Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Rybová (* 1931)

• narodila se 6. dubna 1931 v Lomnici nad Popelkou

• na konci druhé světové války zažila ve svém rodišti masakr německých civilistů

• jejímu otci komunisti v roce 1948 sebrali řeznictví, rodinu považovali za vykořisťovatele

• celý život pracovala jako vychovatelka

• její manžel Josef Kuhn se i po oslepnutí věnoval horolezectví a lyžování

• společně propagovali sport pro nevidomé, účastnili se lyžařských mistrovství světa pro nevidomé v západní Evropě

• režisér Jan Špáta o nich natočil dokumentární film Svítí slunce?

• manžel v roce 1978 zemřel, později přišla i o syna, který podlehl rakovině

• za svého druhého muže si vzala skláře Jiřího Rybu

• v roce 2023 žila v Lomnici nad Popelkou

Rodina Evy Rybové zažívala těžké chvíle, když jejímu otci sebrali komunisti v roce 1948 řeznictví a označili ho za vykořisťovatele. Tato nálepka se nesla i s pamětnicí a hrozilo, že kvůli ní nebude moci dělat práci vychovatelky, ale nakonec si dokázala prosadit svou. Mnohem těžší životní zkoušky ji však čekaly v osobním životě, protože její první muž Josef Kuhn oslepl a její syn bojoval s rakovinou. Navzdory těmto těžkostem dokázali žít naplno a dokonce o nich vznikl film.

Křičeli, ať se schováme za hromadu škváry

Pamětnice Eva Rybová se narodila 6. dubna 1931 v Lomnici nad Popelkou. Její otec Jan Sahánek zde na náměstí vedl řeznictví, kde pracoval se svojí ženou. Od mala se zapojovaly také jejich děti a celá rodina vyrážela pravidelně s řeznickým stánkem prodávat na místní koupaliště.

V době druhé světové války Eva Rybová už chodila na dívčí školu. „Mám vzpomínku na to, jak jsme chodily provokovat německé kluky z Hitlerjugend a zpívaly jim české písničky. Nebo když museli pochodovat, snažili jsme se mezi ně vjet na kolech a dělat kraviny. Strážníci nám chodili vyhrožovat, že to rodiče odnesou, ale naštěstí se nic nestalo,“ vypráví pamětnice.

Nejdramatičtější události probíhaly v Lomnici nad Popelkou v samotném závěru války. Nejprve nacisti zastřelili místní občany, kteří se zapojili do odboje. Po osvobození města českými a sovětskými partyzány naopak došlo k popravám esesmanů a kolaborantů. A 10. května 1945 se strhla přestřelka v dnešní Smetanově ulici, při níž zahynulo sedm německých civilistů. Pamětnice byla u toho.

„Utečenci odcházeli směrem na Novou Paku a údajně měl někdo z jejich vozů vystřelit na přihlížející lidi na chodníku. Já jsem žádný výstřel neslyšela, stáli jsme dole na rohu u hospody Babylon, muselo se to stát nahoře u parku. Někdo pak zakřičel, ať se schováme za hromady škváry při cestě, přijel tam velitel sovětských partyzánů Kozlov a začal střílet do lidí ve vozech,“ vzpomíná Eva Rybová.

Řeznictví se muselo zavřít

Válka ani její krvavý závěr podle pamětnice život její rodiny nijak výrazně nezasáhly. To se stalo až po komunistickém převratu v únoru 1948. Otce jako živnostníka totiž komunisti označili za vykořisťovatele, své řeznictví musel zavřít a šel pracovat do továrny.

„Označili ho za vykořisťovatele, přitom nikdy žádné zaměstnance neměl, dílnu i krám měl půjčené, všechno si zajišťoval sám. A navíc táta pocházel vyloženě z dělnické rodiny. Maminka se s tím nemohla smířit, duševně trpěla, zůstala doma bez práce a teprve po čase prodávala v mlékárně, kde musela dřít až do svých 76 let, protože jí nezapočítali léta, kdy pracovala v řeznictví,“ přibližuje Eva Rybová.

Komplikaci v profesním životě to zpočátku přineslo i jí. Přestože měla kvalifikaci pracovat ve zdravotnictví nebo s dětmi, což si přála nejvíce, poslali ji komunističtí úředníci zprvu do tírny lnu. Eva Rybová se ale proti tomu vzepřela a vynutila si místo v šicí dílně, která později přešla pod podnik Technolen.

