Božena Saláková

* 1930

  • „Chodila jsem do třetí třídy. Patnáctého března bylo hrozný počasí. Padal sníh. Strašně sněhu napadalo. Prostě hrozný počasí. Přišli jsme do školy a paní učitelka pochopitelně, že je válka. I když jsme nevěděli, co válka přináší, ale věděli jsme, že se ve válce zabíjí a není to nic dobrého. Tak jsme všichni brečeli. Zpívali jsme české a slovenské písničky, abychom aspoň nebrečeli. Paní učitelka s námi alespoň to dopoledne přežila. Pak nás poslala domů. Vzpomínám si na to, jako by to dneska bylo."

  • „Lidi si prostě stavěli kryty. Kolem byly borové, soukromé lesíky. A lidi si stavěli kryty, jak se lidově říká do vingle. Jako zemljanka. Nevím, kam bychom utíkali, když by nás Hitler… Víte, ten by se s námi asi nepáral. Nakonec se v těch krytech ukrývali esesáci. Dál u Neklasov byly veliké lesy a oni tam byli ukrytý. Když ta první parta Američanů odjížděla, tak najednou se ozvala střelba. Byli jsme u fary, kde se všichni shromáždili s vozy. Najednou střelba. My jsme tam jako děti taky stály a pan farář na nás hned: ‚Jděte, jděte za tu zeď.‘ Plesklo tam pár výstřelů a Američani už je přiváděli. Odvezli je do toho Pačejova. Nevím, kolik jich bylo, ale chtěli se dostat k těm Američanům a zřejmě chtěli pryč. Dostali se ale do sběrného tábora ve Velkém Boru u Horažďovic a pak je odvezli. Pamatuji si to, protože se ozvala střelba až po válce.“

  • „Přijeli sedmého května. Chodila jsem do kostela na takzvané Májové pobožnosti. Šlapala jsem varhany. Když se šlapou kostelní varhany, tak jste vždy hodně vysoko. A teď koukám z okna. Vidím, že se něco pohybuje. Nějaký tank a bílá hvězda. Přestala jsem šlapat a začala jsem říkat: ‚Jedou sem tanky a mají bílé hvězdy‘. Věděli jsme, že to jsou Američané. Ten den přijeli do Kvášňovic. Kamarádila jsem s kluky, a i když mně bylo už čtrnáct a půl roku, tak jsme hned koukali, kam ti dělostřelci dají auta. Zaparkovali na poli a tam jsme byli s kluky. To víte, byl to ráj pro nás. Dostali jsme žvýkačku, čokolády, a tak jsme byli spokojení. Nevím, jak dlouho tam byli, ale ubytovali je na faře. Tam byl krásný sál. V jedné hospodě a velitelé v soukromí u sedláků.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 26.08.2022

    (audio)
    délka: 01:20:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl to hnus. Poučila jsem se

Božena Saláková v dětství
Božena Saláková v dětství
zdroj: Archiv pamětníka

Božena Saláková se narodila 12. listopadu 1930 v Kvášňovicích na jižním Plzeňsku do rodiny hospodářů. Již od útlého mládí tak musela vypomáhat s prací. V roce 1939 se stala svědkem okupace zbylého území Československa německým vojskem. Krátce na to museli jako zemědělci odevzdávat část vlastní úrody. Nucené dodávky skončily s příjezdem americké armády v květnu 1945. Po válce nemohla pokračovat ve studiu, jelikož musela dále vypomáhat doma s prací. V tomto období vstoupila stejně jako značná část vrstevníků do Svazu české mládeže, který po komunistickém převratu roce 1948 organizačně splynul s Československým svazem mládeže. Ačkoliv i její rodině se nevyhnula kolektivizace zemědělství, která jim však zásadně neublížila, vstoupila v roce 1952 do Komunistické strany Československa. O rok později vešla také do služeb Veřejné bezpečnosti. V roce 1957 ale kvůli rodinným problémům rozvázala pracovní poměr a nové zaměstnání nalezla v Domově pionýrů a mládeže v Horažďovicích, kde setrvala dalších třicet let až do odchodu do důchodu v roce 1987. Mezitím ovšem byla kontaktována vojenskou kontrarozvědkou, které propůjčila místnost, jež byla využívána jako konspirační byt. Nikdy jí však z toho neplynuly žádné výhody, ani se nesetkala se žádným agentem a taktéž nepředala jakékoliv informace. Po odchodu do důchodu zůstala nadále věrná své celoživotní vášni, kterou je ochotnické divadlo v Horažďovicích, kde v roce 2022 stále žije.