Lev Rybalkin

„Na vlastní oči jsem viděl území táborů pro lidi, kteří mysleli jinak, kteří byli proti režimu. A speciálně v jednom městě byla taková možnost, že v rámci nějakého výletu jsme jeli na takové menší lodičce přes vodu. Na druhé straně byla vyloženě tzv. zóna. Sedm ostnatých drátů. Mohli jsme zůstat a koukat se na hlídače, co chodili se psy, stáli jsme v přístavu a nemohli z lodi ven. Ale viděl jsem na vlastní oči sedm ostnatých drátů. A v té době, říkalo se, že i kdyby někdo překonal těch sedm drátů, tak tu řeku, těch řekněme sto, sto padesát metrů šířku, by nepřeplaval, protože by v tom zmrznul. Když mluvíme o těch táborech, tak na vlastní oči jsem viděl v roce 1973, když jsme se vraceli denně z koncertů v noci, viděl jsem obrovské světelné ploty těch táborů. A oko nevidělo na konec těch světel. Takže všechno, co psal Solženicyn, v podstatě v nějaké míře jsem viděl na vlastní oči.“

„Začátek byl úplně takový skoro komický, protože já jsem skoro ani nemluvil česky. A pro to, abych tady mohl účinkovat, tak byly takzvaný kvalifikační zkoušky, který pořádal Pragokoncert. A já jsem tam přišel, akorát jsem pozdravil. A tam se to skládalo ze tří dílů. Nejdřív jsem musel zahrát, potom jsem měl takovou jako teoretickou zkoušku a třetí byl takový pohovor. Zahrál jsem, tam není potřeba mluvit. Když zjistili, že jako tu teorii umím, protože mi dali kus papíru a tam nějaký věci, to jsou daný jako v muzice, jsem tam vypsal. A když došlo na ten pohovor, tak jsem říkal, že… když se mě ptali, co to je Národní shromáždění, tak jsem jim říkal, ať se zeptaj mojí ženy, která seděla vedle tý komise.“

„Obrovská euforie to byla, protože my jsme vlastně odjížděli těsně, než to tady vypuklo. Jsme odjeli v říjnu a měli jsme to turné do konce ledna po celé Evropě s Broadway show. Bylo nás asi třicet pět nebo třicet šest lidí – kapela, zpěváci z Ameriky, UNO, taková známá taneční skupina, která začínala, tak jezdila taky s náma. A víceméně jsme to prožívali tím, že když jsme měli nějakej... občas jsme měli volný den, tak jsme si půjčili auto, přijeli jsme do Prahy a šli jsme symbolicky zamávat těma klíčkama na Václavák.“

„A jednoho krásnýho dne přišli kluci, že se jede na turné, a já jsem vlastně odjel na turné na začátku třetího ročníku a už jsem se tam na tu školu nevrátil. Začal jsem prostě ten svůj uměleckej život, jako po cestách. Takže moje první taková velká cesta byla daleko na východ, až na Sachalin, což je nějakejch třináct tisíc kilometrů od města, kde jsem se nacházel. Tam jsem strávil asi tři čtvrtě roku v té největší zimě, která se dá představit. Celej ten kraj, ten východ, Sibiř a Rusko. A tím, když jsem se už vrátil, tak už škola mě nějak... jsem ji odložil na vedlejší kolej a už jsem se dal na tu dráhu koncertní.“