Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lev Rybalkin (* 1952)

• narodil se 14. ledna 1952 v Leningradě

• v Kišiněvě vystudoval jedenáctiletou hudební školu

• v roce 1971 nastoupil na hudební akademii v Leningradě, ve třetím ročníku byl nucený ji opustit

• v roce 1975 se oženil s Marií Janečkovou a následoval ji do Československa

• v roce 1987 založil vlastní kapelu, se kterou pravidelně vystupoval v USA

• na konci 80. let doprovázel známé zpěvačky, po sametové revoluci i Martu Kubišovou a řadu zahraničních umělců

• v roce 2003 začal působit jako manažer servisu pro zahraniční hosty Mezinárodního jazzového festivalu v Karlových Varech

• provozuje vlastní značku interiérových dekorací Lev Rybalkin Drums & Lights

Životní cesta Lva Rybalkina vedla ze Sovětského svazu do socialistického Československa, a nebýt sametové revoluce, vedla by ještě dál na západ. Na celé této cestě ho provázela hudba a za svůj život doprovázel mnoho českých i zahraničních umělců. Přesto nezapomněl, co je to hlad a strach a jak tragické může mít důsledky. Z vlastní zkušenosti ví, že strach je v ruské společnosti i dnes natolik všudypřítomný, že změna je otázkou dlouhé doby. Sám se proto vydal opačným směrem a toto poselství se snaží předávat dál.

Byl svátek, když otec přinesl čtvrtku másla

Lev Rybalkin se narodil 14. ledna 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) v Sovětském svazu. Jeho otec Alexandr Rybalkin pocházel z rodiny statkářů, kterým byl ve dvacátých letech 20. století zabaven majetek. Sám pracoval jako fotograf. Maminka Rozálie, rozená Monasterskaja, byla v domácnosti kvůli zdravotním problémům a v pamětníkových třinácti letech zemřela. To pro něj byla přirozeně velká rána a na dobu, kterou strávili společně, vzpomíná jako na šťastné období, kdy byl milovaným a opečovávaným dítětem, i když ve skutečnosti rodina žila z dnešního pohledu velmi chudě. O mnoha tématech se tehdy s dětmi nemluvilo, a tak ani z historie své rodiny toho pamětník příliš nezná. Ví pouze, že otec bojoval ve druhé světové válce, kde byl zraněn, a také, že za války zahynula jeho starší sestra. Okolnosti nezná.

Když mu byly dva roky, odstěhoval se s rodiči do Kišiněva, hlavního města Moldavska. Od svých pěti let se začal Lev učit hrát na klavír a již do první třídy nastoupil na jedenáctiletou hudební školu, která byla součástí ministerstva kultury. Tu absolvoval s diplomem, který ho opravňoval pracovat jako koncertní mistr. Vzpomíná, jak na škole byly i velmi chudé děti, které bydlely na internátě, takže ho ani nenapadlo, že i jeho rodina žije fakticky v nedostatku. To si uvědomil až mnohem později: „Jednou týdně jsme měli možnost koupit si ve školní kantýně určitý počet housek z bílé mouky, na které jsem si musel vystát frontu. A ve stejné době byl svátek, když otec přinesl čtvrtku másla.“

Všechny svobodné projevy byly tvrdě potlačovány

Z celého vyprávění je patrná atmosféra strachu, která život v bývalém Sovětském svazu, ale i současném Rusku neoddělitelně provází. O politické situaci se v době pamětníkova mládí příliš nemluvilo ani doma, ani s přáteli, natož ve škole. Lev Rybalkin si ale vzpomíná, jak otec v roce 1968 poslouchal společně s jeho učitelem hudby Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu: „V té době už jsme byli přestěhovaní na jih blízko hranic, kde jsme měli možnost poslouchat, a byla to denní záležitost. Lidé, kteří bydleli od hranic dál, tuto možnost neměli.“

Po ukončení střední školy pokračoval pamětník ve studiu na hudební akademii v Leningradě, kde se věnoval oboru klavír a varhany. Tady se začal stýkat s dalšími umělci, hlavně spisovateli. Dojem na něj udělalo setkání s Vladimírem Vysockým: „Chodil k nám do klubu zpívat s kytarou. Byl to člověk, který opravdu prožil celou skutečnost bolševismu, a odrazilo se to ve všem, co dělal. Obrovský herec, i když v té době neuznávaný režimem, ale s velikou podporou.“ Již tehdy se začala rodit myšlenka odejít ze země, kde jsou  všechny svobodné projevy tvrdě potlačovány.

