Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Šafaříková (* 1924  †︎ 2016)

• narozena 26. července 1924 v Trhových Svinech

• roku 1900 dědeček František Stašek založil v Trhových Svinech parní pilu

• dívčí obecná škola v Trhových Svinech, poté Jirsíkovo české státní gymnázium v Českých Budějovicích

• nasazena na nucené práce v Braunschweigu a v Jihočeském kovoprůmyslu Velešín (JIKOV)

• svědkyně náletů na České Budějovice a na Braunschweig

• únor 1948 – otci znárodnili pilu v Trhových Svinech

• otec u PTP

• zaměstnaná na ministerstvu zemědělství, u soudu na Praze 6 jako zapisovatelka a u IPS (Inženýrské a průmyslové stavby)

• zemřela 5. listopadu 2016

Eliška Šafaříková se narodila 26. července 1924 v Trhových Svinech. Otec, který pocházel z Radostic u Trocnova, byl venkovský stavitel a vlastnil parní pilu, kterou založil roku 1900 jeho otec František Stašek. Matka byla v domácnosti. Bydleli v rodinné vilce u nádraží v Jílovicích a pamětnice navštěvovala dívčí obecnou školu v Trhových Svinech. Po páté třídě přešla na osmileté Jirsíkovo české státní gymnázium do Českých Budějovic, kde přes týden bydlela u tetičky, na neděli pak jezdila domů.

Rodina se bála, pro mě to bylo dobrodružství

Eliška Šafaříková maturovala v roce 1943 a otec ji následně zaměstnal v kanceláři na pile. Za války vnímali, že Němci jsou nepřátelé, ale válečnou bídu nijak nepociťovali. Pamětnice vzpomíná: „Matky bratr Karel byl uzenář a řezník, takže materiální nouze nebyla. Ve Svinech jsme navíc měli malé hospodářství, slepice, krávu a koně na tahání dřeva z lesa k pile, otec zaměstnával kočího.“ Nucené nasazení ji ale neminulo. Její kamarádky z gymnázia, které byly zaměstnané v Budějovicích, přidělili na práci kamsi do Rakouska, Eliška Šafaříková jela společně s dalšími lidmi z Trhových Svin do německého Braunschweigu. „Pamatuji si, že jsme jeli vlakem asi z Borovan a já na sobě měla prvně kalhoty, ty jinak děvčata nenosily. V Braunschweigu nás vysadili kus před nádražím, protože to bylo právě po náletu, koleje zohýbané. Do lágru, který byl od nádraží přes půl hodiny pěšky, nás odvezli autobusy.“ Pamětnice pracovala v kanceláři u jednoho starého mládence. Vyplňovala plachty, na kterých se uváděly počty náhradních dílů z továrny. Jednou tam Němci pro všechny pracovníky zorganizovali českou estrádu, kdy přijel vystupovat soubor z Prahy. Eliška Šafaříková vzpomíná: „Zřejmě si chtěli udělat reklamu, že s nuceně nasazenými zacházejí dobře. Ale byla to jen taková bezduchá estráda.“ Celé nucené nasazení brala jako dobrodružství, vždycky chtěla cestovat a tohle byla její první cesta. Velmi litovala, když někteří chlapci z lágru jeli do Hamburku, že se k nim na výlet nepřidala. Také se setkávala s nuceně nasazenými Holanďany a Francouzi, v továrně pracovali i ruští vojenští zajatci, kteří ovšem při náletech nesměli do krytu. A nálety zde byly téměř denně, z lágru pak často pozorovali, jak hoří Magdeburg. Eliška Šafaříková vzpomíná: „Rodiče měli strach, když v rádiu hlásili, že byl nálet na Magdeburg – Braunschweig. Tak matka někde sehnala potvrzení, že je nemocná, abych se mohla vrátit. Já jsem domů odjela v květnu, ale už v červnu přivezli zpět všechny holky, bylo to tam kvůli těm náletům neúnosné.“ Doma ji přiřadili na nucené práce do telefonní centrály v Jihočeském kovoprůmyslu Velešín (JIKOV), protože uměla dobře německy. Tam se za války vyráběly součástky do leteckých motorů. Dohlížel na ně esesák Rudy, kterého podle slov pamětnice po válce naháněli místní lidé po polích, aby ho zatkli a předali Rusům. Při náletech na České Budějovice měli pracovníci volno a chodili se opalovat k řece Malši. Pamětnice ve Velešíně pracovala až do osvobození. V Trhových Svinech zažila, když němečtí civilisté prchali před postupující Rudou armádou: „K nám se uchýlila jedna Němka s malým chlapcem, asi dva dny u nás spala a pak prchala dál směrem na Nové Hrady k Američanům.“

Dcera největšího kapitalisty v okolí

Eliška Šafaříková začala po válce navštěvovat jednoletou školu pro sekretářky v Praze na Smíchově, kde se setkala se svým budoucím mužem, který pocházel z Kyjova, ale bydlel toho času na Letné. Chodili spolu o víkendech tancovat na Barrandov, kde se ještě daly uplatnit potravinové lístky. Do roka se vzali a měli spolu dva syny a dceru. Zásluhou pana asistenta u jejího strýce stavitele dostali byt ve dvojdomku v Praze na Hanspaulce v Pražákovské ulici, poté se odstěhovali na Vinohrady.

Otec byl po válce kvůli pile a hospodářství prohlášen za největšího kapitalistu v okolí a při znárodňování byl první na řadě. Pilu v Trhových Svinech jim v únoru 1948 zabavili, vystěhovali rodiče z rodného domu pamětnice a otce přesunuli na pilu do Jindřichova Hradce, kde pracoval jako zástupce vedoucího. Nebyl tam k dispozici byt, takže musel dojíždět z Kardašovy Řečice. Nakonec otce přidělili k Pomocným technickým praporům. V době, kdy u nich sloužil, pracovala Eliška Šafaříková na ministerstvu zemědělství. Otec ji tam jednou přišel navštívit. Pamětnice vzpomíná: „Sešli jsme se dole v hale, já zaměstnaná na ministerstvu a otec v uniformě PTP. Bylo to k smíchu. No samozřejmě, že jakmile byly v práci prověrky, tak mě okamžitě kvůli otci neprověřili.“

Eliška Šafaříková tedy přijala práci jako zapisovatelka u soudu na Praze 6, jelikož tam je nezajímaly rodinné poměry, ale pouze její čistý trestní rejstřík. Tamější tajemnice měla manžela u firmy IPS (Inženýrské a pozemní stavby), a tak po pěti letech práce u soudu doporučila pamětnici na místo sekretářky u náměstka. Eliška Šafaříková na něm vydržela více než dvacet let. Dnes žije v Úvalech u Prahy.