„Ve vesnicích jsme potkávali spoustu Čechů, kteří se zrovna dozvěděli, že to tam Němci budou obsazovat. Druhý den v poledne už tam měli být! Kdo měl koně nebo voly, tak ten mohl alespoň něco naložit na vůz a jet. Ale co ty ostatní! V jednom statku u Český Lípy nás prosili: ‚Pomožte nám naložit to prase! Přece jim to tady nenecháme!‘ Tak jsme jim pomohli. Ale oni tam měli ještě spousty králíků. ‚Vojáci, vemte si je! Co my s nima?,‘ říkali. Narychlo jsme je zabili, nebyl čas. Pak jsme je měli v Nymburce pečený. Ale spousta lidí tam musela nechat skoro všecko.“
„Řezník Horáček byl fašista už před válkou. Jednou jsem šel jako malej kluk do školy a potkal jsem tesaře od nás z Bernartic, Pepíka Osláře. Ptá se mě: ‚Kam jdeš, Pepíku?‘ – ‚Jdu si koupit dva buřty k svačině.‘ On povídá: ‚Až tam vejdeš, tak řekni: Ať žije Gajda! Dostaneš je zadarmo.‘ Tak jsem tam přišel a křik’ jsem: ‚Ať žije Gajda!‘ Starej Horáček se otočil a říká: ‚Pocem, kluku! Čí seš?‘ Povídám: ‚Rývů z Bernartic.‘ Takhle držel nůž a povídá: ‚Gajda, Gajda, Gajda, Gajda…‘ a uřízl velký kus salámu a dal mi ho zadarmo. To se stalo, ještě když jsem chodil do školy! Už tenkrát to byl takovej fašista!“
„To jsme hráli proti Spartě, protože poručík si vzpomněl, že tam má nějaký známý. Tak je pozval. Hrál jsem útočníka a obránce Sparty Jarda Burgr mě v chumlu u branky nakopl do kolena. On byl ostrej, vždycky do toho vlít’ a bral merunu i s nohama. No samozřejmě, měl jsem výron, tak mě odvezli na dvoukoláku do nemocnice. Primář Krondl se ptal: ‚Co jsi dělal?‘ Odpověděl jsem, že jsme hráli fotbal, a on se smál, že si prý máme v neděli radši lehnout. Zápas jsme prohráli a já byl dva měsíce v nemocnici. A to nás ještě šetřili, oni byli dobrý.“
„Já jsem měl v družstvu metrák rejže, která se ale nesměla prodat. Musela být vedena jako rezerva. A najednou jsem dostal přípis z okresu, abych všechnu tu rýži poslal do Zruče nad Sázavou Hitlerjugend. A já jsem si řekl: ‚Tak naše děti rejži nedostanou, a ty hajzlové německý jo? Tak to vám teda nedám!‘ Tak jsem to risknul. Poprosil jsem správce o dva metráky ječmene na kroupy. Pak nám ve mlýně udělali z ječmene kroupy velký jako rejže. Pytle s rýží byly zapečetěný olověnou plombou, tak jsem je otočil a dno jsem opatrně rozpletl. A pak jsme vyměnili rýži za kroupy a zase jsme to zašili. Druhý den už jely ty kroupy do Zruče. A představte si, že se dokonce ani nic nestalo! Já jsem měl takovej strach, že jsem spal při otevřeným okně a furt jsem pozoroval, kdy pro mě přijedou. A ono nic! Dokonce jsem si schoval malou pistolku do sádrovýho jelena, kdyby náhodou bylo zle.“
„Věřili jsme, že Němci neprojdou. Že naše opevnění je prostě dobrý. My jsme chtěli bojovat, ale velmoci nás zradily, nechaly nás ve štychu! A najednou přišel rozkaz k ústupu. To bylo strašný. My jsme to tam nechtěli opustit. Ale museli jsme... Přijel četař a říkal mi: ‚Pepíku, nedá se nic dělat. Ústup. Je rozhodnuto. Budou zabírat.‘ “
„V Leopoldově jsme vyráběli čerpací dieselové motory určené pro vývoz do Turecka. Napsali jsme petici pro OSN. Bylo to napsáno anglicky, francouzsky, španělsky a v několika dalších jazycích. Měli jsme na to lidi – mezi vězni byli profesoři, doktoři a tak dále. Dávali jsme to ke strojům, než se zabednily a zabalily do igelitu. Za dva měsíce už hlásila Svobodná Evropa, co se děje v Leopoldově.“
Josef Rýva se narodil 17. března 1914 v Bernarticích v okrese Ledeč nad Sázavou. Jeho otec byl vyučeným zedníkem. Z první světové války se vrátil v roce 1918 s podlomeným zdravím, do konce života trpěl těžkým revmatismem. Josef se vyučil obchodním příručím u židovského obchodníka Grüna v Křivsoudově u Vlašimi. Později pracoval také jako závozník uhlí v Kostelci nad Labem, ve velkovýrobně lihovin firmy Vodňanský v Milevsku u Tábora nebo u firmy Herold v Krči v Praze.
Na vojnu byl odveden až v roce 1936. Byl přijat do poddůstojnické školy v Terezíně, kterou ukončil po šesti měsících jako svobodník 42. pěšího pluku. Pohnuté dny v září 1938 trávil se svou jednotkou v pohraničním prostoru Křížový buk, kde zajišťoval křižovatku mezi Krásnou Lípou a Dolní a Horní Chřibskou. Od roku 1940 vedl družstevní obchod v Dolních Kralovicích. V období protektorátu se zapojil do činnosti odbojové skupiny Želivka (později přejmenována na Jan Kozina). Hlavní náplní činnosti skupiny bylo varování obyvatel před německými hospodářskými kontrolami, stavba bunkrů, ukrývání uprchlých zajatců a ruských parašutistů a podobně. Dvacátého sedmého ledna 1945 byla skupina gestapem zdecimována, činnost obnovila až 15. dubna 1945.
Po válce se pamětník s rodinou přestěhoval do Litoměřic, kde vedl obchod s potravinami. Již 20. října 1949 byl zatčen za protistátní činnost a obchod mu byl zkonfiskován. Byl zařazen do procesu, který přímo navazoval na tzv. Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice v čele s Miladou Horákovou. Byl odsouzen na 22 let těžkého žaláře, z čehož si odseděl polovinu. Postupně byl vězněn v Litoměřicích, Kartouzech, na Borech, v Mostě, v Ruzyni, v Příbrami a v Leopoldově. Na konci šedesátých let pracoval Josef Rýva v německém Stuttgartu. Krátce spolupracoval jako informátor s Rádiem Svobodná Evropa. Jen díky velkému štěstí se nedostal znovu za mříže. Do důchodu odešel v roce 1974.