Viděl jsem vše, co psal Solženicyn

Na začátku třetího ročníku dostal Lev Rybalkin nabídku účastnit se hudebního turné po Dálném východě Sovětského svazu. Repertoár kapely samozřejmě musel projít prověrkami a západní hudba se vůbec hrát nesměla. Skupina často vystupovala pro vojenské posádky a dostala se až do míst pověstných pracovních táborů. I když se psal už rok 1973, všechno připomínalo román Souostroví Gulag: „Na vlastní oči jsem viděl území táborů pro lidi, kteří mysleli jinak, kteří byli proti režimu. A v jednom městě jsme v rámci nějakého výletu jeli na menší lodičce přes vodu. Na druhé straně byla vyloženě tzv. zóna, sedm ostnatých drátů. Mohli jsme zůstat a dívat se na hlídače, co chodili se psy, ale nemohli jsme z lodi ven. A v té době se říkalo, že i kdyby někdo překonal těch sedm drátů, tak tu řeku, těch řekněme sto, sto padesát metrů na šířku, by nepřeplaval, protože by zmrznul. Když jsme se vraceli v noci z koncertů, na vlastní oči jsem viděl obrovské světelné ploty těch táborů. A oko nevidělo na konec světel.  Takže všechno, co psal Solženicyn, jsem v nějaké míře viděl na vlastní oči.“

Když se pamětník vrátil v dubnu 1974 do školy, bylo mu doporučeno, aby ukončil studium, a předešel tak dalším problémům. To tedy udělal a pokračoval v koncertní dráze.  Aby nemusel na vojnu a dostal odklad, musel podepsat, že se stará o otce. Paradoxně, když po nějaké době žádal o vystěhovalecký pas, podepisoval, že se o nikoho nestará. To byly ale formální kroky, ve skutečnosti bylo třeba zaplatit: „Všechno bylo podplacené, korupce neměla a stále nemá konce.“

V Československu mě chránil ruský pas

Důvodem, proč odešel do Československa, tedy socialistického státu, bylo setkání s Češkou Marií Janečkovou. Poprvé se s ní poznal v roce 1971, když přijela do Rigy s výstavou klavírů Petrof. Když se jí podařilo o čtyři roky později vycestovat podruhé, vzali se. Marie následně mohla pozvat manžela do Československa. Přijel prakticky bez ničeho, neznal jazyk. Na koupi hudebních nástrojů musel mít povolení a platit státu jejich amortizaci. Čekaly ho také kvalifikační zkoušky včetně politického pohovoru. Když to všechno absolvoval, dostal nabídku na angažmá v cirkuse, který měl jet vystupovat do Maďarska: „Z petěrburské konzervatoře nastoupit do cirkusu se mi nechtělo, a tak jsem se z toho nějak vyvlíkl a potom následující dva roky jsem vystřídal asi dvacet kapel různě hrajících po zábavách, v barech, což mě nenaplňovalo. Tak jsem se rozhodl, že postavím svoji kapelu.“ S tou v roce 1982 vycestoval do USA, kde s přestávkami vystupoval do roku 1987. Všechno mu v té době usnadňovalo ruské občanství, a to včetně výslechů, které bylo nutné po návratu ze Západu podstupovat: „V Bartolomějské i na Cizinecké policii se se mnou bavili trochu jinak, a to na základě toho, že až do revoluce jsem měl červený ruský pas. Takže si na mě nemohli vyskakovat jako na občany Československé republiky. A  jednoho krásného dne mě nechali být. Byl jsem tehdy pozvaný do Bartolomějské na pohovor spojený s mojí předešlou cestou do Spojených států. A dostal jsem dotaz, jestli jsem se v zahraničí setkal s nějakými Čechy. Tak jsem odpověděl: ,Ano, každý den, každý týden.‘ Protože jsme hráli na turistických lodích ve Spojených státech, kde byla spousta Čechů imigrantů, kteří jezdili normálně na dovolenou. Já jsem tam měl svůj program s kapelou. A v Bartolomějské mi řekli: ,Pokud vám někdo dá nějakou literaturu, tak nám ji musíte přinést.‘ A na to jsem řekl, že můj otec, který je veterán války, mi radil, abych se nemíchal do žádných politických záležitostí. Na základě toho mě nechali být. To byla moje poslední návštěva.“

