Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiří Růžička (* 1948)

• narodil se 12. května 1948 v Praze

• několikrát byl mistrem Československa ve skoku o tyči v různých věkových kategoriích

• vyučil se mechanikem měřící a regulační techniky

• v srpnu 1968 fotografoval v pražských ulicích

• v roce 1969 zakončil maturitou večerní studium SVVŠ Wilhelma Piecka

• v letech 1969–1974 studoval obor tělocvik a čeština na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK

• v letech 1975–1978 učil ve škole pro děti s vadami zraku v Krči

• od roku 1978 učil na Gymnáziu Jana Keplera

• 17. listopadu 1989 byl se svým starším synem Jakubem na Národní třídě

• od roku 1990 působil jako ředitel Gymnázia Jana Keplera

• v letech 2014–2022 byl členem zastupitelstva Prahy 6

• od roku 2016 je senátorem

• v letech 2018–2022 vykonával funkci 1. místopředsedy Senátu

• v roce 2023 žil v Praze

Sportovec i intelektuál – nepříliš běžná kombinace se v případě Jiřího Růžičky ukázala jako mimořádně plodná. Před revolucí byl oblíbeným učitelem tělocviku a češtiny na Gymnáziu Jana Keplera (GJK), po převratu se školy ujal z pozice ředitele. V nespoutaných 90. letech z GJK vybudoval jedno z nejprestižnějších pražských gymnázií. Své zkušenosti ze školství později uplatnil v komunální politice a v roce 2016 byl poprvé zvolen senátorem.

Rozklusali jsme se a pak se bavili o politice

Narodil se v roce 1948 v Praze. Středostavovská rodina bydlela ve Vršovicích, v klidné ulici s alejí lip, kde tehdy obvykle stávala jen dvě auta; jedno z nich patřilo jeho otci, který pracoval jako řidič. Maminka zůstávala s dětmi doma – v bytě v krásném secesním domě s koberci na schodech. Svět jeho dětství byl, jak říká, uzavřený, ale neuvěřitelně ho formoval. Za Vršovicemi tehdy končila Praha a začínaly louky. Byl to prostor, kde od útlého dětství trávil čas venku s kamarády, aniž by ho rodiče příliš kontrolovali.

Formovala ho i velká domácí knihovna. Rodiče sice neměli školy, ale oba hodně četli a dokázali mu lásku ke knihám předat. Po nocích četl s lampičkou pod peřinou, půjčoval si knihy od kamarádů a brzy se stal také stálým návštěvníkem veřejné knihovny. Nejraději měl tzv. „KODovky“, klukovské romány z edice Knihy odvahy a dobrodružství.

Když mu bylo dvanáct, přestěhovali se z Vršovic na Vinohrady. Brzy poté začal docházet do žákovského atletického klubu Slavia Praha. Zakotvil nakonec u skoku o tyči, v němž pak dosáhl řady úspěchů. Jako starší dorostenec překonal letitý československý rekord, zvítězil také na mistrovství Evropy juniorů – jeho tamější rekord pak vydržel dalších 20 let. „Ale nikdy jsem nebyl ochoten obětovat atletice všechny další věci, které mě zajímaly,“ říká Jiří Růžička s tím, že ho tehdy velmi bavilo například lyžování, ale také muzika, film, divadlo a literatura, v nichž se právě v době jeho dospívání začalo projevovat uvolňování 60. let.

„Moje generace měla to neuvěřitelné štěstí, že 60. léta přišla pro nás v době mimořádně důležité,“ poznamenává. V pubertě začal poslouchat Radio Luxembourg, které představovalo jednu z mála možností, jak se mladí lidé v Československu mohli seznámit se soudobou populární hudbou. „Samozřejmě jsme to poslouchali. A současně se začalo objevovat divadlo malých forem. Divadlo Semafor, to byl pro mě a mé kamarády prostě fenomén, formovalo mě to definitivně, určitě, a hodně. Z toho, co dělali Suchý a Šlitr, jsem byl prostě u vytržení a s kamarády jsme to napodobovali.“

V 15 letech mu ovšem rodiče připravili relativně tvrdou zkoušku, když ho po základní škole poslali do učiliště podniku Mitas v Pardubicích. Vyučil se zde mechanikem měřící a regulační techniky, bydlel na internátu a „nezbláznit se“ mu pomáhaly sport a také fotografování, kterému se začal věnovat. Když se v roce 1966 vrátil do Prahy, nastoupil do Mitasu, kde měl noční a ranní směny. A vedle toho začal studovat večerní gymnázium, resp. Střední všeobecně vzdělávací školu v ulici Wilhelma Piecka na Vinohradech.

