Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Sádlo (* 1930)

• narozen 22. září 1930 v Praze

• vyučil se radiotechnikem

• za války svědkem náletu na kbelské letiště

• celý život cvičil v Sokole

• účastník X. a XI. všesokolského sletu v letech 1938 a 1948

• pracoval v ČKD Praha

Příběh Josefa Sádla začíná 22. září 1930 v Praze. Své dětství ale trávil již ve vsi  Byšice v okrese Mělník. Jeho matka švadlena u sebe v učení měla i dvě mladé dívky. Její vášní bylo však divadlo, které provozovala s místními ochotníky na hřišti v Byšicích. Josefův otec pracoval v tzv. Malém mlýně, který se nacházel blízko dnešní byšické pošty. Jistý čas také vedl v rámci Sokola místní kino.

„V sále hrál pan Čížek na housle a Adamec na piano. Hráli k tomu, protože to kino bylo němý. To ale znám jenom z vyprávění.“ Kino se dočkalo ozvučení prý až po druhé světové válce. „Byly tam různý filmy, po válce hlavně ty americký, na který jsme se těšili.“ Josef šel v otcových šlépějích a v útlém věku se přidal k místním Sokolům. Jako žák se zúčastnil legendárního X. Všesokolského sletu v létě roku 1938. 

V době po mnichovském diktátu zaplavily české vnitrozemí tisíce uprchlíků z obsazovaného pohraničí. Jedna rodina se tehdy ubytovala i u Sádlů. „Naši nechali tu jednu místnost, která byla poměrně velká, přepůlit, prostě tam postavili příčku. Tam se nastěhovali nějaký Hruškovi, který bydleli v pohraničí. A celou válku bydleli vlastně u nás.“

Pak to odhoukalo a vlak jel dál

Za války úřady zabraly školní budovu a výuka se tak odehrávala, kde se dalo, třeba v hostinci na Špici, v jedné místnosti na zámku. „Takže těch míst, kde byly jednotlivý třídy, bylo víc. A samozřejmě se dělo, že kantoři museli pochodovat tam, kde měli zrovna třídu.“

V roce 1944 Josef dokončil základní vzdělání a nastoupil do učení jako radiomechanik. Společnost, ve které se učil, sídlila na Václavském náměstí, a tak musel každý den dojíždět vlakem. Vzpomíná na vagony v dezolátním stavu, leckdy s rozbitými okny beze skel.

Během jedné ze svých cest se stal svědkem náletu na kbelské letiště: „Byl hlášenej poplach, a tak jsme samozřejmě vystoupili, dívali se, co se děje. A viděli jsme, že tam v tom kbelským letišti jsou rozestavěný jednotlivý německý letadla na plošině. A takzvaný hloubkaři nalítávali na ty letadla a stříleli na ně. To pro nás byl samozřejmě zážitek. A pak se to odhoukalo a vlak pokračoval dál.“

Josef zažil nálet i v Byšicích v samém konci války, byť zprostředkovaně, protože tehdy zrovna marodil.

Sokol měl po válce velké uplatnění

Po válce se život vracel k normálu, činnost obnovil i Sokol. „Myslím, že Sokol měl po válce velký uplatnění mezi mládeží.“ Sám se v roce 1948 účastnil jako dorostenec legendárního XI. Všesokolského sletu v Praze. Zde se také blíže seznámil se svou budoucí ženou, se kterou se záhy zasnoubil a po povinné vojenské službě se s ní i oženil. „Od tý doby spolu žijeme. Šťastně či nešťastně. Tak to v rodinách bývá.“

Ještě předtím však přišel komunistický převrat v Československu a následovalo znárodňování. „Všichni jsme si mysleli, jak to bude krásnej čas, a pak se to v osmačtyřicátým zvrtlo jiným směrem, než jsme si představovali.“

Josef Sádlo narukoval v roce 1951 na vojnu do České Třebové, sloužil jako obsluha radaru. Poté se oženil a začal pracovat v ČKD nejprve u výroby parních turbín a následně se uchýlil k výzkumu kompresorů. V ČKD nakonec prožil i dobu sametové revoluce a zúčastnil se i generální stávky 27. listopadu 1989. Vzpomíná na tehdejšího vůdce dělníků Petra Millera, kterému se před listopadovými událostmi říkalo „advokát chudých“.

Krátce nato v roce 1990 odešel Josef Sádlo do důchodu. Celý život zůstal věrným Sokolem a jako cvičenec i cvičitel v byšickém Sokolu působil až do roku do roku 2010. Dodnes (2019) žije v Byšicích.