„Ve fabrice museli zřídit útulek pro děti, aby bylo postaráno o děti žen, které tam pracovaly. Přihlásila jsem se, schválili mi to, prošla jsem tříměsíčním kurzem, zařídili jsme v Dolním Bousově v továrním areálu útulek a už jsem náhle nebyla vykořisťovatelka,“ vzpomíná.

Oslepnutí manžela nezastavilo

V Technolenu pracovala pamětnice až do svatby v roce 1951. Svého prvního muže Josefa Kuhna potkala už o pár let dříve ve skautu, pohybovali se ve stejném okruhu přátel a věnovali se aktivně lyžování a horolezectví, které bylo v oblasti Českého ráje a Podkrkonoší populární.

Jejich společný život výrazně ovlivnilo zrakové onemocnění Josefa Kuhna. „Roky byly střídavé, chodil po vyšetřeních a doktorech, kteří mu nedávali perspektivu. Sháněl si různá zaměstnání, která by mohl dělat, až oslepne. Ale naštěstí jsme se nikdy neodklonili od dobré společnosti kamarádů, kteří ho brali jako zdravého člověka. Musela jsem mu pomáhat, ale nepřipadalo mi to díky tomu tak náročné,“ přiznává Eva Rybová.

Navzdory skutečnosti, že v roce 1968 nakonec její muž zcela oslepl, nepřestal se věnovat tomu, co ho bavilo. Se svými přáteli dále lezl po skalách v Českém ráji, kde také pracoval jako sportovní referent a provázel turisty. O jeho aktivitách se díky článku v novinách dozvěděl i režisér Jan Špáta a rozhodl se o Josefu Kuhnovi i jeho manželce natočit dokument s názvem Svítí slunce?

„Manžel chtěl být neustále v pohybu a chtěl dále i lyžovat. Sehnali jsme si od Tesly levné vysílačky a zkoušeli lyžovat s nimi. Poté jsme v Lomnici pořádali i kurzy lyžování pro nevidomé,“ líčí pamětnice. Ona i její muž se stali průkopníky tuzemského sportu pro nevidomé. Během 70. let se Josef Kuhn vícekrát účastnil lyžařského mistrovství světa pro nevidomé v západoevropských zemích.

V těžkých chvílích pomohli přátelé

V té době pamětnici přinesl osud další břemeno, když jejímu dvacetiletému synovi Petrovi diagnostikovali nádorové onemocnění mozku. Chystal se tehdy zrovna ke studiu vysoké školy. „Doktoři mu při vyšetření řekli: jsi holt Kuhn. Jeho strýc měl tu samou chorobu, ale nevěděli jsme, že je to dědičné. Dvacet let jsme žili v domnění, že nemoc nebude mít.“ 

Přestože musel téměř každé dva roky podstupovat náročné operace, snažil se po vzoru svého otce i Petr Kuhn vést plnohodnotný život, sportoval a založil vlastní rodinu. Postupně se ale jeho stav zhoršoval a pamětnice se o něj musela starat. V roce 1978 navíc její manžel zemřel. 

V těžkých chvílích jí pomáhala mnohá přátelství z horolezeckých a lyžařských kruhů, která i díky svému zesnulému muži získala. Kontakt dále udržovala například i s dokumentaristou Janem Špátou.

Politika nás nerozdělila

Právě on jí o pár let později, když dennodenně dojížděla za prací do Semil autobusem, poradil, aby si cestu krátila tím, že se zaměří na některého z cestujících a bude ho pozorovat.

„Byl tam jeden pán, který se s nikým nebavil a jenom si četl noviny. Jednou jsme jeli sami v autobuse a promluvil na mě, pak jsme se postupně sbližovali,“ popisuje Eva Rybová, jak poznala svého druhého manžela Jiřího Rybu.

Ten se živil jako sklář, po dlouholeté spolupráci se sklářským výtvarníkem Janem Černým, který ho ovlivnil i myšlenkově, vstoupil v 70. letech do KSČ. Pamětnice měla sice s komunisty zcela odlišnou zkušenost, ale s manželem si rozuměli natolik, že politika jejich vzájemný vztah nikdy neovlivnila. Když se později Jiří Ryba stal úspěšným sklářem, cestovali spolu po celém světě.

Poté, co zažila mnohé dějinné zvraty a překonala dvě velké rodinné tragédie, dokázala Eva Rybová nalézt znovu štěstí a nový životní směr.