Pobyt v USA zcela přirozeně vedl k úvahám o emigraci, nakonec ale pamětník nechtěl, aby měla rodina problémy, a vždycky se vrátil. Dnes k tomu říká: „Nelituji ničeho, co jsem v životě udělal. Nenechám se zatáhnout do ničeho, co vyčerpává energii.“ Situaci v tehdejším Sovětském svazu přestal po svém odchodu sledovat, stýkal se jen s otcem v rámci termínů povolených návštěv. Bylo to i proto, že většina jeho blízkých přátel z mládí emigrovala. Okolo roku 1987 se Lev Rybalkin zapojil do českého showbyznysu. Přiznává, že opět díky sovětskému pasu neměl problémy, ale s lítostí sledoval, jak režim dusí jeho přátele. Situace se i pro něj stávala neúnosnou a v roce 1989 uvažoval o emigraci i s manželkou. Do toho však přišla sametová revoluce, která ho zastihla na několikaměsíčním zahraničním turné: „Já jsem revoluci sledoval v autobuse… Ale byla to neuvěřitelná euforie. Na Silvestra 1989 se mi podařilo přijet do Prahy a symbolicky zacinkat na Václaváku klíči.“ Přišlo období krásné náhlou svobodou, zároveň ale velmi náročné: „Hned po revoluci jsem začal koncertovat s velkou ikonou revoluce Martou Kubišovou a s ní jsem objel půl světa.“ Vystupoval i s dalšími zpěvačkami, jako Petrou Janů, Marií Rottrovou, Věrou Martinovou nebo Jitkou Zelenkovou. Dlouhodobě koncertoval po Evropě a znovu v Americe: „Člověk si musí najít jeden žánr, jednu věc, a v té může být opravdu dobrý. Musí si vybrat něco, pod co je ochoten se podepsat.“ Dnes chce svůj čas věnovat již jen tomu, co mu dává smysl; tím je pro něj stále hudba, ale i výtvarnictví a staré nástroje.

Kdo má strach, je snadno ovladatelný

Současnou napjatou politickou situaci a především válečný konflikt na Ukrajině vnímá i díky svým kořenům velmi intenzivně: „Každý národ má nějaké chyby, korupce existuje na celém světě, ale nikdo nemá právo zabíjet. Ve válce bojují vojáci, nikoli civilisté, nikdo nedal právo zabíjet civilisty.“ Ve svých postojích má tedy jasno: „Ti, kteří to mají nastaveno opačně, mě nezajímají, mám svůj názor a podporuju lidi, kteří se jako já podílejí na pomoci pro Ukrajinu.“ Zároveň si uvědomuje, že naděje na skutečnou změnu je v nedohlednu: „To, co je zaryto v ruské mentalitě, se nedá změnit teď, nejde to. I když se změní systém, změna mentality potřebuje několik generací, aby lidé zapomněli na strach. Strach je zarytý ve většině ruského národa.“ Jeho přání do budoucna je pak jasné: „Přeji si, aby byli lidé v dnešní době rozumní a aby si nedělali naschvály. Aby si vážili jeden druhého a nevyvolávali strach. Strach je to nejhorší ve společnosti. Strach a hlad rodí zlo. Člověk, který má strach, je snadno ovladatelný. Mé přání je, aby lidé nepropadali strachu a dívali se na všechno, co se děje, rozumně. Aby nevěřili lžím a zvolili si správnou cestu, kterou si každý musí určit sám.“