František Samec

"Ještě deset let po roce 1968 přišel za mnou policajt a říká: ‚Pozor, blíží se jednadvacátý, my o tobě víme.‘ To už jsem měl rodinu. Oni mě totiž sebrali v roce 1969, když se blížil 21. srpen. Byl jsem čerstvě v počítačovce. To jsem tam byl necelé dva měsíce, jako ucho, bažant. Přišli dva pánové v kožených sakách. Vyvolali si mě: ‚Tak jakpak je to s těmi letáky?‘ Já jsem ale žádné letáky nerozšiřoval, ale jako syn muzejníka jsem usoudil, že jednou bude dobré je mít, aby si třeba moje děti mohly přečíst, čím jsme se zabývali v osmašedesátém. Tak jsem je shromažďoval."

„Jednou mému otci jeden pán řekl: ‚Nejlepší by bylo muzeum zrušit, ušetřily by se peníze.‘ A jiný památný výrok je, když chtěl něco po nich, po obci, tak soudruh mu řekl: ‚Soudruhu, jsou na světě důležitější věci, než je muzeum a kultura vůbec.‘“

"Když se mnou sepsali protokol, tak se mě zeptali: ‚Chcete odvézt zpátky domů?‘ Já jsem říkal: ‚Když jste si mě přivezli, tak mě odvezte.‘ ‚Tak jo, tak pojďte si sednout do auta.‘ Šel se mnou ten mladý [příslušník Státní bezpečnosti] a ten starý zůstal na služebně. A ten mladý mi nejdříve řekl: ‚A nechtěl byste jít k nám dělat?‘ A já povídám: ‚No, já mám teď nové zaměstnání a baví mě to.‘ ‚No my máme taky výpočetní střediska.‘ Já jsem na to říkal: ‚Ne, ne, ne, to ne.‘ Tak jsme takhle nezávazně hovořili a najednou on mi povídá: ‚A vybírejte si lepší kamarády.‘"

„Přišli dva pánové a vzali mě nahoru na služebnu Sboru národní bezpečnosti. Tam se mnou udělali rozhovor. Bylo na nich vidět, že byli absolutně nepřipravení. Nevěděli ani pořádně, na co se ptát. Mezi těmi papíry jsem měl třeba, že nebyl jenom Jan Palach, ale také Jan Zajíc, který se upálil v nějaké pasáži. O tom se moc nemluvilo, ale měl jsem tam papír o tom jeho případu, jak to bylo. Ten jeden estébák, jak tím listoval: ‚Odkud znáte Jana Zajíce?‘ Bylo vidět, že vůbec neví, o co jde."

„Napsali jsme na věž od radnice nápis. Už ani nevím co, asi aby šli domů. Kvůli tomu musela zasedat městská rada – jestli nás tam pustí, jestli nám dají klíče od té věže. Tak nás tam pustili. Paní, která byla považována za šedou eminenci radnice, na nás už čekala. Dohodli jsme se, že večer bude rada, přijdeme zítra ráno a buď nám dají klíče, nebo nedají. Tak už na nás čekala, dala nám klíče. Napsali jsme nápis, čímž jsme zapříčinili, že ta věž dostala za 14 dní sakumpikum nový nátěr, který už dávno potřebovala.“