Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Rýznarová (* 1936)

• narodila se 8. října 1936 v Horních Studénkách u Štítů

• tatínek byl krejčí, maminka pracovala na poli a starala se o svých devět dětí

• otec byl za druhé války v Německu na práci

• po smrti matky v roce 1948 převzaly starost o děti dvě sestry

• otec šel pracovat do papíren Olšany

• kvůli praktikované víře nesměla jít studovat zdravotnickou školu

• vyučila se tkadlenou

• v roce 1954 se vdala za Dušana Šiffela

• pracovala v Orbanu Červená Voda

• později se rekvalifikovala na prodavačku a od roku 1978 prodávala potraviny

• syn se stal knězem

• po rozvodu se vdala podruhé za Oldřicha Rýznara

• v roce 1993 se přestěhovali z Králík do Těchonína

• po smrti druhého manžela bydlela u syna v Hradci Králové

• v roce 2021 žila v Domově důchodců v Červené Vodě

Helena Rýznarová vyrostla z chudých poměrů jedenáctičlenné rodiny v Horních Studénkách na pomezí podhůří Orlických hor a Hrubého Jeseníku. Od svého otce slyšela vyprávění o krutostech, které zažil jako zajatec v Rusku za první světové války. Nedostatek potravy pro zajatce tam vyřešili na Leninův pokyn tím, že polovinu z nich zastřelili.

Pamětnice sama po druhé světové válce zažila  rozporuplné chování sovětských osvoboditelů. Když pak otec v 50. letech psal pravdu o poměrech v zemi, kterou jim dávali za vzor, Helena se obávala následků a jeho dopisy potají házela do řeky.

Otec v ruském zajetí

Helena Rýznarová se narodila 8. října 1936 v Horních Studénkách u městečka Štíty. Tam také rodina s devíti dětmi žila. Otec Josef Rýznar (1883-1962) byl mistr krejčí, matka Marie, rozená Joklíková (1901-1948),

měla na starost děti a k tomu chodila pracovat na pole. Otec na pole nechodil, protože pracoval v krejčovské dílně. Doma měli malé hospodářství, které živilo celou rodinu: krávu, králíky, slepice, husy, kachny, pěstovali žito, jetel, zeleninu, brambory.

A právě pokrmy z brambor nejvíc jedli, maso měli jen v neděli. Až do roku 1943 s nimi žila babička – otcova maminka, která pomáhala Marii s dětmi. Helena Rýznarová uvedla, že dřív se před dětmi nic netajilo, takže od malička se setkávali se smrtí. Když člověk doma zemřel, byl ještě tři dny v místnosti. Třetí den byl pohřeb, na kterém se obvykle sešli lidé z celé vesnice. 

Otec se vyučil krejčím v Šumperku a pak jel do Vídně, kde strávil sedm let v českém cechu. Byla to prý nejkrásnější doba v jeho životě. Se začátkem první světové války ho však povolali na vojnu a dostal se do Ruska. Prožil tam čtyři roky, z toho tři strávil jako zajatec v pracovním táboře na Sibiři.

Pamětnice vzpomínala na vyprávění svého otce: „Děly se tam hrůzy. Za to, že někdo sbíral klásky na poli, postříleli třeba celou rodinu. Když přijel Lenin k nim do tábora, bylo jich tam 1500. Velitelé tábora se ho ptali, co mají dělat, když nemůžou ty zajatce uživit. A on prý dělal křížky na noviny. Z toho pochopili, že je mají postřílet. Tak museli zajatci vykopat obrovskou jámu, pak si stoupli do řady kolem ní a každého druhého zastřelili. Tatínek měl zrovna štěstí. Vždycky pak říkával, že Lenin byl krvavý vrah, a když nám dávali později Rusy za vzor, říkal, že jsou sto let za námi.“

Když se Josef Rýznar vrátil z války, bylo mu šestatřicet let. V roce 1919 se oženil s osmnáctiletou Marií. První dítě, dcera Jiřina, se narodilo v roce 1922, v roce 1924 Marie, 1925 Václav, 1927 Cyril, 1929 Vratislav, 1933 Ludmila, 1935 Alois, 1936 Helena a v roce 1941 Zdislava.

Každé pondělí prala maminka v neckách na valše prádlo. Děti si drobnější prádlo musely přeprat samy a musely také doma pomáhat: zametat dvůr, hlídat drůbež, po žních sbírat klásky na poli, vynášet brambory, na jaře je pomáhat sázet, na podzim vykopávat, sušit seno, plít plevel na zeleninové zahrádce, přivážet na vozíku šišky nebo větve z lesa.

Na vesnici se udržovaly lidové zvyky

Helena Rýznarová popsala ve svým pamětech proces pečení chleba, jehož vůni nikdy nezapomene. “Maminka snesla z půdy velkou díž. Den předem do ní nasypala mouku, aby se ohřála. Druhý den zadělala těsto, s kopistkou chodila kolem díže a míchala ho. Musela to být velká námaha. Když těsto vykynulo, vyválela čtyři velké bochníky, které se musely dvakrát převálet. Pak je dala do slaměnek, nechala vykynout a nakonec se zavezly na trakaři k pekařovi upéct. Bylo to do kopce. Těsto bylo těžké, bochníky byly až pětikilové. Vždy je přikryla ubrusem, který byl jen pro tento účel. K večeru se jelo pro upečený chléb.”