Nebylo to snadné i vzhledem k tomu, že zároveň stále také i sportoval, a to na vrcholové úrovni: ještě i v kategorii dospělých vyhrál halové mistrovství republiky ve skoku o tyči a začal také úspěšně běhat 110 m překážek. Mezi atlety si našel dobré přátele. „Dostal jsem se tam do prostředí chytrých, vzdělaných lidí. Atleti takoví prostě byli a obzvlášť ta skupina skokanů na Slavii, včetně trenéra, byla takhle nastavena. To nás mladé strašně ovlivňovalo. Přeběhli jsme rovinku na rozklusání a na druhé straně jsme byli schopní se 20 minut vybavovat o politice, místo abychom trénovali.“

Společnost se řítí do propasti

To už hovoří o době pražského jara, které „neuvěřitelně prožíval“ – a stejně silně, byť s opačným znaménkem, na něho zapůsobila i následná sovětská okupace. V noci z 20. na 21. srpna 1968 měl zrovna noční službu v továrně Mitas a o tom, co se stalo, se dozvěděl až ráno. „Celou noc byl nějaký hluk. V té továrně je kravál pořád, ale tohle byl ještě jiný hluk. Ráno jsem ve tři čtvrtě na šest přišel do šatny, že se vysprchuju a půjdu domů. V té šatně byly stovky lidí, a nikdo se nepřevlékal. Říkal jsem: ‚Co se děje?‘ A oni řekli, že Rusové jsou tady.“

Jeho matka už v té době pracovala v mateřské školce, ta tehdy okamžitě odvolala svou třídu z jakéhosi ozdravného pobytu. „Takže když přijel ten autobus plný dětí a jejich rodiče byli v práci, tak jsme s Honzou Cíglerů a ještě dalšími lidmi vzali každý několik dětí a odváděli jsme je rodičům do zaměstnání, aby je měli doma.“

Hned poté popadl fotoaparát a vydal se do ulic. Pořídil fotografie, na nichž zachytil událost, která na další desetiletí zásadně ovlivnila jeho život. „Tehdy jsme pravděpodobně všichni podléhali té myšlence socialismu s lidskou tváří, zvlášť mladí lidé, a věřili jsme, že systém je reformovatelný. Když se tady pak objevili Rusové, alespoň já jsem neuvěřitelně zahořkl a zatvrdl. A pochopil jsem, že tudy cesta opravdu nevede.“

Půl roku po invazi nastal další formativní moment: upálení Jana Palacha v lednu 1969, které jeho generaci mimořádně zasáhlo. „Absolvovali jsme všechny akce, které kolem toho byly,“ vypráví Jiří Růžička. Dodnes si prý pamatuje nekonečnou frontu ke Karolinu během Palachova pohřbu: „Tam se utvářel náš vztah k režimu, k tomu, co ten režim představoval – ve velmi negativním slova smyslu.“

Vše pak po dalším půl roce zpečetilo první výročí srpnové invaze. „Kdykoliv nahlédnu do Krakovské ulice, zapulzuje to ve mně. 21. srpna jsme byli na Václaváku a začala tam šílená mela, Veřejná bezpečnost nás chtěla vytlačit. Nejhorší bylo, že najednou jim po boku stály Lidové milice, armáda. Už ne Rusové jako v tom osmašedesátém, ale čeští lidi: policajti, armáda, milicionáři. Vytlačili nás do té Krakovské a tam nás chtěli přiškrtit, stříleli takové ty slzné granáty. Bylo tam strašně moc lidí, sbírali jsme je a házeli je po nich zase nazpátek. Pak jsme někam zdrhli, nikdo nás naštěstí nesebral. Ale bylo to rok poté a najednou jsem si uvědomil, jak se celá ta společnost řítí do propasti.“

