„No ale potom už to bylo i u těch Stachů nebezpečný a oni nám postavili, vykopali bunkr. Udělali krásnej bunkr, nahoře jako střecha to bylo vyrovnaný s tím kopcem, tam byla travička, to vůbec nebylo vidět, že tam můžeme bejt. A my jsme chodili z kopečka do toho bunkru. A já jsem si tam na tom vršku hrála a najednou jsem někoho viděla, tak jsem se vplížila dovnitř. A říkám: ,Tati, někdo jde!‘ Šel a měl nějakou zbraň. Tak mě moc chválil, že jsem taková opatrná. No a tak jsme tam žili. Dlouho, až pomalu do skončení války. Potom jsme se vraceli a najednou jsem byla překvapená - tam bylo tolik lidí schovaných!“
„Když začala válka, tak jsme museli odejít z Prahy... Tak jsme jeli vlakem a zase pěšky a tak, aby na nás Němci nepřišli. Přišli jsme na hranice mezi Slovenskem a Čechy a tam byl pán, který se jmenoval Machále, a ten převáděl Židy, a tak nás převedl a my jsme potom byli v Trenčíně. Na Slovensku v té době byl ještě klid.“
Věra Samohýlová se narodila 30. dubna 1938 v Praze. Její matka byla Češka, otec pocházel z Trenčína na Slovensku. Pracoval jako obchodník se dřevem. Před válkou rodina žila ve vile v Praze na Šafránce. Se začátkem války roku 1939 se rodině podařil riskantní útěk na Slovensko. Nějaký čas rodina poklidně žila v Trenčíně, Věra tam dokonce nastoupila do školky. Ale postupem času se rodina musela čím dál víc skrývat. Nejprve se otec ukrýval v nemocnici a matka s dcerou u známých, později se museli přemístit do Kopanic nad Trenčínem k rodině Matějkově a poté jim skrýš poskytla rodina Stachova. Když nebezpečí sílilo i tam, přemístila se rodina do nově zbudovaného bunkru, v němž přečkala až do konce války. Po válce žila Věra s matkou nějaký čas v Trenčíně, zatímco otec v Praze rekonstruoval jejich vilu, kterou za války obývali Němci a krátce po ní Rusové. Po únoru 1948 však o dům opět přišli. Věra se později vdala a měla děti. Žije v Praze.