Přestože doba nebyla radostná, lidé museli žít a radost v životě si najít. Na vesnicích vládla mezi obyvateli daleko větší pospolitost. Lidé o sobě vzájemně věděli a pomáhali si. Společně se setkávali, slavili svátky a udržovali lidové zvyky. Helena Rýznarová vyprávěla o masopustu: „Každý rok byly v Horních Studénkách na masopust trhy. Na sále se odehrávala veselice. Z každé chalupy musel někdo přijít aspoň na chvíli na sál, jinak mu do rána zamalovali okna vápnem. Byla tam spousta masek. Nakonec se na Popeleční středu zakopala basa na znamení, že je konec veselí, a začala doba půstu. Po třech dnech se přestalo tančit a hrát.“

Podobně bujaře probíhaly také Velikonoce, kdy chlapci a muži chodili vyšlehat dívky a ženy, aby byly zdravé po celý příští rok. Vánoce byly prosté, jak vzpomínala pamětnice: „Dostali jsme pod stromeček pomeranč nebo sešit do školy. Maminka napekla linecké cukroví, které zavěsila spolu s jablíčky na stromeček.“

Děti ošetřoval německý lékař

V říjnu 1938 připadly Horní Studénky a okolí do Sudet. Otec Josef musel jít pracovat na čtyři roky do Německa na výstavbu autostrád a úpravu řek. Ve svých psaných vzpomínkách Helena Rýznarová uvedla, že se tam seznámil s Němcem, který měl jednu dcerku. Když tatínek přiznal, že má doma devět dětí a že žádné hračky nemají, tento pán jim poslal plnou bednu hraček.  

V roce 1942 šla Helena do první třídy. Nejprve do Horních Studének, do měšťanky docházela denně do čtyři kilometry vzdálených Štítů, tehdy Šilperka. Pamětnice uvedla, že ve Štítech potkávala Němce, ale nikdo z nich českým dětem neubližoval. „Němečtí vojáci nám dávali sušenky a byli na nás hodní. Horší byli po válce Rusové - kradli a ženy se před nimi musely ukrývat. Dvě sestry byly schované v chlévě pod žlabem, aby je nenašli. Tatínkovi sebrali dvě stříbrné hůlčičky, které si přivezl z Vídně.“

Dále připomněla německého lékaře ze Štítů, který ji ošetřoval v době nemoci. „Ten nehleděl na to, kdo je Čech a kdo Němec. Já měla spálu a on řekl mamince, že do rána nebudu. Ráno se na mě přišel podívat, i když ho nikdo nevolal. Přijel na kole,“ tvrdí pamětnice.

Německý lékař stejně jako drtivá většina původních německých obyvatel po válce musela do odsunu. „Pak je všechny vyhnali. Jedna paní si hodila z půdy z vikýře dolů věci, které si vezme s sebou, a noví osídlenci, kteří už tam bydleli v jejich domě, jí všechno sebrali,“ vzpomínala.

Po válce dostali od americké UNRRA v rámci poválečné pomoci auto s plachtou, které vozilo děti do školy až do roku 1950, kdy začaly jezdit autobusy.

Jako věřící mohla být jen tkadlenou

V roce 1948 prožila rodina Rýznarova velkou tragédii, protože jim zemřela maminka. Bylo jí teprve 47 let. Pětašedesátiletý otec bral důchod 270 korun. „Tatínek už zůstal sám a odešel pracovat do papíren v Olšanech, aby nás uživil. O děti se staraly sestry Jiřina a Marie. Žili jsme chudě.“

Rýznarovi byli věřící a nic na tom nehodlali měnit, ani když po válce převzali moc komunisté. Helena vyšla z měšťanky v roce 1951. „Komunisti nám dělali potíže stále. My děti jsme se ani jeden nedostal na školu, všichni jsme museli do učení. Já měla ve škole samé jedničky. Chtěla jsem jít na zdravotní školu, ale nedostala jsem se, protože jsme byli věřící rodina. Mrzelo mě to. Tak jsem se šla učit do Semil do dvouletého textilního učiliště a dělala jsem dvacet let v Orbanu (později Perla) Červená Voda tkadlenu,“ popisovala pamětnice.

V padesátých letech měli Rýznarovi strach, aby jim tatínka nezavřeli. Protože znal situaci v Sovětském svazu, psal na různé instituce a do rozhlasu, když jim dávali tuto zemi za vzor. Popisoval trýznění lidí, bídu a hlad obyčejných lidí, kterou tam zažil během svého válečného zajetí. Helena Rýznarová ve svých psaných vzpomínkách uvádí, že tatínkovi vyhrožovali vazbou, ke které nedošlo proto, protože už byl starý. Děti ale měly strach o tatínka i o sebe – v případě otcova uvěznění by mohly skončit v dětském domově. Otcovy dopisy, které měla Helena hodit do poštovní schránky ve Štítech, proto vždy roztrhala na kousky a hodila do řeky. Tatínkovi pak tvrdila, že je odeslala.

