František Samec

* 1944

  • „Ve Stříbře u kliniky stal dav lidí, kteří před sebou měli tak metr dvacet vysoký, plátěný, textilní transparent a na něm měli napsáno, aby šli domů nebo tak něco, co se tenkrát psalo. Vždycky, když se blížila ruská kolona, se domluvili, kam ji pošlou. Udělali takovou bariéru a Rusákům nezbývalo nic jiného, než jet tam, kam je nasměrovali. Jednou je dokonce poslali do vilové čtvrti, kde ta silnice končila."

  • "Ještě deset let po roce 1968 přišel za mnou policajt a říká: ‚Pozor, blíží se jednadvacátý, my o tobě víme.‘ To už jsem měl rodinu. Oni mě totiž sebrali v roce 1969, když se blížil 21. srpen. Byl jsem čerstvě v počítačovce. To jsem tam byl necelé dva měsíce, jako ucho, bažant. Přišli dva pánové v kožených sakách. Vyvolali si mě: ‚Tak jakpak je to s těmi letáky?‘ Já jsem ale žádné letáky nerozšiřoval, ale jako syn muzejníka jsem usoudil, že jednou bude dobré je mít, aby si třeba moje děti mohly přečíst, čím jsme se zabývali v osmašedesátém. Tak jsem je shromažďoval."

  • „Jednou mému otci jeden pán řekl: ‚Nejlepší by bylo muzeum zrušit, ušetřily by se peníze.‘ A jiný památný výrok je, když chtěl něco po nich, po obci, tak soudruh mu řekl: ‚Soudruhu, jsou na světě důležitější věci, než je muzeum a kultura vůbec.‘“

  • "Když se mnou sepsali protokol, tak se mě zeptali: ‚Chcete odvézt zpátky domů?‘ Já jsem říkal: ‚Když jste si mě přivezli, tak mě odvezte.‘ ‚Tak jo, tak pojďte si sednout do auta.‘ Šel se mnou ten mladý [příslušník Státní bezpečnosti] a ten starý zůstal na služebně. A ten mladý mi nejdříve řekl: ‚A nechtěl byste jít k nám dělat?‘ A já povídám: ‚No, já mám teď nové zaměstnání a baví mě to.‘ ‚No my máme taky výpočetní střediska.‘ Já jsem na to říkal: ‚Ne, ne, ne, to ne.‘ Tak jsme takhle nezávazně hovořili a najednou on mi povídá: ‚A vybírejte si lepší kamarády.‘"

  • „Přišli dva pánové a vzali mě nahoru na služebnu Sboru národní bezpečnosti. Tam se mnou udělali rozhovor. Bylo na nich vidět, že byli absolutně nepřipravení. Nevěděli ani pořádně, na co se ptát. Mezi těmi papíry jsem měl třeba, že nebyl jenom Jan Palach, ale také Jan Zajíc, který se upálil v nějaké pasáži. O tom se moc nemluvilo, ale měl jsem tam papír o tom jeho případu, jak to bylo. Ten jeden estébák, jak tím listoval: ‚Odkud znáte Jana Zajíce?‘ Bylo vidět, že vůbec neví, o co jde."

  • „Napsali jsme na věž od radnice nápis. Už ani nevím co, asi aby šli domů. Kvůli tomu musela zasedat městská rada – jestli nás tam pustí, jestli nám dají klíče od té věže. Tak nás tam pustili. Paní, která byla považována za šedou eminenci radnice, na nás už čekala. Dohodli jsme se, že večer bude rada, přijdeme zítra ráno a buď nám dají klíče, nebo nedají. Tak už na nás čekala, dala nám klíče. Napsali jsme nápis, čímž jsme zapříčinili, že ta věž dostala za 14 dní sakumpikum nový nátěr, který už dávno potřebovala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 08.07.2021

    (audio)
    délka: 02:14:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Paměť je potřeba zachovat

František Samec, 1961
František Samec, 1961
zdroj: Archiv pamětníka

František Samec se narodil 1. srpna 1944 v Plzni. Rodina se po válce přestěhovala do nedalekého Stříbra, odkud museli odejít tamní německy mluvící obyvatelé. Otec Adolf Samec se zde stal národním správcem místního muzea, které zároveň založil. Komunisté z místního národního výboru ale neměli příliš velké pochopení pro kulturu. Po letech překážek se proto rozhodl pro návrat do Plzně. Mezitím František Samec vystudoval gymnázium a chtěl pokračovat na vysokou školu. Návrat do Plzně však znamenal odtržení od místa jeho dětství. Rezignoval proto na studium a snažil se vrátit do Stříbra. Po absolvování povinné vojenské služby se mu to nakonec povedlo. V roce 1968 našel na krátký čas zaměstnání na Okresním národním výboru Tachov. V srpnu téhož roku se podílel na demonstracích proti invazi vojsk Varšavské smlouvy, podílel se na psaní protiokupačních nápisů na věži stříbrské radnice protiinvazními nápisy. Kvůli schraňování protiokupačních letáků byl vyslýchán Státní bezpečností (StB). Ačkoliv později již neměl žádné konflikty s režimem, provázel jej špatný kádrový posudek. Přesto dokázal nalézt dobrou práci u výpočetní techniky. V důchodu se již naplno věnoval svým zálibám a díky odkazu svého otce se zajímal o historii města. Sám nebo ve spolupráci s kolegou MUDr. Karlem Jandou vydal několik knih o Stříbru. Za tuto činnost obdržel v roce 2019 od městského zastupitelstva pamětní plaketu. V roce 2021 stále žil v místě svého dětství – ve Stříbře.