„Vlak jezdil jenom do Drážďan a potom už ne. Měl jsem na ramenou dcerku a šel jsem k hranici pěšky. Tam jsem si od nějakého chlapíka koupil, že mě dovezl ještě kousek dál, takže jsem nakonec tu dceru domů přivezl. Ale bylo to dost dramatické, jak jsme šli v noci, ještě navíc pršelo… “
„Od šesti sedmi let až do těch deseti jsem chodil denně Slezskou ulicí do Perunovy a tam je Korunní třída a jede tam tramvaj v Jičínské ulici, to dodnes funguje. Tak když jsme přišli k Jičínské ulici a ještě nehoukaly sirény, tak jsme pokračovali. Když houkaly sirény, muselo se do krytu. Tak buď jsme se vrátili ještě domů, když byl poplach, nebo když už jsme byli na druhé straně za Jičínskou, šli jsme dál do školy, do té Perunky.“
„Mohl jsem (díky členství v Českém fondu výtvarných umělců) pracovat, čerpat (prostředky) ne, tam nebyly žádný stipendia. Ale měl jsem fondové razítko, že můžu prodávat. To šlo samozřejmě všechno přes komisi, v Mánesu byly (komise) jednou za čtrnáct dní nebo za týden, tam se nosily věci a oni to buď schválili nebo neschválili. Takže já mám taky řadu věcí, které mají vzadu razítko ,schváleno‘ a jiné zase jsou neschválené. Stejně potom nakonec, jak se politická situace měnila, no tak samozřejmě se to všechno nějakým způsobem ,uplácalo‘.“
„Já jsem byl od samého počátku překvapený, jak je to (na obou školách) v těch problémech stejné. Ale jinak hlavní rozdíl byl v tom že v té době už to tady v Praze díky UNRRA docela šlo. V Německu ne, tam byla hrozná bída, všecko bylo rozbité, Lipsko bylo rozbombardované, já jsem jezdil vždycky do Berlína vlakem přes Drážďany, tam to bylo hrozný, tam ještě smrděly mrtvoly po bombardování Drážďan. A chyběli tam chlapi, byla spousta ženských, ale chlapi byli omlácení nebo byli v lágru někde na Sibiři. Takže tam byla bída, všecko na lístky, ještě víc než tady v Čechách.“
„Evina matka, paní Natus, to byla klasická situace: její muž byl Žid, takže se museli rozvést, on potom, ten Evin otec, byl v koncentračním táboře, pracoval, ale přišel tam o život při bombardování americkými letadly. (Američané) rozstříleli ten koncentrák a on tam při tom zahynul.“
„(Rudolf Čechura) to psal o bernardýnovi, poněvadž on měl v dětství co dělat s bernardýnama, takže o tom psal jako o velkým psovi, ale ne jako o bobtailovi. Když jsme to s panem Bedřichem (režisér Václav Bedřich, pozn. ed.) dělali a já už jsem měl tohohle psa (bobtaila), tak jsem ho tak automaticky kreslil. A kromě toho ten chlupatej pes – to by bylo s bernardýnem taky, ale ne tolik – byl na animaci výhodnější: byl tam ten legrační pohyb toho chlupatého velikána. Já jsem panu Bedřichovi udělal několik návrhů na psa Fíka, ale tenhle byl nejvýhodnější, takže jsem pak vlastně kreslil toho bobtaila.“
Jiří Šalamoun se narodil 17. dubna 1935 v Praze v katolické rodině zemědělského inženýra Josefa Šalamouna a Emílie Šalamounové, rozené Antošové. Matčin bratr Josef Antoš byl výtvarník, sklář a obchodník a pod jeho vlivem začal Jiří už v dětství více malovat. Rodina žila na Vinohradech. Když se pamětník na začátku 50. let rozhodoval o svém budoucím povolání, byl strýc odsouzen ve vykonstruovaném procesu, což byl jeden z nedostatků kádrového profilu maturanta. Na filozofickou fakultu nedostal doporučení, zato na AVU ano. V roce 1952 na akademii nastoupil a setrval tam do roku 1956, kdy odešel na Hochschulle für Graphik und Buchkunst do Lipska. Absolvoval v roce 1959 a po návratu dokončil i AVU. Oženil se s německou výtvarnicí Evou Natus, v roce 1964 se jim narodila dcera Barbora. Pracoval jako knižní grafik, ilustrátor, upravoval edici Život kolem nás, spolupracoval s časopisy Estetická výchova, 100+1 zahraniční zajímavost, Film a doba. V roce 1963 s režisérem Genem Deitchem natočil svůj první animovaný film. Ačkoli se zprvu vyhýbal členství v komunistických mládežnických organizacích, v 60. letech se nechal přesvědčit ke vstupu do KSČ. Po srpnové okupaci v roce 1968 podal žádost o vystoupení a nakonec byl vyloučen. Dál pracoval jako knižní grafik a ilustrátor. V roce 1975 vznikla první série populárních animovaných pohádek o Maxipsu Fíkovi. V roce 1976 připravil pro Montréal československou expozici v pavilonu ze Světové výstavy z roku 1967. Kromě ilustrací se věnoval také litografii. Jeho dílo bylo a je oblíbeno a často vystavováno. Jiří Šalamoun zemřel 31. března roku 2022.
