Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Samokovliev (* 1946)

• narodil se 22. července 1946 v Bulharsku ve městě Pomorie

• v roce 1964 absolvoval ruské gymnázium v Plovdivu

• v roce 1966 začal studovat bohemistiku v Sofii

• jako student českého jazyka navštívil v roce 1967 poprvé Prahu

• o prázdninách pracoval jako turistický průvodce na Slunečném pobřeží

• v srpnu 1968 prožíval s českými turisty okupaci Československa

• od roku 1970 navštěvoval Československo pravidelně každý rok

• v roce 1996 natrvalo přesídlil do Prahy

• pracoval v cestovním ruchu a jako překladatel

• přeložil do bulharštiny přes dvacet českých literárních děl

Vasil Samokovliev se narodil 22. července 1946 v Bulharsku ve městě Pomorie u Černého moře do řecko-bulharské rodiny. Když se v polovině 60. let rozhodl na Sofijské univerzitě studovat bohemistiku, o Československu nevěděl vůbec nic. Dnes mluví plynně česky, žije v Praze-Strašnicích a na svém kontě má přes dvacet českých knih přeložených do bulharštiny. Mnoho Čechů si ho může pamatovat z totalitních dob, kdy v létě na Slunečném pobřeží pracoval jako turistický průvodce.

Strana chtěla rozhodnout o mé budoucnosti

Narodil se v roce 1946, kdy bylo za účasti Rudé armády a se souhlasem většiny Bulharů zrušeno carství a vyhlášena republika. V roce 1947 převzala v Bulharsku moc komunistická strana. „Po roce 1944, když se začalo budovat nové, socialistické Bulharsko, mého strýce, který byl předválečným komunistou a antifašistou, odsoudili na doživotí. Rodiče museli vstoupit do strany. Kdyby nenastala politická změna, otec by se živil jako řemeslník, ale takhle se dostal do nomenklatury. Komunistům zpočátku věřil. Byl ovšem stoprocentní Řek, velkorysý, zemitý a temperamentní typ Řeka Zorbase. Po letech začal mít konflikty, protože měl jiné představy o budoucnosti Bulharska, a ze strany ho vyhodili,“ vzpomíná Vasil. Jeho maminka zůstala ve straně především kvůli dětem, kterým nechtěla komplikovat život.

Vasil říká, že kvůli vyloučenému otci žádné problémy neměli. Je přesvědčen, že v Bulharsku se na univerzitu dostal bez ohledu na kádrový profil každý, kdo měl dobré školní výsledky a úspěšně složil přijímací zkoušky. On sám patřil mezi tzv. chudé děti dělnického původu a dostal se na školu, kam brali jen nejlepší studenty.

„Když jsem vychodil základní školu, strana rozhodla, že půjdu do Varny do jazykové školy na francouzštinu. Jednoduše zavolali tatínkovi, že mě vybrali. Pro rodiče to byla čest, všichni byli nadšení,“ říká Vasil a vysvětluje, že takto komunisté vytvářeli své budoucí kádry. Jeho se nikdo neptal, co chce studovat. Bylo mu 14 let a sám neměl jasno. Pamatuje si ale, jak moc ho ovlivnil letitý komunistický dril.

„Rozbrečel jsem se, že francouzštinu studovat nechci. Že se mi francouzština nelíbí a nebudu se učit jazyk kapitalistů. Chtěl jsem se učit ruštinu, kterou jsem zbožňoval. Od dětství jsem si, jak bylo zvykem, dopisoval s neznámou holčičkou z Moskvy, která mi posílala pohlednice Kremlu, a já jsem byl za to šťastný. Chápete to? Svědčí to o tom, jak jsem měl propláchnutý mozek.“

Vasilův otec vyjednal, že syn může nastoupit do Plovdivu do ruského gymnázia. Tam Vasil pochopil, že do té doby žil spíše v Řecku než v Bulharsku. „U nás v Pomorie se mísila řecká, makedonská a bulharská kultura. Žilo se skromně, venkovsky, hlučně a pospolitě. Plovdiv byl velkoměsto. Lidé tu byli intelektuálnější a uzavřenější, byla to pro mě velká změna,“ vzpomíná Vasil, který svého rozhodnutí nikdy ani na okamžik nezalitoval. Ve třídě totiž našel svou životní lásku Tatianu, se kterou žije dodnes.

Československo představovalo Západ

Po absolvování ruské střední školy v roce 1964 zvažoval, co dál. V 60. letech vznikaly nové obory a technologie a největší zájem byl o studium chemie, matematiky a fyziky. Studenti těchto oborů nemuseli rukovat na dvouletou vojenskou službu. Vasil však nebyl technický typ, a musel proto vojnu absolvovat. Nerad na ni vzpomíná, byly to ztracené roky plné buzerace. Zvažoval studium herectví, ale nakonec se rozhodl jinak. Přihlásil se na obor slavistika, na kterém ho zaujalo nejvíce to, že na něj brali z celého Bulharska pouze pět kluků. To pro něj byla výzva.

