„Dnes žijeme v období Palachova padesátého výročí. Když dnes vidím ty ohromné oslavy, tisíce svíček a zástupy v Praze přenášené televizí, tak neříkám: ‚Kde jste byli?‘ Ale: ‚Kde jsme byli, když se ten Palach upálil?‘ To jsme většinou [mlčeli]… Vím, že byl pohřební průvod, protože tomu nemohli zabránit… Ale teď se všichni vystrkujete. Teď je snad celá Praha vzbouřená kvůli Palachovi. Tenkrát byl relativně klid. Tenkrát nevzplála ani pochodeň dvě, tři ani čtyři a ani žádná stávka nebyla ani nic. A na tom jsem se tím svým ne-hrdinstvím podílel taky.“
„Když naše představitele odvezli do Moskvy, tak jejich návrat byl strašný. A také jsem podlehl davu – litovali jsme je, ale oni vlastně zradili. Ukázali se vlastně jako slaboši. Jedině ten Kriegel se ukázal jako chlap, ale na toho se taky zapomíná. Běžte na ulici a zeptejte se kohokoliv, zeptejte se: ‚Kdo to byl Kriegel?‘ Tak bude vzpomínat... Někteří snad by si na něj vzpomněli. A nastalo to samé. Po plátku, salámovým způsobem byla uplatňována normalizace.“
„Manželka chodila do práce a starala se o mne a já se staral o to, abych vynikal v práci. My jsme bohužel rodina, která je tímto způsobem posedlá. Maminka měla na internátě bufet. Bufetů tam bylo hodně. A maminka musela být vždycky vyhodnocena jako nejlepší. Jinak by to nepřežila. A co já vám mám říct, ukážu vám i doklady, téměř dvacet let jsem byl ředitelem pobočky banky. Těžko jsem přenesl přes srdce, když některý rok nebyla naše pobočka vyhodnocena jako nejlepší v republice. Není to dobrý postoj, nemohu to nikomu doporučit.“
„U nás na Zálešné se ještě bojovalo. My se ale proplížili na náměstí. Tam už hrála muzika a chodilo se s československými vlajkami a jásalo se. Ale u nás, kde jsme bydleli, tam se ještě bojovalo. Tak jsme chodili a rodičům doma ve sklepě vykládali: na náměstí už je svoboda a ruští vojáci. Pořád se potom říkalo, že nás osvobodili hlavně Rumuni. Mají tady i hroby, ale my jsme viděli vojáky [Rusy]. A když potom ruské vojsko obsadilo celý Zlín, tak i k nám do bytu, do domácnosti, jsme zvali vojáky a byli to Rusi. Nebyli to Rumuni, přestože asi jiné části města osvobozovali Rumuni, ale my když jsme je pozvali, tak to byli Rusi. A i když už byl Zlín osvobozený, tak se pořád střílelo [na Němce] do kopců. A my jsme u těch houfnic byli a snažili jsme se jim podávat náboje. Tak taková to asi byla fronta.“
Zdeněk Rybka se narodil 7. června 1927 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. Jeho otec byl ruským legionářem, sokolem a celý život pracoval ve státní správě. Matka byla zaměstnána v Baťových prodejnách obuvi a později v tehdejším Gottwaldově provozovala bufet. V Mukačevu strávil první roky života. Do základní školy a gymnázia pak chodil po otcově přeložení ve slovenských Bojnicích. V době vzestupu nacionalizmu a těsně před vyhlášením fašistického Slovenského státu s rodiči uprchli zpět na Moravu. Ve Zlíně vychodil Masarykovu pokusnou měšťanskou školu a stal se Baťovým mladým mužem. Vyučil se ševcem a na gymnáziu si doplnil maturitu.Roku 1946 se zúčastnil akce Mládež pomáhá pohraničí – šlo o výpomoc s hospodařením na statcích německého obyvatelstva předtím, než byli zařazeni do odsunu.Krátce se věnoval studiu historie na brněnské filosofické fakultě Masarykovy univerzity. Po vojenské službě ( 1948-1950) v Holešově a Libavé nastoupil do Hospodářské záložny, později Spořitelny a nakonec se stal ředitelem pobočky Státní banky československé (SBČS) v tehdejším Gottwaldově.
Ve své funkci setrval sedmnáct let a na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě obhájil roku 1967 svou vědeckou kandidaturu. Je autorem publikací věnujících se systému řízení v Baťových podnicích. Byl členem výboru klubu Absolventů baťovy školy práce (ABŠ). Žil ve Zlíně. Zemřel v říjnu 2022.
