil se do Československa, kde studium dokončil. Jako psycholog s pověstí nepřizpůsobivého vystřídal řadu míst, ale práce s psychiatrickými pacienty mu přinášela velké naplnění. Prostřednictvím své praxe i přátelských vztahů byl v blízkém kontaktu s disentem, pořádal a navštěvoval bytové semináře. Věnoval se i práci s dětmi, kde usiloval o zlepšení přístupu ve státních zařízeních. V roce 1984 stál za vznikem stacionáře Nad Ondřejovem v Hodkovičkách, kde pak 10 let působil. Zásadním milníkem bylo v 70. letech minulého století setkání s psychiatrem Jaroslavem Skálou, se kterým od té doby spolupracovali na řadě projektů. Bezprostředně po sametové revoluci pak založili Pražskou psychoterapeutickou fakultu, která se po získání akreditace v roce 2001 přerodila v Pražskou vysokou školu psychosociálních studií. Zde Jiří Růžička stále učí a je jejím rektorem. Po sametové revoluci byl aktivní i v mnoha dalších oblastech. Usiloval o profesionální ukotvení klinické psychologie a psychoterapie a stál za vznikem několika profesionálních organizací. Zároveň se nikdy nepřestal věnovat práci s pacienty. V roce 1994 spoluzaložil Psychoterapeutickou a psychosomatickou kliniku ESET, kde stále působí jako ředitel. V době natáčení (2022) žil v Praze.
