Mgr. Jiří Růžička

„Jednak jsem si z toho odnesl ten pocit, že tohle už jim tedy opravdu nesmí projít. A jednak jsem si z toho odnesl jednu věc, která mě pronásledovala pak hodně dlouho, a to byl strach z davu. Já jsem z toho, jak jsme tam byli namačkaní, mačkali se ti lidi a snažili se utéct a ten strach tam byl taky cítit – teď ta druhá strana, ti policajti, tam se chovali tak, jak se chovali – tak já jsem pak několik měsíců, dlouhých měsíců, jsem se bál přiblížit do skupiny, kde bylo několik lidí. Opravdu. Vypadá to legračně, ale bylo to tak. Vím, že pak byl Mikuláš, takový veselý na Karlově mostě toho 5. prosince. Pojď se tam prý podívat, tak jsme tam šli. Já když jsem viděl ten dav těch lidí na tom mostě, tak jsem dostal úplnou hrůzu a utekl jsem odtamtud. Poněvadž ten ve mně, ten pocit strachu, byl strašně dlouho.“

„Pak ale přišel jeden nesmírně silný moment, a to byl leden 1969, kdy se upálil Palach. A to vím, že tedy nás zasáhlo jako generaci neuvěřitelně. To jsme opravdu absolvovali všechny ty akce, které kolem toho byly. Dodneška si pamatuju na tu nekonečnou frontu ke Karolinu, kde jsme byli. Tam se utvářel náš vztah k režimu, k tomu, co ten režim představoval. Utvářel – alespoň myslím u mě – v tom velmi negativním slova smyslu. A přišlo první výročí srpna. Kdykoliv teď nahlédnu do Krakovské, tady odsud kousek vzdálené, tak to ve mně zapulzuje. Protože jsme byli na Václaváku 21. srpna a začala tam šílená mela, protože nás chtěli – Veřejná bezpečnost – vytlačit. Ale to, co bylo daleko nejhorší – tak najednou jim po boku stály Lidové milice, armáda. Už ne jako ti Rusové v tom osmašedesátém, ale čeští lidi, policajti, armáda, milicionáři. A teď, vrátím se k té Krakovské, vytlačili nás do té Krakovské a tam nás chtěli nějak přiškrtit a něco s námi asi provést a použili k tomu i to, že tam stříleli takové ty slzné granáty. My jsme tam byli – hodně, tam bylo strašně moc lidí, a zase jsme je sbírali a házeli jsme je po nich nazpátek. A to se všechno odehrálo na kraji té Krakovské ulice. Pak jsme někam zdrhli, nikdo nás naštěstí nesebral. Ale to bylo rok potom a najednou jsem si uvědomil, jak se vlastně ta doba řítí někam do propasti, nebo ta společnost se řítí do propasti.“

„Z 20. na 21. srpna jsem měl noční a celou noc byl nějaký hluk. V té továrně je kravál pořád, ale ještě jiný hluk. No a ráno jsem přišel do šatny, v těch tři čtvrtě na šest, že se vysprchuju a půjdu domů, a v té šatně byly stovky lidí, a nikdo se nepřevlékal. Říkal jsem: ‚Co se děje?‘ Protože tenkrát nebyly nějaké mobily a internety a oni řekli, že se stalo tohleto, že Rusové jsou tady. Tak jsem vyrazil domů na ty Vinohrady, máma pracovala v mateřské školce. Teď jsme nevěřili svým uším a že to je možné a rádio a všechno… A oni hned odvolali jednu svou třídu mateřské školky ze školy v přírodě někde. A my s tím Honzou Cíglerů a ještě jinými, Bořkem Šedivcem – sjezdař senzační, který bydlel kousek od nás – tak jsme, když přijel ten autobus těch dětí plný a ti rodiče byli v práci, tak jsme každý vzali několik dětí a odváděli jsme je rodičům do zaměstnání, aby je měli, ty děti, doma. Tak ten první den mám neuvěřitelně v paměti tímhle. Já bydlel na Vinohradech u té Orionky, tak jsem vzal foťák a šli jsme k rozhlasu. Tam teda se dělo to, co se tam dělo. Nedávno jsem udělal jednu výstavu fotografií z toho osmašedesátého, co jsem tam nafotil, a dneska vlastně žasnu, jak to je neuvěřitelně autentické a – znovu použiju ten výraz – formativní. Jak to můj život někam úplně posunulo. Pravděpodobně jsme podléhali té myšlence socialismu s lidskou tváří všichni tehdy, zvlášť ti mladí, a věřili jsme, že je to reformovatelné. A když se tady objevili ti Rusové, tak alespoň já jsem neuvěřitelně zahořknul a zatvrdnul. A pochopil jsem, že tudy cesta fakt nevede.“

„Moje generace měla to neuvěřitelné štěstí, že přišla ta 60. léta, v době pro nás mimořádně důležité. Pětašedesátý třiašedesátý rok, když nám bylo patnáct šestnáct, tak jsme začali pronikat přes Radio Luxembourg a jiné, nebo někteří šťastlivci měli nějakou desku nebo něco na magnetofonu nahrané. Tak jsme to poslouchali samozřejmě. Nebo velmi omezeně slyšeli. A pak se tady začala objevovat – nebo současně, neříkám dřív později – divadla malých forem. Nejenom Semafor. Ale Semafor, to byl pro mě a mé kamarády prostě fenomén. Divadlo Semafor, to bylo něco, co mě – já už jsem to použil několikrát – formovalo, ale ten Semafor teda definitivně, určitě, a hodně. To, co dělali Suchý a Šlitr, z toho jsem prostě byl u vytržení. Taky jsme to s kamarády napodobovali, hráli jsme některé ty jejich scénky a užívali jsme si to. Prostě Jiří Suchý, to byl pro mě naprosto nedosažitelný idol. Nejenom můj, ale té doby.“