Okruh progresivních lidí

Měl však čerstvě po maturitě na večerním gymnáziu a v říjnu 1969 nastoupil na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (FTVS UK), kam byl přijat ke studiu oborů tělocvik a čeština. Politický marasmus doby nezměnil nic na tom, že mu začala krásná léta. Z Tyršova domu, kde sídlila FTVS, chodíval přes Karlův most do budovy filozofické fakulty, kde absolvoval výuku češtiny, a jak říká, užíval si „privilegium být studentem“. Normalizační čistky se dotkly více filozofické fakulty než FTVS, která nebyla politicky tolik exponovaná. Zato zde probíhala spousta společných aktivit: se spolužáky pobývali v přírodě, několikrát do roka absolvovali vodácké, cyklistické nebo lyžařské kurzy, během nichž se upevňovala parta. Našel tu přátele na celý život a také svou budoucí ženu Danu, která závodně plavala.

Po škole v roce 1974 narukoval na vojnu. I to byla díky sportu celkem snesitelná zkušenost, jako vrcholového sportovce ho totiž přidělili do Rudé hvězdy Praha, což byla sportovní organizace ministerstva vnitra. Oddíl působil v pražské Stromovce, takže na noc mohl jezdit domů. Přes den trénoval skok o tyči a strávil zde „rok příjemného života“.

Když se vrátil do civilu, dostal nabídku učit ve škole pro děti s vadami zraku v Krči. Zpočátku se práce se slabozrakými dětmi obával, nakonec zůstal téměř tři roky, během nichž podle svých slov dostal velkou životní lekci. „Bylo to zajímavé. Jejich svět byl na můj vkus hrozně moc uzavřený do sebe. Oni byli prima. Když se pak uvolnili a navázali kontakt, byli senzační. Ale když byli mimo svůj svět, uzavřeli se,“ popisuje výchozí situaci, kterou se pokusil změnit. Jakmile se ve škole trochu rozkoukal, začal své svěřence brát na výlety, vybojoval, že se mohli účastnit sportovních soutěží nevidomých, nakonec pro ně uspořádal i lyžařský kurz. Děti byly nadšené a jemu jeho práce dávala smysl. Odešel s těžkým srdcem v roce 1978, když se uvolnilo učitelské místo na Gymnáziu Jana Keplera (GJK).

Gymnázium, známé mezi lidmi jako „Parléřka“, sice tehdy vedl „pevnou stranickou rukou“ komunistický ředitel, zvláštní ale bylo, že zdejší stranická buňka čítala jen pět členů. „Byla tam neuvěřitelně různorodá a zajímavá skladba studentů, takže tam nikdy nepanovala nějaká normalizační atmosféra. Ne že by to byl disent, to by ani nešlo, ale předávali jsme si různé samizdaty a nějak jsme se tam uzavřeli do své bubliny. A docela to běželo. Byl tam okruh progresivních lidí, kteří si rozuměli,“ popisuje atmosféru na škole.

Zároveň v této době vytvářel metodické filmy pro atletickou federaci: natáčel výkony špičkových atletů a jejich pohyb pak podroboval analýze z hlediska biomechaniky. Filmy si žádali atletičtí trenéři, sám Růžička je využíval při výuce tělocviku na GJK.

Kdo chtěl letět, mohl

Učení ho bavilo, kromě tělesné výchovy měl vždy několik tříd i na češtinu. Se studenty si byl blízký, s několika z nich se setkal i na studentské manifestaci na Albertově 17. listopadu 1989. „Chvíli jsme tam poslouchali. To se mi zdálo plus minus zajímavé, ale ne zas převratné, protože to byla oficiálně povolená akce, která měla své limity. Pak se dav vydal nahoru na Vyšehrad a tam už to začalo vřít. Atmosféra společné nechuti by se dala krájet,“ líčí známé skutečnosti, kdy se studenti rozhodli na Vyšehradě neskončit, ale pokračovat na Václavské náměstí, a povolená akce se tak změnila v nepovolenou.