V roce 1954 se Helena Rýznarová vdala za Dušana Šiffela (1934 - 1993) a bydleli v Králíkách. Manžel pracoval jako elektrikář, v letech 1954 se narodil syn Miloslav a 1958 dcera Helena. Po rozvodu v roce 1974 se vdala podruhé za Oldřicha Rýznara (1921-2010), který měl shodou okolností stejné příjmení.

Když se o dům v Králíkách přihlásil v restituci původní majitel, odstěhovali se v roce 1993 do vojenských bytů v Těchoníně. Na svého druhého manžela vzpomínala pamětnice jako na hodného čestného člověka. Prožili spolu třicet tři let. Oldřich Rýznar byl voják z povolání.

Za normalizace údajně proklel Brežněva, a proto ho jako důstojníka z armády vyhodili. Po roce 1989 byl však rehabilitován a dostal hodnost plukovníka. Když v roce 2010 Oldřich Rýznar zemřel, odešla Helena ke svému synovi na faru v Hradci Králové-Pouchově, kde byla až do jeho smrti v roce 2021. Pak se odstěhovala do Domova pro seniory sv. Zdislavy v Červené Vodě.

Víra komunisty provokovala, a tak se mstili

Helena Rýznarová vylíčila potíže, které měli jako věřící rodina: „Když syn končil základní školu, pozval si mě ředitel do školy a tam mi řekl, ať nepočítám s tím, že se dostane někam na školu. Syn se tedy musel vyučit prodavačem v Červené Vodě a v Lichkově. Pak si udělal maturitu na ekonomické škole v Chocni.“ 

Když sloužil na vojně, napsal jednou v dopise své matce, že se chce stát knězem. V roce 1976 tedy odešel studovat do Litoměřic na teologickou fakultu. Na fakultě ho jednou vyslýchala Státní bezpečnost, když mu kamarád z Polska dovezl náboženské knížky vydané v Římě. Také v Králíkách ho prý sledovali tři lidé. Po vysvěcení na kněze měl v roce 1981 v Králíkách první kněžskou bohoslužbu, znepříjemňovanou StB, jak vyprávěla pamětnice: „Na primici přišla spousta lidí. Komunisté zakázali vjezd motorových vozidel na náměstí a zapisovali všechna čísla aut a autobusů. V kostele přímo při primici vypnuli elektriku. Nesměli jsme mít v restauraci oběd, nesměli jsme v hotelu ubytovat hosty. Byla to těžká doba.“

Také dcera měla ve škole potíže. „Když končila střední školu, zavolal si mě ředitel a říkal mi, že se zasadí o to, aby se nedostala na vysokou školu. Mohl prý dostat pochvalu, že má celou školu ateistickou, ale dcera a ještě jedna dívka mu to pokazily. Dělala dvakrát úspěšně zkoušky, ale ani jednou ji nevzali, dodala pamětnice.“ Vzdělání tedy dohnala, až když se vdala a přestěhovala do Prahy.

Od roku 1978 až do důchodu v roce 1995 prodávala Helena Rýznarová potraviny v Prostřední Lipce, realitu komunistických obchodů na vesnici vylíčila takto: „Tehdy nebylo co prodávat, všechno bylo na příděl. Dostala jsem třeba jednu bedýnku meruněk pro celou vesnici nebo jednu bedýnku dvanáctky piva. Oříšky jsem dávala po jednom sáčku. Nebyl cukr, ani obyčejné sušenky, prací prášky. Kdeco nebylo. Když mně přivezli zboží, druhý den nebylo co prodávat.  Na maso lidé čekali frontu v den, kdy ho měli přivézt. Pak přivezli dvě lodny masa, které bylo během deseti minut pryč.“  

V obchodě neměla telefon, takže když potřebovala telefonovat, musela na národní výbor, kde ji odposlouchával místní komunista.

Helena Rýznarová byla jedním z deseti tisíc československých poutníků, kteří se 12. listopadu 1989 účastnili svatořečení sv. Anežky České v Římě. „Tehdy tam jely na třídenní zájezd tři autobusy z Hradce Králové, tak jsem jela také. Od roku 1984 jsem byla členkou lidové strany, a když jsme chtěli jet na pouť, tak vždycky musel být v autobuse aspoň jeden komunista. Napsali jsme, že jedeme do Rožnova, a přitom jsme se stavili na Hostýně nebo Velehradě. Vždycky jsme museli napsat, do kterého kostela jsme šli.“ Svobodu, kterou přinesla sametová revoluce v listopadu 1989, uvítala pamětnice s velkou radostí a nadšením.

Jako motto na závěr Helena Rýznarová uvedla slova svého otce: „Když nemůžeš nic udělat pro druhého, tak mu to neslibuj. A když už mu to slíbíš, tak to musíš dodržet.“