„Byl jsem na přijímačkách druhý nejlepší a přijali mě. Paradoxní ale je, že jsem o Československu vůbec nic nevěděl. Jen, že existuje Praha. A také jsem slýchal, že na Slunečném pobřeží kupovaly místní ženy od Češek šaty, šperky a punčochy. Moje sestřenice měla od jedné Češky minisukni, její táta se naštval a roztrhal ji, protože v tom viděl špatný západní vliv. Češi pro nás představovali Západ.“

1967: v Praze jako v ráji

Vasil Samokovliev si původně myslel, že si bude moci vybrat polštinu, protože se mu líbily polské filmy. Jazyky se však ročně střídaly a toho roku se otevírala bohemistika. Čeština se mu tak stala osudem. „Ten jazyk se mi nejdříve vůbec nelíbil. Vadily mi délky, protože jsem zvyklý mluvit rychle, vadilo tvrdé a měkké i. Skloňování a vzory mě mučily. Zkrátka, z češtiny jsem byl v šoku a děsilo mě, co nás ještě čeká. Učila nás Češka a neměli jsme učebnice. Zpaměti jsme říkali básničky, abychom procvičovali výslovnost.“

Vasil ovšem vytrval a po skončení prvního ročníku se poprvé dostal na studijní pobyt do Prahy. Město a lidé ho natolik okouzlili, že v něm nastal zlom. „Přijeli jsme vlakem přes Rumunsko, unavení, ospalí z dlouhé cesty. Když jsme však vystoupili na Masarykově nádraží, byl to pro nás šok. Poprvé jsme viděli opravdové velkoměsto s tramvajemi, vitrážemi, nádhernou architekturou, milými lidmi a krásnými holkami v minisukních. Ubytování na kolejích na Větrníku pro nás bylo tříhvězdičkovým luxusem. Pokoje byly jen pro dva, bylo tam rádio a peřiny. Cítili jsme se tam jako v ráji. Když jsem se po tomto zážitku vrátil zpět do Bulharska, studium češtiny mě začalo mnohem víc bavit,“ vypráví pamětník.

Okupace 1968 a otevírání očí

O prázdninách pracoval jako průvodce cestovních kanceláří na Slunečném pobřeží, kde měl na starosti turisty československých zájezdů. Od nich se učil mluvenou češtinu. V srpnu 1968 se od turistů dověděl, že do Československa vtrhly sovětské tanky. „Ráno 21. srpna jsem přišel pozdravit svoji skupinu, ale všichni měli v očích slzy. Rozhořčeně poslouchali tranzistory. Řekli mi, co se stalo, a vůbec se na mě nedívali dobře. V jejich očích jsme na vině byli i my, Bulhaři. Todor Živkov prosazoval, aby Bulhaři podpořili SSSR při invazi.“

Vasil Samokovliev si své vlastní názory utvářel rovněž díky zkušenostem s českými kontakty. I když byl předseda Komsomolu, jakožto student bohemistiky byl považován málem za revolucionáře a musel si dávat velký pozor na jazyk. Naprostá většina Bulharů s okupací Československa souhlasila: Sovětský svaz musel uchránit socialistický tábor před kontrarevolucí.

„Do konce války jsme byli chudá zemědělská země. 80 procent obyvatel tvořili zemědělci a dělníci. Neměli jsme rozvinutou kulturu, protože jsme žili 500 let pod nadvládou Turků, a to nebyli Habsburkové, nýbrž barbaři, kteří vše ničili. Neměli jsme tedy s čím srovnávat jako Češi. Komunismus naši lidé přijímali s povděkem. Mohlo být jen lépe a životní úroveň v Bulharsku se skutečně zlepšovala. Sovětský svaz byl vnímán pozitivně, bulharský disent téměř neexistoval,“ vysvětluje Vasil Samokovliev. Díky svým českým přátelům si mohl udělat mnohem lepší obrázek o politickém dění mimo Bulharsko, kde na invazi zareagovala jen neslyšná hrstka intelektuálů. „Získával jsem zkušenosti a souhlasil jsem s myšlenkami Dubčeka. Čechům a Československu jsem fandil. Nesměl jsem to však dávat Bulharům najevo.“

Vasil vzpomíná, že po politickém otřesu v roce 1968 se čeští turisté začali k Černému moři vracet až v polovině 70. let. Zaznamenal však, že to byl trochu jiný typ lidí. „Do roku 1968 jsem se v Bulharsku setkával s třídou Čechů, která měla určitou intelektuální úroveň a slušnost. Od roku 1969 jsem se jako tlumočník musel setkávat se skupinami mladých komunistických kádrů, kteří jezdili do Bulharska na různá komunistická školení. Měli se od nás učit řízení. Jejich úroveň byla o dost nižší, než jakou jsem znal od Čechů dosud.“

Vančuru jsem si vybral sám, protože je náročný

Jako turistický průvodce v přímořské oblasti si Vasil díky svému temperamentu a srdečnosti získal mnoho českých přátel. Rodinu z Železného Brodu, která v srpnu 1968 uvázla v Bulharsku, protože hranice byly zablokované, hostili Samokovlievovi celý měsíc. Jejich přátelství trvá dodnes a chovají se k sobě, jako by byli příbuzní.

Díky českým kamarádům začal Vasil se svou ženou od 70. let navštěvovat Československo pravidelně každý rok. V roce 1996 se rozhodli přestěhovat do České republiky natrvalo. „Cítíme se tady s ženou šťastní. Líbí se nám zdejší příroda, kultura, architektura, estetika, pivo, ale i to, jak se chováte k seniorům,“ říká Vasil Samokovliev.

Pracoval jako delegát cestovních kanceláří v Řecku na ostrově Korfu. V Praze se živí jako průvodce Bulharů, Řeků a Rusů. S úspěchem se věnuje překladům české beletrie do bulharštiny. Například za překlad Vančurova Rozmarného léta a Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále obdržel několik ocenění. „Vančuru jsem si vybral sám, protože je náročný. Přeložil jsem ještě jeho Pekaře Jana Marhoula a Marketu Lazarovou. Dále například Čapkův nedokončený román Život a dílo skladatele Foltýna, který mám moc rád, a další česká díla. Dohromady přes dvacet titulů,“ říká pamětník.