Jiří Růžička pak v průvodu „své“ studenty ztratil, a naopak se na Národní třídě potkal s tehdy osmnáctiletým synem Jakubem. Když se situace na Národní třídě začala přiostřovat, přemluvil syna, že odejdou. Zjistili ale, že už to není možné, protože pořádkové síly průvod uzavřely z obou stran. Ven se pak dostali jedinou zbylou únikovou cestou – přes pověstnou „uličku“ do Mikulandské ulice, tedy kordonem příslušníků rozdávajících rány. Vyvázli sice bez zranění, panický strach z davu ale Jiřího Růžičku pronásledoval ještě několik měsíců.

Následujícího večera šel s kolegy z gymnázia do Realistického divadla. Divadlo již stávkovalo: nehrálo se, ale debatovalo o politické situaci. V pondělí 20. listopadu pak vstoupily do stávky školy, mezi nimi i GJK. Za gymnazisty poté v dalších dnech přicházely osobnosti jako Jiří Suchý, Jiří Černý nebo Marta Kubišová.

Odpoledne studenti i učitelé vyráželi na demonstrace na Václavské náměstí. „Nebylo to jednoznačné, nikdo jsme nevěděli, co bude, režim pořád byl funkční,“ vzpomíná na první revoluční dny, kdy se objevovaly různé zvěsti o chystajících se represích. A vypráví, jak své patnáctileté či šestnáctileté studenty za účast na demonstracích sice chválil, ale zároveň je odrazoval, protože se proslýchalo, že na Václavské náměstí směřují tanky. Za zlomový moment označuje okamžik, kdy místo tanků dorazil na náměstí dav dělníků z ČKD, kteří se k demonstracím připojili.

Brzy po revoluci začalo být jasné, že obměnit se musí i vedení gymnázia. Část sboru ho tehdy vybídla, aby se přihlásil do konkurzu na nového ředitele. Zpočátku se mu prý nechtělo, učení ho dostatečně naplňovalo, ale nechal se přemluvit a v červnu 1990 se s přihláškou dostavil – „v kraťasech a sandálech“ – na odbor školství. V konkurzu zvítězil a začala, jak říká, tvrdá práce. Na promýšlení nové koncepce měl celé prázdniny, koncem srpna 1990 pak své vize představil učitelskému sboru.

„Byla to úprava celého kurikula, úprava učebních osnov jednotlivých předmětů, způsobu vyučování. A neměl bych opomenout ani to, že jsem přebíral budovu GJK ve stavu rozpadající se ruiny, takže se rekonstruovalo všechno, od vzdělávacího programu až po učebny.“ Učitelský sbor, který se výrazně proměnil a omladil, však podle něho v dalších deseti letech „neuvěřitelně táhl jedním směrem“, takže se podařilo vybudovat vynikající školu, jejíž úspěch částečně vyrostl z nadšení a volnosti 90. let. „Tehdy se mohlo skoro všechno. Pokud někdo měl pocit, že chce letět, mohl letět. Nic nebylo svázané. Zástupci starých pořádků se báli nějak zasahovat, takže jsme si mohli udělat ledacos. Myslím si, že dnes už by nikdo nemohl řídit školu tak, jak jsme ji my řídili v těch 90. letech.“

Novou koncepci vystavěli mimo jiné na velké míře osobní volitelnosti – studenti si zde mohou vybírat z velkého množství různých předmětů i různých úrovní předmětů. A velký důraz položili také na pohyb a sport, který pojímali jako rozvojovou aktivitu, jež dokáže mladého člověka vhodně formovat. Pořádali různé sportovní kurzy a jejich podobou mnohdy předběhli dobu: byli první, kdo zavedl výuku jízdy na snowboardu, měli své školní kanoe, postavili lezeckou stěnu. Již zkraje 90. let – tedy daleko dříve, než se podobná praxe stala běžnou – také čerstvě přijaté středoškoláky začali vysílat na adaptační kurzy „Go“, zaměřené na rozvoj osobnosti. Jiří Růžička přitom i jako ředitel školy jezdil na všechny kurzy se svými svěřenci: „Bavilo mě to. A přinášelo mi to benefity, protože když jsem odjel se všemi prvními ročníky na kurzy GO, byl jsem určitě jediný učitel, který někdy pracoval s každým studentem té školy. Každého jsem si pamatoval a o každém jsem věděl, jak se jmenuje. A vždycky jsem na tom stavěl svůj kontakt se studenty.“

