Eva Rybová

„Život v naší rodině se po únoru 1948 změnil hodně, protože nám komunisti zavřeli krám a tatínkovi živnost, protože byl pro ně vykořisťovatel. V životě neměl zaměstnance, měl čtyři děti, byl v nájmu, neměl vlastní dílnu ani krám, vše půjčené. Musel z krámu odejít a naši maminku to hrozně zničilo psychicky. Hlavně tím, že tatínek pocházel vyloženě z komunistické dělnické rodiny – byl ze sedmi dětí, jeho tatínek byl vozka u koní a maminka dělala na poli – že se k němu takhle zachovali. Všichni ti hoši se vypracovali a vyučili. A když se konečně zmohli na vlastní krám a děti byly odrostlé, no nebyly, byly pětileté, tak to komunisti sebrali. Nemohla se s tím smířit, takže život u nás se skládal z toho, že maminka neustále nadávala na komunisty, to jsme furt slyšeli.“

„Utečenci se stěhovali s vozy, jeli od Rváčova na náměstí a pak dál na Novou Ves a Novou Paku atd. Údajně měl někdo z jednoho vozu vystřelit na přihlížející lidi na chodnících. Bylo to na Smetanově ulici, jeli do Rváčova do města. My jsme se tam taky nachomýtli. A najednou někdo křičel: ‚Všichni se schovejte!‘ Zalezli jsme za hromady škváry, které ležely při cestě, a přijel tam autem [poručík] Kozlov a začal střílet do lidí, co jeli ve vozech. Údajně proto, že někdo vystřelil na lidi na chodníku.“ „A vy osobně jste před tím z vozu žádný výstřel neslyšela?“ „Ne, muselo se to stát někde výš. My stáli na rohu, co je dnes hospoda Babylon, protože jsme šli ke Kalcovce, a tohle se muselo stát výš u parku, kde je park ve Smetanově ulici. Údajně tam někdo vystřelil, to nevím. Ale viděla jsem, jak Kozlov vzal automat a střílel do celé ulice, jak směrem k náměstí, tak nahoru. To jsme viděli.“