Nebylo návratu z politiky

Rozvoji školy, ale i vzdělávání jako takovému věnoval v 90. letech skoro veškerý svůj čas. Spoluzakládal také Asociaci ředitelů gymnázií, kde mohl sdílet zkušenosti z úspěšné transformace GJK. V roce 2014 se nechal přemluvit tehdejším předsedou regionální organizace TOP 09 Praha 6 Ondřejem Kolářem, aby za tuto stranu kandidoval do komunálních voleb. V nich pak získal absolutně nejvyšší počet hlasů na Praze 6. V zastupitelstvu vedl Komisi pro výchovu a vzdělávání a svůj mandát obhájil i ve volbách v roce 2018. Zároveň se v roce 2016 stal senátorem – znovu jako nestraník za TOP 09 a STAN s podporou KDU-ČSL. V letech 2018–2022 vykonával funkci 1. místopředsedy Senátu a po náhlém úmrtí předsedy Jaroslava Kubery převzal dočasně jeho pravomoci. Senátorem byl znovu zvolen i v roce 2022, a to již v prvním kole volby, tentokrát kandidoval za TOP 09 v rámci koalice SPOLU a jeho kandidaturu podpořilo také hnutí STAN.

„Už nebylo návratu z politiky. Věnuju se pořád oblasti vzdělávání a školství. A musím říct, že jsem Ondřeji Kolářovi vděčný, protože dal mému snažení trochu jiný směr a rozměr,“ říká o momentu, kdy se poprvé stal senátorem. Senát považuje za důležitého tvůrce názorů a politických postojů a aktéra diplomacie a je vděčný, že v něm mohl spolupracovat s osobnostmi, jako byl právě Jaroslav Kubera. Kuberovu připravovanou cestu na Taiwan, kterou již bývalý předseda Senátu nestihl uskutečnit, absolvoval Jiří Růžička s novým předsedou Milošem Vystrčilem:

„Otevřeli jsme, řekl bych, cestu celému světu. Vzpomínám si, jak jsme tam mluvili se zahraničními novináři a s lidmi, kteří tam zastupují různé státy – nechci říct s velvyslanci, protože zemí, které uznávají Taiwan, moc není. Tenkrát jsem tam použil výrazu, že tím, že jsme tam přijeli, jsme postavili most a teď je už na dalších, aby po tom mostě přecházeli. A to se podle mě naplnilo beze zbytku, dneska tam jezdí kdekdo.“

Obzvláštní zájem má Jiří Růžička také o postsovětský prostor. Jako senátor navštívil Gruzii, Arménii, Estonsko a několikrát byl také na Ukrajině, naposledy v březnu 2022, pět týdnů po napadení země Ruskem. Tehdy demonstroval podporu bránící se Ukrajině společně s polským předsedou Senátu, českým předsedou Vystrčilem a senátorem Pavlem Fischerem.

Také soukromě podnikl řadu dobrodružných a sportovních výprav. Lyžoval v Kanadě, sjel na kanoi horní tok řeky Yukon, vydal se na Aljašku i do Nepálu. „Ve všem, co jsem dělal, se vždy objevili lidé, kteří mě na životních křižovatkách někam nasměrovali,“ říká Jiří Růžička. „Velice si vážím lidí, kteří byli nekonformní, kteří byli sami sebou, někam směřovali a měli jasnou představu, co zrovna v tu chvíli chtějí dělat a kterým směrem by měli vyrazit. Takoví lidé mě vždy fascinovali a potkal jsem jich obrovskou spoustu.“